Polarizovaná společnost? Nikoli, je to složitější

Kdyby se po vzoru soutěže o slovo roku vyhlašovala facebooková stránka roku 2015, kandidátem na cenu by klidně mohla být iniciativa Islám v České republice nechceme. Její stránka – prohlašující mimo jiné, že „islám je skutečnou hrozbou pro naši zemi“ – měla koncem prosince více než 164 000 fanoušků. A předák inciativy Martin Konvička zažil svou chvíli slávy, když 17. listopadu stanul na pražském Albertově vedle prezidenta Miloše Zemana.

Přesto se, minimálně na počátku ledna nového roku, nezdálo, že by tento úspěch pokračoval; tedy pokud šlo o Facebook.

Vývoj počtu fanoušků, kteří byli na stránce aktivní a dávali „like“ jednotlivým příspěvkům, odpovídal až do loňského září událostem probíraným v médiích. Lajky pro příspěvky zveřejněné na stránce prudce vyskočily po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo, pak postupně klesaly až do začátku května, ale přes léto, zjevně v souvislosti s migrační krizí, aktivita fanoušků prudce stoupala. V polovině září dosahoval počet unikátních lajkujících v intervalu sedmi dní až 35 000 uživatelů. Emotivní zprávě o výstavbě maďarského plotu proti imigrantům dalo „like“ 15 930 unikátních uživatelů a sdílelo ji 13 252 uživatelů.

Pak se přihodilo něco zajímavého. Po vzestupu kolem krize na maďarských hranicích přišel útlum a počty aktivních uživatelů, kteří dávají příspěvkům na stránce svůj „like“, se vrátily na úroveň začátku léta. A nyní víceméně stagnují a nabírají spíše sestupný trend. Nic na tom nezměnily dokonce ani listopadové teroristické útoky v Paříži, ani přítomnost Martina Konvičky po boku prezidenta.

Zdá se, že na sklonku a na přelomu roku se poptávka po radikálním antiislamismu na Facebooku nasytila.

Čtyři různé bloky

Facebook ani jiná sociální síť samozřejmě nemůžou poskytnout plný obraz stavu společnosti, v dnešní době však o něm můžou hodně vypovědět. Ono nasycení iniciativy Islám v České republice nechceme je potřeba vidět v širším kontextu. Pomůže nám přitom rozbor toho, jaké typy postů na Facebooku mají rádi ti, kteří jsou na oné sociální síti aktivní a lajkují stránky různých politických stran.

Islám v České republice nechceme patří do širšího shluku politických uskupení spojených fanoušky podobných zájmů. Vedle IVČRN v něm najdeme fanoušky Tomia Okamury, část fanoušků Svobodných a také řadu příznivců Miloše Zemana. Informace čerpají a své názory si tvoří mimo jiné i na základě zpráv serverů, jakými jsou Parlamentní listy či Eurozprávy.

Oproti tomuto volnému seskupení stojí jiný shluk, rovněž dobře viditelný. Tvoří ho příznivci Strany zelených, Pirátů, TOP 09, ale i KDU-ČSL a části ODS. Ti mají – jak lze zjistit z jejich aktivit na Facebooku – blízko ke zpravodajství Respektu, Hospodářských novin či Deníku Referendum. Nechybí u nich ani podpora projektů, jako je HateFree. I zde samozřejmě existují rozdíly, například mezi čtenáři Svobodného fóra nalezneme fanoušky zelených přeci jen méně.

O zmíněných dvou skupinách bychom mohli s nadsázkou mluvit jako o stoupencích prezidenta Zemana a o skupině „pražské kavárny“. Oba tábory jsou velmi aktivní i na jiných stránkách na Facebooku, takže jejich příznivci často mohou – nejsou-li konfrontováni s nositeli opačného názoru – získat dojem aktivní většiny. Obě skupiny se proti sobě vymezují tak silně, že se jejich protivník stává součástí jejich identity: oba tábory se vzájemně častují a nálepkují širokým rejstříkem urážek, které český jazyk nabízí.

Například zpráva na serveru Novinky.cz z října 2015 o více než 400 trestních oznámeních na Angelu Merkelovou získala na facebookové stránce Novinek přes tisíc lajků. Přitom třicet procent z nich bylo od lidí, kteří ve stejném měsíci olajkovali také něco na stránce Islám v České republice nechceme. Podobné je to i s druhou skupinou. Více než čtvrtina lajků pod zprávou s titulkem „H&M zařadil do reklamy muslimku v hidžábu“, která vyšla v září na serveru Respekt.cz, přišla od uživatelů lajkujících ten samý měsíc posty na stránce HateFree Culture.

Tyto dva tábory však nejsou zdaleka, jak vyplývá ze studia sociálních sítí, jedinými politicky aktivními skupinami uvnitř společnosti. Zbývají ještě dva velcí hegemoni české politiky – ČSSD a hnutí ANO. Jejich fanoušci nestraní ve větší míře ani skupině zemanovců, ani skupině „pražské kavárny“, někteří se přidávají k jednomu táboru, jiní k druhému.

