Ničila mě mentální anorexie

Lidé

Cosi uvnitř vás neustále odrazuje od dalšího sousta jídla. Úzkostlivě počítáte vydanou a přijatou energii. V hlavě nosíte tabulku kalorických hodnot. Přemýšlíte, co budete jíst za den, dva. ONA je někde uvnitř. ONA ničí sny, tělo, mysl − někdy i rodiny a životy. ONA je bezohledný matematik. ONA je mentální anorexie. Bojuji s ní už delší dobu. A pořád nemám úplně vyhráno.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Cosi uvnitř vás neustále odrazuje od dalšího sousta jídla. Úzkostlivě počítáte vydanou a přijatou energii. V hlavě nosíte tabulku kalorických hodnot. Přemýšlíte, co budete jíst za den, dva. ONA je někde uvnitř. ONA ničí sny, tělo, mysl − někdy i rodiny a životy. ONA je bezohledný matematik. ONA je mentální anorexie. Bojuji s ní už delší dobu. A pořád nemám úplně vyhráno.

Nikdy jsem nevynikala v matematice. Přesto můj život už během dospívání ovládla čísla a operace s nimi. Měla jsem nadváhu a kolem osmnácti se mi nejvíc zalíbilo odčítání. Padající kila, snižování příjmu kalorií, menší velikost kalhot. Nárůst čísel se mi líbil jen někdy – třeba když šlo o zvětšující se mezeru mezi stehny, více dnů, kdy jsem vzorně „jedla“, více sedů-lehů.

Jíst půlku jablka denně mi přišlo samozřejmé. Oplácaná holka jako já si přece ani víc nezaslouží.

Pár měsíců, možná rok jsem zdravě hubla: pohyb, lehká jídla. Ale čím víc padala ručička na váze, tím víc jsem chtěla. Dodnes nevím, kdy se to zdravé nadšení zhubnout na normální váhu zvrtlo. Ale už jen kilo a dost! Potom začnu jíst. Jenže to už mou hlavu víc okupovala ONA a kalorické tabulky než zdravý rozum.

Bylo mi devatenáct a přišel den, kdy jsem za všemi čísly, která mi vyhovovala, musela udělat „rovná se“ a uznat, že mám problém. Moje babička je sice skvělá kuchařka, ale pozvání na kachnu s knedlíkem pro mě bylo rozbuškou pro pláč, strach a bezmoc. V tu chvíli jsem musela nahlas říci to, co všichni tušili: „Já už dlouho nejím.“ A já jsem najednou nevěděla, co se bude dít dál a jak zvládnu fungovat ve svém režimu, když už o něm rodina ví.

Část mě si oddychla. Bylo to venku, vidina pomoci. Ta druhá řvala a nadávala – budou po mně šlapat, budu muset jíst. Pro obě moje části začal kolotoč lékařů, psychologů, proseb, jídla, úzkosti, přesvědčování. A i když jsem moc chtěla, tak úměrně snaze pomoct mi rostlo i moje podvádění. Jenže jsem nepodváděla ostatní, jak jsem si naivně myslela, klamala jsem také sebe. Tím se rozjel kolotoč do protisměru – lži, výmluvy, projímadla, prášky. Vydržet se mnou doma muselo být peklo.

Zbytek „normální mě“ po pár dnech uznal, že musím souhlasit s mámou a přihlásit se do pořadníku psychiatrického oddělení pro léčbu poruch příjmu potravy. Dřív než ze svého života se vším tím odečítáním odečtu i budoucnost, blízké, sebe. Proto jsem souhlasně přikývla a máma druhý den ráno volala na oddělení. „Na pořadník vaši dceru zapíšeme. Je ale nutné, aby to bylo její rozhodnutí. Aby šla do léčby ze své vůle. A musí jíst.“ Pro mámu a první část mě pozitivní zprávy – situace a váha už totiž byly neudržitelné.

