Marek Antoš: Kluk s Lupou

Ten nejblbější způsob, jak vydělat na internetu peníze, je pokoušet se na něm vytvářet vlastní obsah, prohlásil kdysi Ivo Lukačovič, zakladatel Seznam.cz. Marek Antoš se však přesně touto cestou vydal – a uspěl.  Dnes je vydavatelem různých on-line deníků a jeho firma organizuje Křišťálovou lupu, nejprestižnější anketu, která oceňuje projekty českého internetu. K tomu vystudoval dvě vysoké školy a přednáší na pražských právech.

Je superinteligentní. Ve třinácti letech si v kůlně postavil malý jaderný reaktor. V šestnácti získal první titul Ph.D. Řeč je o Sheldonu Cooperovi, mladém vědci z legendárního seriálu Teorie velkého třesku. A právě fiktivního Sheldona Coopera mohl před lety trochu připomínat dnešní IT podnikatel Marek Antoš; aspoň co si vzpomínám z doby, kdy jsme spolu chodili do školy.

Marek byl vždy mimořádně chytrý kluk. Trpěl potřebou všechno vědět. A vždy byl taky o dost napřed: už na základní škole ho máma nechala přeskočit ročník, aby se náhodou na elitní jazykové škole nenudil. Marek Antoš sice dnes říká, že to bylo trochu jinak − napřed prý nebyl on, ale maminka; k přijímačkám na víceleté gymnázium ho totiž omylem přihlásila o rok dřív. Podstatné však je, že malý Marek zkoušky udělal bez problémů. „Jim pak asi bylo hloupý poslat mě pryč, když jsem tam už byl jednou řádně zapsaný,“ říká.

Kdyby se někdo jednou pokusil seřadit byznysmeny do žebříčku ne podle majetku, ale podle jejich IQ, vůbec bych se nedivila, kdyby Marek Antoš skončil v první desítce. Zakladatel firmy Internet Info, která provozuje několik uznávaných serverů a už deset let spoluorganizuje prestižní anketu českého internetu Křišťálová lupa, patří i přes svůj poměrně nízký věk − nedávno mu bylo šestatřicet – mezi služebně nejstarší tuzemské IT podnikatele. Lupa.cz, internetový deník, za kterým stojí, přináší zprávy o dění na českém internetu už osmnáct let, starší, přesto stále fungující, je v podobné kategorii snad jen Neviditelný pes Ondřeje Neffa.

Marek Antoš se však zatím na rozdíl od jiných IT podnikatelů první vlny nestáhl do světa svých koníčků ani vážně neuvažuje o prodeji firmy, která se stále organicky rozrůstá. S Internet Info má pořád plány. Antoš se chová − řečeno slovy Josefa Kotrby, vedoucího partnera poradenské firmy Deloitte ČR − jako typický „výklenkář“, tedy podnikatel, který sází na speciality, na rozdíl od velké části jiných firem, které cílí na masy. A nutno dodat, že mu tahle sázka v oblasti internetových médií vychází.

Hacknutá školní síť

Kdyby v Markově dětství existovalo oslovení ajťák, nejspíše by mu tak říkali, což ovšem neznamená, že byl šprt.

Vadil mu školní tělocvik. (Teprve později zjistil, že pohyb vlastně není „tak hrozná věc“, a začal lyžovat, plavat, běhat či jezdit na kole.)

A pak tu byl ještě ten incident s nabouráním se do školní počítačové sítě.

Stal se, když Marek Antoš opouštěl známé víceleté pražské gymnázium PORG; v tercii z něj přestupoval na státní gymnázium ve Zborovské. „Příčin bylo víc, ale pokud si to zpětně správně pamatuji, hlavní z nich bylo rok od roku se zvyšující školné, které v té době pro naši rodinu představovalo docela velkou zátěž,“ vzpomíná.

V polovině června, když už věděl, že ho na druhé gymnázium přijali, dostal – jak říká – „dobrý nápad“.

Hackerský nápad.

„Hlavní motivací bylo vyzkoušet si, jestli bych to (nabourat školní počítačovou síť) dovedl, a ukázalo se, že ano. Způsob provedení byl dost triviální a s mírnými úpravami by fungoval i dnes, takže nebudu nikoho navádět. Naštěstí jsem nebyl tak hloupý, že bych třeba pozměnil připravená vysvědčení nebo něco smazal. Stačil mi pocit, že se mi to povedlo,“ vzpomíná.

