Děti z darovaných spermií mají právo znát svůj původ, anonymita dárců v Evropě postupně padá

Shrnete, prosím, jaká práva se v debatě ohledně dárcovství střetávají?

Je tu právo dítěte na to znát svůj původ, tedy vědět, odkud pocházím, jaké mám kořeny, na základě čehož si budujeme svoji identitu. To najdeme například v Úmluvě o právech dítěte, což ale není jediný mezinárodní dokument, který obecně chrání osobnostní práva člověka.

 

A co stojí proti tomu?

Na druhé straně je právo na ochranu soukromého života dárců. V zákoně o specifických zdravotních službách máme zakotvenou striktní anonymitu celého procesu dárcovství pohlavních buněk. Je jasné, že se v této debatě musí zohlednit i zájem společnosti na řešení neplodnosti párů i to, aby rodina mohla nerušeně vychovávat svoje dítě bez zásahu někoho, kdo je pouze genetickým, nikoli sociálním a právním rodičem.

 

Z dění v jiných evropských státech je ale patrné, že se mění pohled na to, zda máme spíše zaručit anonymitu, nebo naopak dát dítěti možnost znát svůj původ. V zahraničí se začínají více klonit ke druhé variantě.

V Evropě je nyní skutečně trend, který směřuje k tomu, že jsou za předem daných podmínek dárci „odanonymizováni“ nebo jsou dítěti alespoň částečně zpřístupněné informace o nich.

 

Proč podle vás dochází k této změně?

Určitě se tu promítá fakt, že se stále více akcentují práva dítěte, a to v různých oblastech, ať právních, tak společenských. Zároveň bude určitě hrát roli i to, že dětí, které vzniknou z darovaných gamet (tj. pohlavních buněk), přibývá, tím pádem pak přibývá těch, kterých se to týká. Některé případy se medializují, čímž pádem se o celé problematice i více diskutuje. Ukazuje se, že některé děti opravdu hledají svoje genetické rodiče, pátrají po svém původu, a to různými cestami, například přes testy DNA a genetickou genealogii, tedy přes – typicky soukromé – databáze, kde mohou dobrovolně srovnávat svoje DNA s ostatními a kde na svoje genetické příbuzné mohou narazit.

 

DÁRCŮ UBYLO

Jaké země přistoupily k odanonymizování?

Například Rakousko, Německo, Švýcarsko, Velká Británie a jiné. Konkrétní právní úpravy jsou v různých zemích různé. Někde se o svém původu můžete dozvědět nejdříve ve 14 letech, jinde v 16 nebo v 18. Obvykle v zemi funguje zákonem zřízený centrální registr, ze kterého se údaje za určitých podmínek dozvíte. Samozřejmě tam není žádný nárok ve smyslu, že by se s vámi genetický rodič musel setkat. Naopak, lidé se informují o tom, že je potřeba respektovat rozhodnutí toho druhého a jeho soukromí. Jasně deklarované je i to, že daná osoba nemá žádné rodičovské povinnosti. To, jak pak vypadá případný kontakt, je nepochybně individuální. Pro obecné závěry by bylo potřeba nějakých větších empirických studií.

 

Přinesla s sebou změna tohoto přístupu, tedy odtajnění dárců, i něco negativního?

Samozřejmě je nutné reflektovat i kritiku, a to zejména fakt, že v zemích, kde udělali tuto změnu, mělo docházet k určitému úbytku dárců. To pak může negativně ovlivnit provádění asistované reprodukce, respektive dostupnost dané procedury. Jsem ale toho názoru, že by to mohlo být koncipováno minimálně tak, že by se anonymita neuplatnila, pokud by s tím dárce výslovně souhlasil, respektive by mu odtajnění nevadilo. Ani to ale dneska není v Česku možné.

 

Ví se, jakou roli dnes hraje výše odměny za darování? A je to vůbec etické – dostat za to peníze?

Neříká se tomu odměna, ale náhrada nákladů nebo výdajů. A samozřejmě je otázka, nakolik jsou dnes peníze motivací dárců. Stejně tak se diskutuje, kde je pomyslná hranice mezi odměnou a náhradou nákladů. Kolik by kliniky měly ještě lidem jako náhradu vyplácet a jaká suma už je neetická, či dokonce právně problematická. Například v případě darování orgánů je to ošetřeno lépe.

 

Jak?

Poměrně striktně je stanoveno, že člověk obdrží jen náhradu řádně doložených nebo přesně vyčíslených výdajů, typicky ve vazbě na pracovní neschopnost. Nejsou tam ale žádné paušální náhrady. U darování gamet je to jinak, tam zákon jen vágně stanovuje, že náhrady musí být hospodárné, prokazatelné a účelné, ale už se nespecifikuje, v jaké maximální výši to má být, popřípadě jak to má být doloženo. Takže si to v podstatě stanovují samotné kliniky.

 

Narážíte na to, že tu může být konkurenční boj mezi klinikami, které mohou motivovat potenciální dárce výší finanční náhrady? A že by se to mohlo zhoršit, pokud by bylo uzákoněné odtajnění a hrozilo by, že dárců ubude?

To by se stát teoreticky mohlo, proto by bylo dobré zákonem jasně specifikovat nebo alespoň „zastropovat“ výši náhrad výdajů i počet darovacích cyklů.

 

CENTRÁLNÍ REGISTR NEEXISTUJE

Pokud vím, že jsem dítě z darované spermie nebo vajíčka, je dnes něco, co se v Česku mohu o svém genetickém rodiči dozvědět?