Poslední věta z telefonu už ovšem pro mámu tak dobrá nebyla: „Ale čekací doba bude přibližně měsíc a půl až dva.“

V tu chvíli začala se situací kalkulovat ONA v hlavě. Potom začaly necelé tři týdny, kdy jsem ze svého těla vydávala maximum a zároveň mu dávala minimum. A lidem kolem mě nezbylo nic jiného než čekat, snažit se mě přemluvit a uhlídat.

 

Léčit, či neléčit?

Zápis do pořadníku nemocničního oddělení pro poruchy příjmu potravy může přijít za nejrůznějších okolností. Třeba když u pacientů s mentální anorexií neuspěje ambulantní léčba, nebo je-li jejich psychický i fyzický stav nezvladatelný jak pro ně samotné, tak pro okolí. V každém případě však musí být fyzicky stabilizovaní a musí se do pořadníku zapsat ze své vůle. Poté už nemocní čekají, než budou moci nastoupit na oddělení. Čekací doba se liší podle počtu zájemců o léčbu, trvat může od jednoho týdne do tří měsíců.

Pokud se již nemocní léčili s anorexií ambulantně, většinou pošle ambulantní psychiatr do nemocnice doporučení, které obsahuje všechny náležitosti a fakta o pacientce či pacientovi, o průběhu onemocnění a současném stavu. Jak moc je žádost o přijetí na lůžkové oddělení naléhává, prodiskutuje lékařský tým, na základě společného rozhodnutí jsou pak pacienti zařazeni do pořadníku. Jedním z hlavních kritérií, podle kterého se naléhavost posuzuje, je i Body Mass Index (BMI), který je v zásadě univerzálním metrem na fyzický stav člověka s poruchou příjmu potravy.

Podle doktora Františka Krcha, experta, který je členem specializovaného týmu oddělení poruch příjmu potravy, si ročně své zapsání do pořadníku rozmyslí přibližně třetina zařazených čekatelů. Někteří na lůžkové oddělení nenastoupí z důvodu, že se jim léčbu daří zvládat v ambulantní péči, na jiné už nevyvíjí tlak jejich okolí.

Kromě hospitalizace je – jak už bylo naznačeno − možná i ambulantní léčba, kdy pacienti docházejí ke svému psy­chiatrovi na sezení. Ve většině případů si vedou jídelní deník, aby psychiatr viděl posuny v léčbě a vztahu k jídlu. Lékař s pacienty řeší otázky ohledně nemoci jako takové, vnímání sebe sama, dodržování jídelního režimu, nálady, psychické problémy. Psychiatrická ambulantní léčba se často doplňuje i sezeními s psychologem, během nichž můžou nemocní řešit ostatní problémy, které ho trápí, a mohou souviset s léčbou.

Ambulantní i nemocniční léčbu může provázet i podávání antidepresiv, aby pacienti lépe zvládali stres ohledně zvýšeného příjmu jídla, rostoucí váhy, případně aby měli lepší spánek nebo aby se jim srovnaly výkyvy nálad.

Při centru poruch příjmu potravy v Praze (z jehož webu a dalších materiálů tento článek mimo jiné čerpá) funguje také denní stacionář, kam přicházejí pacienti každé ráno ve všední dny. Zde mají velmi podobný režim jako na lůžkovém oddělení, jen s tím rozdílem, že odpoledne odcházejí domů − nejsou tedy zcela odděleni od svého běžného prostředí. Stacionář funguje v rámci ambulantní péče a je možné denně docházet až tři měsíce. Podmínkou je BMI vyšší než 16. Čekací doba se odvíjí od momentální obsazenosti, ale bývá od jednoho týdne do měsíce.

V určitých případech, kdy nemocným ani blízkým nechybí vůle, je možné zvládnout léčbu i doma s pomocí odborné a populárně-naučné literatury. Vždy je však důležité navštívit odborníka, aby posoudil stav pacientky či pacienta a doporučil vhodnou léčbu. Ve všech případech léčby platí, že není možné nemoc zvládnout bez řádného, tedy vyššího příjmu potravy.