Tato skutečnost je do značné míry dána strukturou příznivců oněch dvou politických uskupení. Voliči ČSSD představují velmi pestrou skupinu od konzervativních socialistů po levicové idealisty. V případě ANO se zase zdá, že hnutí získalo ve společnosti obraz subjektu nabízejícího řešení problémů voličům, kteří se vlastně o politiku sami nechtějí starat.

Pokud se tedy na situaci podíváme s tímto odstupem, není zcela na místě mluvit o polarizaci, tedy o vyhroceném rozdělení společnosti na pouhé dva tábory, jak to mají ve zvyku lidé z oněch dvou zmíněných vzájemně nepřátelských táborů (ať už je nazýváme „zemanovci“ a „pražská kavárna“, či „konvičkovci“ a „pravdoláskaři“). Naopak se zdá, že se společnost dělí na čtyři různé bloky, které navíc ve svých rozdílech překračují obvyklé pravolevé dělení. Zjednodušeně můžeme mluvit o konzervativcích, liberálech, socialistech a technokratech.

Rok polyfonie

Vraťme se nyní o něco zpátky v čase – k přímé volbě prezidenta na počátku roku 2013. Pokud lze věřit sociologickým průzkumům, tak v Česku před příchodem Miloše Zemana na Hrad existovala část společnosti, která byla přesvědčena, že její hlas není slyšet. Zemanovo zvolení pak tato vrstva přivítala s ulehčením: získala pocit, že má konečně ve veřejném prostoru slovo.

Z tohoto hlediska můžeme na loňský rok stále nahlížet jako na pokračování procesu zahájeného po prezidentské volbě, jakkoli byly hlavními tématy roku 2015 obavy z Islámského státu a příchodu uprchlíků.

V letech po revoluci byl prostor v českých médiích vyplněn převážně liberálními názory, liberálními hodnotami a diskurzem. Socialistický názorový proud získával přístup do médií velmi pomalu a jeho podíl rostl spolu s volebními výsledky ČSSD. Teprve postupně přestal být chápán jako pozůstatek komunismu a stal se plnohodnotnou součástí společenské debaty. Náhled, že osobní svobody mohou být omezeny ve jménu sociální spravedlnosti, získal svou pevnou pozici.

Nyní se situace opět mění. Lze říci, že jsme svědky nástupu konzervativního diskurzu – šíří se názory, podle nichž mohou být práva jedince omezena ve jménu národa, státu, tradice nebo náboženských principů. Zároveň jsme také svědky nástupu technokratického proudu, v němž osobní svobody mohou být podřízeny ekonomickým zájmům státu coby správci sociálního smíru a zároveň garanta zájmů velkých korporací.

Co nás čeká

Takový vývoj, postupné změny témat debaty, ono rozčlenění společnosti může být z jistého pohledu potěšující zprávou. Veřejná diskuse různých táborů je jedním z pilířů moderní demokracie, rozdíly v názorech jsou dobrým prostředkem proti degeneraci myšlení.

Podmínkou je však alespoň minimální vzájemný respekt nositelů různých názorů – a právě zde se skrývají úskalí, která jsou často dobře viditelná právě na sociálních sítích. Pro mne je asi nejvíce nepřijatelným jevem snaha vyloučit z debaty názory, které neladí s názory jiné skupiny; a to prostřednictvím jejich obvinění z toho, že patří k nějaké totalitní ideologii. Z Evropské unie se tak rázem stává komunistický Sovětský svaz, z konzervativních národovců jsou nacisté, ze sociálních demokratů komunisté. Snad jen liberálové mají výjimku, z nich jsou jacísi slaboši, kteří spíše jen pasivně a z naivity vytvářejí prostor pro nástup nějaké jiné totalitní diktatury.

Takovéto vylučování z debaty má však několik důsledků.

Zaprvé vzbuzuje silné emoce, takže dopředu ničí debatu – a ta se stává méně smysluplnou.

Zadruhé: pokud je kdejaký názor onálepkován jako extremistický, pak v tomto nálepkování zaniknou ty pozice, které jsou skutečně extremistické a přinášejí reálná nebezpečí.

A konečně zatřetí – urážení oponenta vede k tomu, že lidé z debaty odcházejí a začínají hovořit jen mezi svými. Na Facebooku se utvrzují ve svých názorech v bezpečných zálivech skupin a stránek, kde mají lidé podobné názory.

Nepřítelem demokracie přitom není názorová pluralita, ale izolovanost jednotlivých názorových proudů; to, že se vzájemně nerespektují. Z dat na sociálních sítích vyvozuji, že máme k takové poruše demokratických mechanismů nakročeno. Příznivé alespoň je, že ještě nejsme plně uvnitř této poruchy. •

Autor vysokoškolský učitel, odborník na analýzu dat ze sociálních sítí ve firmě Socialbakers. Signatář výzvy Vědci proti strachu a lhostejnosti.