Historka však nekončí; Marek Antoš se se svým kouskem neskrýval a vyprávěl ho dalším studentům, takže se zpráva donesla ke správci sítě a zástupci ředitele v jedné osobě. „Ztropil scénu, nechal mne po škole, a dokonce mne zamknul do třídy, kam mi nosil různá přiznání, co jsem dělal, a nutil mne je podepisovat.“ Na základě doznání ho pak formálně 30. června, na konci školního roku vyloučili.

Antoš dnes říká, že nejde o něco, za co by se musel zvláště červenat ani čím by se pyšnil – byla to „klukovina“. Na další škole už se správou sítě „raději trochu pomáhal, což bylo užitečnější pro obě strany“.

Když o mnoho let později dostal Marek Antoš pozvání na hodinu v PORG, hackerský příběh se svolením vyučující, jeho někdejší spolužačky, vyprávěl studentům. Cíle dosáhl – ledy ve třídě roztály a komunikace se stala jednodušší. „Znovu už mne ale nepozvali, tak nevím,“ usmívá se Antoš.

Teenager a akademici

Vzpomínám si, jak jsem zhruba čtrnáctiletého Marka náhodou potkala v Praze v první půli devadesátých let. Zrovna vycházel z metra, v ruce držel jakési desky a na sobě měl oblek. Jestli byl typicky fialový, jaké se v té době nosily, si nevzpomínám; co si však pamatuji, bylo, že oděn do toho saka teprve na prahu dospívání působil docela legračně. „Odkud jdeš, Marku?“ utahuji si z něho, „snad ne z Akademie věd?“ On mi na to tak trochu otráveně odpověděl: „No jo, zrovna jsem jim tam byl dát přednášku o internetu.“

Dnes to může znít zvláštně, ale ještě v roce 1994 věděla v Česku o síti sítí jen hrstka zasvěcenců. I když (oficiálně a slavnostně) proběhlo první připojení k internetu v roce 1992, přístup k němu měla jen malá skupinka vědců a akademiků. Většina smrtelníků se mohla na internet v Česku dostat až v roce 1995, kdy začal Telecom nabízet připojení k veřejné datové síti. Marek měl to štěstí, že se k internetu dostal ještě předtím. Ačkoli sám doma neměl ani počítač, příležitost dostal díky kamarádovi ze školy. „Jeho tatínek byl profesorem matematiky na matfyzu a měl Mac (počítač Apple)… A tak jsem se k nim pozval na návštěvu,“ popisuje Antoš, jak tehdy objevil „zcela novou dimenzi“. Jak ale podotýká, nebyl to Apple, co ho nadchlo, ale internet, který tehdy u kamaráda uviděl poprvé.

S internetem se pak pravidelně setkával díky gymnáziu, kam chodil. „Měli jsme družbu s fakultou jaderného inženýrství, kam jsme mohli chodit pozorovat jaderný reaktor. Ten byl zajímavý, jenže mě tam mnohem víc zajímal internet,“ říká.

Nic nepochopil

V počátcích internetu ještě neexistoval Google ani Seznam a hitem byly BBS (tzv. Bulletin Board Systems, elektronické nástěnky připomínající chat, úložiště i e-mail v jednom, do něhož může uživatel přispívat). Marek Antoš si prý vystačil bohatě s mailem. „Přišlo mi to kouzelné. Rozesílal jsem nazdařbůh maily všem možným lidem. Tedy těm málo, kteří ho měli a jejichž adresy jsem někde vydoloval,“ vzpomíná a dodává, že se současně také zapsal na amatérský kroužek programování. Zřejmě v rámci akce „rozesílání mailů nazdařbůh“ pak poslal i reakci na recenzi šéfredaktora časopisu BAJT Ladislava Zajíčka. Ten ho bezprostředně poté pozval do redakce, ať si to vysvětlí. „A cos mu to vlastně napsal, Marku?“ ptám se. „No něco v tom smyslu, že vůbec nic nepochopil...“

Patnáctiletý gymnazista tedy napochodoval do redakce BAJT a Zajíček alias Elzet, jak se tehdejší guru českých IT novinářů akronymem podepisoval, mu nabídl práci. Tak se Marek stal recenzentem a redaktorem. Postupně pracoval v PC World, v BAJT a v Softwarových novinách. Potíž byla v tom, že šlo o práci na plný úvazek, což poněkud kolidovalo s docházkou do školy, kde mu brzy začaly naskakovat desítky zameškaných hodin. Ty šly prý do jisté doby omlouvat díky chápavému profesorovi, který nad ním držel ochrannou ruku, nicméně bylo nad slunce jasné, že to takhle nepůjde donekonečna.