 

Sama sobě škůdcem i sokem

Vše v mém životě šlo do minusu. Docházka ve škole, váha, tělo, komunikace, nálady, příjem jídla. Padaly mi vlasy, měla jsem šedou kůži, sotva jsem vyšla schody, nemohla jsem spát. Bylo mi fyzicky a psychicky zle. Ačkoli mi to máminy a bratrovy úzkostné pohledy dělaly těžší, neztrácela jsem odhodlání cvičit, hubnout, jíst projímadla a prášky. V pořadníku už jsem byla zapsaná, nezbývalo než čekat.

Pořadník pro mě byl kladem i záporem. Věděla jsem, že je to záchrana a šance na léčbu. Zároveň mě sváděla myšlenka na hubnutí do zásoby. Jíst můžu až v nemocnici. Máma a ostatní mohli jen prosit a doufat, že mi pořadník překazí plány dřív, než se něco stane.

Pár dní po telefonátu na oddělení se mi podlamovaly nohy, šly na mě mdloby, tělo už nemohlo. Moje hospitalizace se nestala otázkou týdnů ani měsíců, ani pořadníku. „Takhle už ne, musíme jet k doktorovi,“ řekla mi máma, bratr přikývl a já už jsem neměla sílu odporovat. Odvezli mě na pohotovost fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Z pohotovosti jsem jela rovnou na jednotku intenzivní metabolické péče.

Jednotka intenzivní metabolické péče se stala mojí mezistanicí. Vše tam šlo velmi rychle: „Kdyby vás dneska nepřivezla máma, přivezla by vás do dvou dnů sanita, protože nemáte draslík.“ Moje BMI bylo kousek pod 16 (u BMI coby indikátoru tělesné hmotnosti se za normální hodnoty, které neindikují ani příliš nízkou váhu, ani nadváhu, obvykle považuje rozmezí mezi 18,5–25).

Příjem, postel, snaha napíchnout zkornatělé žíly, vitaminy, zavodnění, stabilizace. „Musíte jíst, abyste mohla na psychiatrii.“ Máma mi k tomu s odstupem času řekla: „Já jsem si ten den konečně oddychla. Věděla jsem, že jsi v bezpečí a bude ti líp. Taky jsem ale věděla, že začne to nejtěžší. A že to nebude lehké ani pro tebe, ani pro nás.“

V dalších dnech následovaly výživová sonda do žaludku, pár kroků po chodbě, antidepresiva, záchvaty, návštěva psychiatra. Pouštěla jsem k sobě jen ty nejbližší a začala jsem si psát deník, abych později nezapomněla. Ale už tam jsem věděla, že když nebudu alespoň trochu spolupracovat, tak nedopadnu dobře.

  1. duben – Dnes jsem nespala, je mi mizerně. Nechci, aby mě pořád vážili. K snídani nutridrink, oběd čistá voda z vývaru. Nechci jíst a zároveň chci. K večeři kynuté borůvkové knedlíky. Jeden jsem snědla, výčitky, slzy, vztek. Ale vím, že musím. A k tomu ještě výživa sondou do žaludku. Nejvíc přijatých kalorií za poslední dobu.
  2. duben – Mámě jsem vyhrožovala reverzem, vztekala jsem se a brečela, prosila a slibovala. Chce mě zabít, knedlík mi nemůže pomoct. Chci pryč. Tohle není pomoc, kterou mi slibovali.

Moje záchvaty a nadávky odnášela rodina, hlavně máma. Po delší době od hospitalizace mi řekla: „Byla jsi na mě hrozně zlá. Do telefonu i po zprávách. Brečela jsem, mrzelo mě to a bolelo. Ale věděla jsem, že to tak nemyslíš. A že nesmím ustoupit. Věděla jsem, že ty to v tu chvíli jako pomoc nevidíš, ale já jsem věděla, že jiná cesta není. Že tě nesmím vzít domů.“

Po neúspěšném vyhrožování a prošení jsem na sebe na jeden den uvalila embargo. Ale po borůvkovém knedlíku a samotě nastal zlom jak v jídle, tak ve mně. Snědla jsem sladký knedlík = cukr, mouka, máslo = JEJÍ největší strašáci. Začala jsem jíst, protože po knedlíku se to zdálo všechno lehčí. Nejedla jsem hned celé porce, ale pomalu jsem se začínala odhodlávat.

