Sociální sítě, dědičnost a nedostupná péče. S expertkou o poruchách příjmu potravy

Poruchy příjmu potravy se do vašeho zorného pole dostaly už v 80. letech. Tehdy to u nás bylo dost neznámé téma. Jak jste se k němu tenkrát dostala?

To bylo v roce 1986, když jsem dělala takzvané klinické kolečko, to znamená, že jsem v rámci přípravy na atestaci musela projít všemi odděleními na psychiatrii. A tehdy jsem zjistila, že poruchy příjmu potravy jsou nové téma, u nás neprobádané. Brala jsem to jako výzvu. Centrum pro poruchy příjmu potravy tu vzniklo nedlouho předtím, v roce 1982, a bylo první svého druhu ve střední Evropě. Postupně se rozšiřovalo na dnešních dvanáct lůžek. Před dvaceti lety přibyl denní stacionář, který jsem založila, a stále se taky rozšiřuje ambulantní péče.

 

Předpokládám, že se mnoho věcí od té doby proměnilo, například způsob léčby. Zajímalo by mne ale, co zůstává pořád stejné a platné?

Potřebujete člověku pomoci, aby si normalizoval hmotnost, aby se vrátil ke svým zájmům a neřešil jen otázku štíhlosti. Lidé k hladovění nebo přejídání nejčastěji utíkají proto, že se tím zbavují stresu či něčeho, co jim nejde, my tomu říkáme vyhýbavé chování. Nedaří se jim ve vztazích, čelí konfliktům nebo tlakům na výkon v rodině. Nebo je to něco, s čím se potýkají dlouhodobě – nenaučili se třeba vnímat své potřeby a potřeby okolí, nemají schopnost vytvářet uspokojivé blízké vztahy...

 

A kontrola jídla je něco, co mohou mít ve vlastních rukou? Je to něco, co jim jde?

Ano, to je základní přínos té nemoci: skrze jídlo získávají kontrolu nad svými emocemi, s nimiž si často nevědí rady. Jenže udělat to tak, aby je to nepoškozovalo, nedokážou. Proto jsme se v posledních letech hodně zaměřili na prevenci, a to už u dětí na prvním stupni základních škol.

 

A je to jeden z posunů – že cílíte už na malé děti?

Ano. Když jsme kdysi začínali, zaměřovali jsme se na vysokoškoláky. Ale s tím, jak se rizikový věk posunuje, jsme se dostali až na základní školy. Oslovujeme už prvňáčky, ale nezaměřujeme se jen na jídlo a postavu, nýbrž na to, jak zvládat stres a těžké situace. Využíváme k tomu osvědčené mezinárodní programy pro školy.

 

Umět se vypořádat s těžkostmi života je navíc dobrá prevence i pro mnoho jiných problémů, kterým dnešní děti a adolescenti mohou čelit.

Je to tak. Dříve se upřednostňovala cílená prevence zaměřená jen na jídelní chování, která ale může být i kontraproduktivní. Světová zdravotnická organizace dnes mluví o takzvané Health Promotion, tedy celkové podpoře zdraví. Podstatou je podpora zdraví jako takového a taky rovnováha mezi psychickým a fyzickým zdravím. Někteří si tu rovnováhu ale udržet nedokážou a jdou do extrému.

 

ŠKODLIVÉ RADY NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH

Jak změnila situaci doba sociálních sítí a snadného sdílení jakéhokoli obsahu?

Velmi. Po revoluci vznikla řada nových ženských časopisů, v nichž bylo velké množství různých diet. Štíhlá žena byla prezentovaná jako úspěšná žena. Na podobné téma se tehdy objevilo i množství reklam. Sociální sítě ale přinesly něco dalšího – možnost sdílet navzájem různé rady. Jsou to uzavřené skupiny, které mezi sebe každého nepustí, rozhodně ne někoho s odlišným názorem.

 

Znáte někoho, kdo využíval rad z takových skupin?

Jistě. Máme pacientky, které reflektují to, jak je tyto skupiny ovlivnily. Funguje to vlastně na podobném principu jako fake news, ty rady bývají naprosto škodlivé. Nedávno bylo jednání sněmovního výboru na toto téma. Mluvilo se tam o Evropské unii a o tom, že by se měly tyto stránky omezit. Je tu snaha, aby bylo právně postižitelné, pokud prokazatelně někoho poškodíte tím, co za lživé informace napíšete. Některé pacientky například pomlouvají léčbu, sdílejí o ní nepravdivé informace a zhoršují tím motivaci těch, kteří by se chtěli léčit.

 

Dalším fenoménem je takzvaný transgenerační přenos. Znáte příběhy rodin, kde se tato nemoc nese po generace?

Skutečně dnes potkám třeba druhou, někdy i třetí generaci rodin, kde se tento problém po léta objevuje. To ale nutně neznamená, že všichni trpí třeba anorexií. Může jít v první generaci o psychogenní přejídání, druhá generace má anorexii a třetí úzkostné stavy. U anorexie se zjistilo podstatně zvýšené genetické riziko přenosu. I proto je důležité se vyléčit. Teď se zase například zkoumá, zda když má matka problém s extrémním stravováním a porodí dítě, zda nemůže ovlivnit jeho mikrobiom (mikrobiální osídlení lidského těla, které je zásadní pro naše zdraví – pozn. red.) a následně tím zvýšit u dítěte i riziko vzniku poruchy příjmu potravy.

 

Jenže vyléčit se není vůbec snadné...