Všechno paradoxně prasklo kvůli Markově mamince, která syna sháněla ve škole. „Nenapadlo ji nic lepšího než zavolat do ředitelny a požádat je, jestli by mě zavolali k telefonu. Jenže já nebyl ve škole,“ popisuje, jak ke komisionálním zkouškám z několika předmětů přibyla ještě trojka z chování a podmínečné vyloučení. Nakonec to dopadlo dobře, protože Marek stihl o prázdninách 1996 vydat knihu. Šlo o jednu z prvních knih, které se u nás zabývaly tématem internetu. To ale před ním neříkejte − Antoš je příliš skromný chlapík a má otravnou zálibu, že rád uvádí mýty, které o něm kolují, na pravou míru: „Ale ne, tak to nebylo,“ říká, když vyzvídám podrobnosti o knize Připojte se k internetu. „Začal jsem to psát, protože tu nic nebylo, ale než to vyšlo, předběhla mě jiná.“

V každém případě dostal za knihu oficiální školní pochvalu, což pro něho fakticky znamenalo, že ho profesoři pustí k maturitě.

Musíte mě pozvat

Ještě před maturitou se Marek Antoš stačil stát pravidelným návštěvníkem v hospodě U Bubeníčků v Myslíkově ulici v Praze – příhodně se nacházela za zadním vchodem katedry počítačů Fakulty elektrotechnické ČVUT. Co tam chodil popíjet, když mu nebylo ani osmnáct, není zajímavé, důležité je, že právě tahle hospoda byla v devadesátých letech místem, kde se pravidelně setkávali internetoví podnikatelé té doby. Ví se, že kromě jiných tam docházel třeba Libor Malý, který stál za portálem ­jobs.cz a firmou LMC, Jakub Ditrich z Globe Internet nebo Ivo Lukačovič z tehdy teprve začínajícího Seznamu. A jak Marek Antoš vzpomíná, jednou tam Lukačovič dorazil a prohlásil: „Chlapi, dneska mě budete muset pozvat, vyfakturoval jsem už všechnu reklamu do konce roku a žádné další peníze už nepřijdou.“ Tehdy to bylo podle Marka mezi prvními podnikateli na internetu úplně normální. „Dlouho to nebylo o žádných závratných výdělcích, byla to spíš taková legrace než skutečné podnikání,“ vzpomíná na dobu, kdy vymýšlel svůj první server Lupa.cz.

K jeho názvu prý s kolegy došli náhodou. „Původně jsem vážně uvažoval, že by se to mohlo jmenovat Spojenec, ale s tím mě Adam Hauner, který navrhoval první design Lupy, rovnou vyhodil. Tak jsme prošli domény, které jsme měli v té době registrované, a přišli na Lupu.“

Důvod, proč se pustil do byznysu, je přitom docela banální: „Chtěl jsem jít na vysokou, ale nevěděl jsem, na kterou, vlastně jsem vůbec neměl ponětí, co budu dělat. Bavily mě počítače, ale říkal jsem si, že chci zkusit ještě něco jiného. Jediné, co jsem určitě věděl, bylo to, že při vysoké už nebudu mít čas psát na plný úvazek dál. Takže jsem došel k tomu, že potřebuju vlastní platformu.“ Kromě toho začal studovat práva, politologii na fakultě sociálních věd a ekonomii na pražské VŠE. Dvě prvně jmenované školy nakonec také dostudoval.

Internetový byznys tak není jediná věc, kterou dnes žije. Antoš, který se internetem profesionálně zabývá od svých čtrnácti let, si postupně k podnikání přibral také ústavní právo. Kromě titulu JUDr. má před jménem ještě PhDr., za jménem tituly Ph.D. a LL.M. (udělovaný za postgraduální studium).

Internet ho živí, akademie baví.  Antoš, který v roce 2001 získal ocenění internetového podnikatele roku, svěřil kdysi kvůli stáži ve Švédsku část řízení firmy svým kolegům – a dnes tak sedí na dvou židlích. Potkat ho můžete na vyhlášení Křišťálové lupy, ale také na pražských právech, kde přednáší. „Já hrozně nerad zavírám dveře,“ říká s tím, že neviděl a nevidí důvod, proč nedělat obojí. Zasedá ostatně i v dozorčí radě Nadace Právnické fakulty Univerzity Karlovy podporující činnost této školy.

