Děti z darovaných spermií mají právo znát svůj původ, anonymita dárců v Evropě postupně padá

Shrnete, prosím, jaká práva se v debatě ohledně dárcovství střetávají?

Je tu právo dítěte na to znát svůj původ, tedy vědět, odkud pocházím, jaké mám kořeny, na základě čehož si budujeme svoji identitu. To najdeme například v Úmluvě o právech dítěte, což ale není jediný mezinárodní dokument, který obecně chrání osobnostní práva člověka.

A co stojí proti tomu?

Na druhé straně je právo na ochranu soukromého života dárců. V zákoně o specifických zdravotních službách máme zakotvenou striktní anonymitu celého procesu dárcovství pohlavních buněk. Je jasné, že se v této debatě musí zohlednit i zájem společnosti na řešení neplodnosti párů i to, aby rodina mohla nerušeně vychovávat svoje dítě bez zásahu někoho, kdo je pouze genetickým, nikoli sociálním a právním rodičem.

Z dění v jiných evropských státech je ale patrné, že se mění pohled na to, zda máme spíše zaručit anonymitu, nebo naopak dát dítěti možnost znát svůj původ. V zahraničí se začínají více klonit ke druhé variantě.

V Evropě je nyní skutečně trend, který směřuje k tomu, že jsou za předem daných podmínek dárci „odanonymizováni“ nebo jsou dítěti alespoň částečně zpřístupněné informace o nich.

Proč podle vás dochází k této změně?

Určitě se tu promítá fakt, že se stále více akcentují práva dítěte, a to v různých oblastech, ať právních, tak společenských. Zároveň bude určitě hrát roli i to, že dětí, které vzniknou z darovaných gamet (tj. pohlavních buněk), přibývá, tím pádem pak přibývá těch, kterých se to týká. Některé případy se medializují, čímž pádem se o celé problematice i více diskutuje. Ukazuje se, že některé děti opravdu hledají svoje genetické rodiče, pátrají po svém původu, a to různými cestami, například přes testy DNA a genetickou genealogii, tedy přes – typicky soukromé – databáze, kde mohou dobrovolně srovnávat svoje DNA s ostatními a kde na svoje genetické příbuzné mohou narazit.

DÁRCŮ UBYLO

Jaké země přistoupily k odanonymizování?

Například Rakousko, Německo, Švýcarsko, Velká Británie a jiné. Konkrétní právní úpravy jsou v různých zemích různé. Někde se o svém původu můžete dozvědět nejdříve ve 14 letech, jinde v 16 nebo v 18. Obvykle v zemi funguje zákonem zřízený centrální registr, ze kterého se údaje za určitých podmínek dozvíte. Samozřejmě tam není žádný nárok ve smyslu, že by se s vámi genetický rodič musel setkat. Naopak, lidé se informují o tom, že je potřeba respektovat rozhodnutí toho druhého a jeho soukromí. Jasně deklarované je i to, že daná osoba nemá žádné rodičovské povinnosti. To, jak pak vypadá případný kontakt, je nepochybně individuální. Pro obecné závěry by bylo potřeba nějakých větších empirických studií.

Přinesla s sebou změna tohoto přístupu, tedy odtajnění dárců, i něco negativního?