Určité údaje o zdravotním stavu se dozvědět můžete, když dosáhnete zletilosti. Limitem je ale to, že zdravotnická dokumentace nemusí obsahovat všechny podstatné údaje, přičemž dochází po určité době k její skartaci, což je problém zejména u darovacích cyklů, které proběhly dávno v minulosti. Dnes je zákonem stanoveno, že údaje o zdravotním stavu dárce musí být uchovávány po dobu třiceti let od provedení umělého oplodnění, což je minimální standard požadovaný právem Evropské unie.

 

Zmínil jste o centrálním registru, který v Česku nemáme. Je jeho výhodou i to, že má stát lépe pod kontrolou, kdo daruje, respektive jak často?

Ano, to by samozřejmě byl při vhodném nastavení benefit. V současné době není uzákoněno, kolik darovacích cyklů můžete absolvovat. Dnes je to o konkrétní klinice, zda má svůj interní regulativ, nebo vychází z doporučení odborných společností v dané oblasti, ale pak je otázka, zda nejde dárce jinam, na jinou kliniku, kde může opět darovat. Ostatně jeden takový případ nedávno řešili třeba v Nizozemsku, kde čelí jedenačtyřicetiletý muž soudnímu zákazu darovat své pohlavní buňky pod hrozbou vysoké pokuty, a to ve vazbě na výrazné překročení limitu, který podle klinických doporučení omezuje množství darovaných spermií na jednu osobu. Prostřednictvím darování měl údajně zplodit až 550 dětí po celém světě. I přes zákaz darovat v Nizozemsku nabízel muž své sperma v zahraničí a přes sociální sítě.

 

Ještě by mě zajímala otázka stejnopohlavních párů, které jsou dnes v Česku z umělého oplodnění vyloučeny.

U nás je to v současné době tak, že umělé oplodnění mohou ze zákona podstoupit jen heterosexuální páry, tedy muž a žena společně. Ale klinika zároveň nemá povinnost ani nástroje, jak zjistit, zda k ní opravdu přichází „životní“ partneři. Takže se to dá obcházet, což se děje. Diskutuje se proto mimo jiné o rozvolnění, respektive zpřístupnění asistované reprodukce také pro homosexuální páry nebo single osoby, což je ale spíše společenská a politická otázka.

 

DÍTĚ NEMÁ MOŽNOST VOLBY

Pomáhá ke změně přístupu, o kterém jsme mluvili, i fakt, že se někdo obrací na soudy s tím, že má právo znát svůj původ? Víte o takových případech?

Osobně vím o jednom případu v Česku, kde se daný člověk domáhal údajů o svém genetickém původu, ale nebyl úspěšný. Mimo jiné proto, že dané záznamy už byly v souladu s tehdy platnými předpisy skartovány. U Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku jsou nyní projednávány dva případy ve vztahu k Francii, které se týkají této problematiky, ale na rozhodnutí se stále čeká. Je otázka, jak se k tomu soud postaví a jestli se opře o dosavadní rozhodovací praxi, která říká, že znát svůj původ je součástí práva na soukromí, osobnosti člověka a že nesmí být opomíjeno. To se již dříve dovodilo v souvislosti s anonymními porody nebo určováním rodičovství.

 

 

Není to jednoduché. Chápu, že dítě chce znát svůj původ, ale chápu i to, že dárci nechtějí, aby jim všechny „jejich“ případné děti zvonily jednou na dveře.

Máte pravdu. Je tu ale jeden podstatný rozdíl, který vždycky říkám. Dítě si nemůže vybrat, zda a jak bude počato. Dárce má naopak možnost volby – buď se dokáže smířit s tím, že nezůstane zcela anonymní, anebo když mu to vadí, darovat nemusí. Je takzvaně informovaně poučen a ví, do čeho jde. Zná rizika.

 

Jeden z protiargumentů, který se týkal práva dítěte narozeného z darovaných gamet, byl, že kukaččí otcové také nemusejí tušit, že nejsou biologičtí, a tušit to nemusí ani jejich potomek. Mluvím o situaci, kdy se ženě narodí dítě, ale svému partnerovi zatají, že není biologickým otcem…

Stát samozřejmě nemůže ošetřit všechno, ale má se snažit ošetřit to, co může, respektive cíleně nevytvářet právní úpravu, kdy je dítě počato za pro něj nevhodných podmínek. Základní premisou je, že zdravotní služby se mají provádět s respektem k základním právům všech zúčastněných osob, zejména pak dětí, které jsou nejzranitelnější.

 

Vy se věnujete na Masarykově univerzitě problematice práv v biomedicíně, zejména pak asistované reprodukci, včetně náhradního mateřství a dárcovství. Nyní máte na toto téma i grant od Grantové agentury ČR. Řeší se v rámci tohoto tématu ještě další sporné otázky?

Nedávno se třeba řešilo, zda je k umělé reprodukci možné použít sperma zemřelého muže.

 

Jakože jeho partnerka ho chtěla použít po jeho smrti?

Ano.

 

A jak to dopadlo?

Rozhodnutí obecných soudů a následně i Ústavního soudu znělo, že sperma zemřelého muže nemůže být použito. Jedním z argumentů bylo, že nelze dodatečně nahrazovat vůli zemřelé osoby, přičemž je potřeba chránit dítě a neumožňovat, aby záměrně vyrůstalo bez druhého rodiče.