To je pravda. Léčbu komplikuje fakt, že toto onemocnění bývá dlouho utajované. Pacientky, o nichž dnes víme a které se léčí, jsou jen vrcholem ledovce. Pak je tu mezi námi ještě mnoho těch, co netrpí tak vážnou poruchou, říkáme tomu, že je subklinická. Pokud se ale nevyléčí, riskují, že v další generaci se projeví už nějakou vážnou formou poruchy. Rodiče dnes mnohdy nemají na své děti čas, místo toho jsou posedlí jejich výkonem. Jenže kvalitní vztahy a taky společně strávený čas, a to i u normálního stravování, jsou mnohem důležitější. I proto dnes počty pacientů s poruchou příjmu potravy tak dramaticky narůstají.

 

Předpokládám, že čím lepší vztah se svými dětmi budu mít, tím taky spíš přijdu na to, že se s mým dítětem něco děje.

Přesně tak. Pokud budete mít s dítětem blízký a bezpečný vztah, bude lépe vybavené čelit stresovým situacím. Zároveň platí, že když se mu v jeho životě něco stane, rodina s dobře nastavenými vztahy to dříve pozná. Mohou si všimnout, že se mu mění váha, stravovací návyky, nálady, oblékání, mění se jeho zájmy. Naopak si toho nemusí všimnout, když se rozvádějí, přou se o majetek nebo řeší jiné spory, či třeba hodně pracují na úkor času s rodinou. Platí taky, že pokud se dítě cítí zanedbávané a přehlížené, porucha příjmu potravy může mít význam volání o pozornost.

 

Jak moc je v tomto ohledu vlastně důležité, jak se doma stravujeme? Hraje to nějakou roli?

Rozhodně. Neměli bychom se u jídla hádat, měli bychom mu dát nějaký společenský význam, trávit u něj společný čas. I konzumace jídla spojená se stresem totiž může vést k vyhýbavému chování…

 

POSEDLOST ZDRAVOU VÝŽIVOU

Je něco, co je do budoucna potřeba ještě zlepšit ohledně léčby či prevence?

Určitě je potřeba zlepšit včasnou intervenci, v tom asi teď nejvíc zaostáváme. Dostupnost kvalitní specializované péče je naprosto nedostatečná a po pandemii se to ještě zhoršilo. Počty pediatrů, pedopsychologů či psychiatrů se dlouhodobě snižují. Ale nutno říct, že nejsme jediná země na světě, kde to takhle je. S ostatními odborníky z jiných zemí se proto snažíme definovat, co je standardní minimální péče a jak dlouho dnes člověk hledá pomoc, než tu adekvátní dostane. Po vědecké stránce se snažíme přijít na nejúčinnější způsob léčby a rozvíjet jej. Každopádně platí, že čím dřív najdu odbornou pomoc, tím líp.

 

Co se stane, když nemoc dlouho tajím nebo nemohu najít někoho, kdo by mi dokázal pomoct?

Pokud pacient nemoc dlouho tají, je pak léčba velmi obtížná, protože některé změny v mozku i na těle se už zafixují. To je největší úskalí tohoto psychosomatického onemocnění. Nastávají pak nejen tělesné problémy související s podvýživou, ale taky psychické a sociální problémy.

 

Jsou tu nějaká další úskalí, která brání vyléčení?

To je velmi různé. Někdy to může být rodina, která má strach ze stigmatizace, takže se o tom stydí mluvit, nebo je sžírá pocit vlastní viny. Problémem může být i špatná odborná pomoc, například pokud má odborník sám s tímto typem nemoci utajovaný problém, je obtížné někoho léčit. Nebo se mu s pacientkami hůř pracuje, mohou ho příliš rozčilovat, když lžou, jídlo skrývají, vyhazují, podvádějí a léčbu sabotují. Profesionál by měl umět zvládat negativní emoce, které v něm jednání pacienta vyvolává.

 

Jak důležitá je prevence relapsu?

Poruchy příjmu potravy se vrací podobně jako alkoholismus nebo jiné závislosti. Pacient musí pochopit, co u něj spouští opětné hladovění, zvracení nebo přejídání, jako u jiné závislosti. Musí se naučit zvládat stres jinak, lépe. Je to tedy běh na dlouhou trať, v průměru toto onemocnění trvá šest let, vidíme ale i chronické průběhy, které trvají patnáct či dvacet let a mnoho z nich vede k předčasnému úmrtí.

 

Objevují se nějaké nové podoby poruch příjmu potravy či skupiny lidí, kteří s touto nemocí bojují?

Velké téma ve světě jsou teď vrcholoví sportovci, kdy může excesivní, nezdravé cvičení vést k patologickým zlomeninám, ztrátě výkonnosti a dalším vážným následkům. I tady je proto potřeba využívat preventivní programy a taky v této problematice vzdělávat trenéry. A pak je tu ještě jedna novinka – posedlost zdravou stravou, takzvaná ortorexie. Původně opět dobrý záměr. Není tu jen ten tlak na štíhlost, ale na to žít zdravě, stravovat se zdravě, jenže to se pak přetaví v extrémní a anorektické chování.

 

Ještě by mne zajímalo, jaké jsou ty okamžiky, kdy si lidé řeknou „Dost, už nechci takhle žít“ a začnou se léčit. Je to třeba moment, kdy se ženy rozhodnou, že chtějí dítě, ale kvůli ztrátě menstruace vědí, že ho mít nemohou? Nebo že se začnou obecně bát o své zdraví?

Všechno, co jste řekla, jsou důvody, které některé pacienty a pacientky dovedou k rozhodnutí léčit se. Často je to taky zhoršené zdraví natolik, že nemůžete pracovat či sportovat, nebo je to silný emoční podnět, kdy je pacientka například hospitalizovaná vedle někoho, kdo umírá na rakovinu, a má možnost si uvědomit, že ona své zdraví ovlivnit může. Těch zvratů, které sledujeme, je individuálně poměrně dost. Pokud ale nepřijde ten velký zvrat, je někdy terapeutická práce na motivaci letitá a náročná.