Kombinovat více činností

Když jsem se loni koncem roku začala připravovat na tento článek a Marka jsem si googlovala, upřímně mě pobavilo, co mi vyhledávač nabízel. Jste na omylu, pokud byste tipovali, že lidé se zajímají převážně o jeho názory na volební systémy, které jsou jeho zamilovaným vysokoškolským tématem a o kterých dovede vykládat (a psát) hodiny. Nebo že si ho snad druzí nejvíc googlují kvůli Internet Info, které doposud z 88 procent ovládá. První nápověda, kterou tehdy Google při zadání jeho jména nabízel, bylo spojení „Marek Antoš přítelkyně“…

Pravda, v lednu se vyhledávač uklidnil a Antoš je pro něj „pan Lupa.cz“.Možná je to tím, že se oženil. „Pan Lupa.cz“ má dnes podíly v několika společnostech, Internetu Info s obratem kolem padesáti milionů patří kromě Lupy také řada dalších serverů a odborných internetových titulů: například měšec.cz, podnikatel.cz, slunečnice.cz. Jejich měsíční návštěvnost dohromady je asi 1,4 milionu reálných uživatelů, inzerce už dnes tvoří jen padesát procent příjmů, další přicházejí například z pořádání konferencí, seminářů či školení. Část těchto vedlejších činností se před pár lety dokonce tak rozrostla, že Internet Info založil dceřinou společnost Dobrý web: tato konzultační agentura pro přípravu a zlepšování webů a internetový marketing má dnes obrat 35 milionů.

Marek Antoš plánuje, že se Internet Info rozroste o nové weby. „Nevím, co by to muselo být za důvod nebo nabídku, abych se toho vzdal. Ve firmě mám schopné lidi, takže v pohodě stíhám obojí,“ přemýšlí s tím, že vývoj internetového mediálního byznysu v blízké budoucnosti vidí optimisticky. I když žádnou velkou revoluci nečeká. „Jo, teď se může zdát, že se čtenáři víc a víc přesouvají z printu do on-linu, nemyslím si ale, že by to něco moc měnilo. Pořád platí, že je těžké přesvědčit lidi, aby za obsah na internetu adekvátně platili. Právě proto je dobré kombinovat víc činností,“ říká.

Co si myslí o investicích miliardářů do médií přinášejících riziko, že budou ovlivňovat veřejné mínění, případně s ním manipulovat? Podle Antoše nejde o nic, co by se časem nemělo srovnat. Daleko víc ho znepokojuje nastavení pravidel podnikání a problematika svobody slova na internetu. Konkrétně fakt, že vlády mají čím dál větší tendenci zasahovat do prostředí internetu. „Řeknu jeden příklad za všechny –  regulace hazardu. Pokud se to povede prosadit, může vzniknout ohromný precedens pro filtrování internetových obsahů.“ Připouští, že regulace je trendem v Evropské unii, nicméně v jiných zemích o blokaci webů rozhodují soudy, ne ministerstva – což je návrh, který předložili čeští vládní úředníci.

Dalším problémem, který v internetovém věku podle Antoše nabývá na intenzitě, je dilema mezi právem na informace a právem na soukromí. „Stejně jako se někteří snaží být vidět za každou cenu, existují i ti, kteří usilují o neviditelnost nebo, chcete-li, low profile. Pak jsme u otázky, zda má existovat něco jako právo být zapomenut,“ říká Antoš a uvádí kauzu, kdy evropský soud řešil případ Google versus Španělsko. V něm šlo o to, zda má člověk právo žádat po Googlu smazání odkazů, které s ním souvisí – a které už nejsou relevantní, protože se okolnosti změnily. Konkrétním předmětem sporu byla žádost španělského občana o vymazání odkazu na zprávu, podle níž má dluhy na sociálním zabezpečení, on přitom ony dluhy uhradil. Soud nakonec rozhodl, že Google musí takový odkaz zničit. „To mi přišlo jako dobré řešení. Proč? To je jasné, přece není až tak neobvyklé, že člověk narazí na svoje fotky z oslavy, které nejsou zrovna reprezentativní. A fakt, že je na internet pověsil někdo jiný, to nedělá snazší,“ uvádí příklad s tím, že by záležitosti z minulosti neměly diskvalifikovat jedince do budoucnosti. „Koneckonců, i záznamy v trestním rejstříku se časem mažou, tak proč by to jinde mělo fungovat jinak.“

Podle Antoše totiž internet není a neměl by být chápán jako speciální prostředí, co se týče svobody slova. „Nemyslím si, že by pro něj měla platit jiná pravidla než v reálném světě. Věci, které firmám a jednotlivcům neprojdou v off-line, by neměly být možné ani v on-line prostředí,“ říká Marek Antoš, novinář, podnikatel a právník v jedné osobě. •

Autorka je novinářka, pracovala v magazínu Forbes a v Hospodářských novinách.