Ničila mě mentální anorexie

Nikdy jsem nevynikala v matematice. Přesto můj život už během dospívání ovládla čísla a operace s nimi. Měla jsem nadváhu a kolem osmnácti se mi nejvíc zalíbilo odčítání. Padající kila, snižování příjmu kalorií, menší velikost kalhot. Nárůst čísel se mi líbil jen někdy – třeba když šlo o zvětšující se mezeru mezi stehny, více dnů, kdy jsem vzorně „jedla“, více sedů-lehů.

Jíst půlku jablka denně mi přišlo samozřejmé. Oplácaná holka jako já si přece ani víc nezaslouží.

Pár měsíců, možná rok jsem zdravě hubla: pohyb, lehká jídla. Ale čím víc padala ručička na váze, tím víc jsem chtěla. Dodnes nevím, kdy se to zdravé nadšení zhubnout na normální váhu zvrtlo. Ale už jen kilo a dost! Potom začnu jíst. Jenže to už mou hlavu víc okupovala ONA a kalorické tabulky než zdravý rozum.

Bylo mi devatenáct a přišel den, kdy jsem za všemi čísly, která mi vyhovovala, musela udělat „rovná se“ a uznat, že mám problém. Moje babička je sice skvělá kuchařka, ale pozvání na kachnu s knedlíkem pro mě bylo rozbuškou pro pláč, strach a bezmoc. V tu chvíli jsem musela nahlas říci to, co všichni tušili: „Já už dlouho nejím.“ A já jsem najednou nevěděla, co se bude dít dál a jak zvládnu fungovat ve svém režimu, když už o něm rodina ví.

Část mě si oddychla. Bylo to venku, vidina pomoci. Ta druhá řvala a nadávala – budou po mně šlapat, budu muset jíst. Pro obě moje části začal kolotoč lékařů, psychologů, proseb, jídla, úzkosti, přesvědčování. A i když jsem moc chtěla, tak úměrně snaze pomoct mi rostlo i moje podvádění. Jenže jsem nepodváděla ostatní, jak jsem si naivně myslela, klamala jsem také sebe. Tím se rozjel kolotoč do protisměru – lži, výmluvy, projímadla, prášky. Vydržet se mnou doma muselo být peklo.