  1. duben – Poslední ráno na metabolické jednotce, konečně si venku zapálím cigaretu. Doufám, že oddělení nebude tak šílený, jak se říká, a že se tam nejí to, co jsem si našla na internetu. To ani nejde, když nejím, aby do mě cpali pacholíky, pečivo, maso, knedlíky.

Potom už mě sanitou převáželi z jednotky intenzivní metabolické péče na oddělení pro léčbu poruch příjmu potravy psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Máma na mě čekala před psychiatrií. Když jsme vešly na oddělení, proti nám kráčel chodbou hlouček pacientů. Dívala jsem se na ně a hlesla: „Mami, ale takhle já nevypadám, já sem nepatřím.“

Začal mi nový režim. Učila jsem se zase normálně jíst, žít a zatlačovat JI někam hodně hluboko. Deník jsem psala povinně, stejně jako ostatní pacienti na oddělení. A aby moje rodina věděla, co se mnou mají dělat, jak se chovat a jak vydržet, začali chodit na sezení pro blízké s poruchami příjmu potravy.

 

Kuře a knedlíky

Lůžkové oddělení Centra pro poruchy příjmu potravy psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN funguje od roku 1983. Kapacita oddělení pro pacienty s poruchami příjmu potravy se pohybuje kolem dvanácti lůžek. Dospělí pacienti jsou zde hospitalizováni na šest až osm týdnů, během kterých jim sestry a lékaři ukazují možnosti, jak držet jídelní problémy pod kontrolou, učí je přiměřeně jíst, mluví s nimi o životních problémech a jejich řešeních.

Na lůžkové oddělení se dostávají pacienti, u kterých byla neúčinná ambulantní léčba, nebo ti, kteří mají další těžká onemocnění. Pro všechny přijímané pacienty ale platí, že musí být v kompenzovaném fyzickém stavu. V případě, že jsou ohroženi na životě, jsou nejdříve krátkodobě hospitalizováni na metabolické jednotce.

Celé oddělení je založené na režimové léčbě, která platí pro každou pacientku či pacienta bez výjimky. Režim je časově pevně daný. Tvoří jej jak různé aktivity (úklid pokojů, ranní komunity pacientů), tak terapeutická léčba. Aby lékaři a sestry mohli pacientům lépe porozumět, píše si každý deník, který dává vždy ráno sestrám k přečtení.

Dále je tvořen samozřejmě jídlem, které pacienti dostávají šestkrát denně. Vzhledem k relativně krátké době léčby a možnostem nemocnice dostávají pacienti běžné jídlo jako kuře s bramborem, kynuté knedlíky s omáčkami, pečivo s uzeninami a sýry, jogurty, žemlovku nebo těstoviny. S podmínkami léčby musí pacienti souhlasit a při nástupu na oddělení podepisují terapeutickou smlouvu. Porušování pravidel v podobě požívání alkoholu, schovávání potravin, uměle vyvolaného zvracení nebo odmítání jídla může mít za důsledek i vyloučení z léčby.

Celý pobyt na oddělení s režimem pomáhá pacientům řešit také psychické problémy. Proto jsou nedílnou součástí léčby i artterapie (léčení prostřednictvím obrazu a výtvarných aktivit), sezení s lékaři, komunity, na kterých pacienti říkají, jak se mají a jak se cítí. Povolené jsou odpolední návštěvy, které pomáhají udržovat kontakt s okolím a s blízkými.

Když se blíží odchod z oddělení, věnuje se terapeutický tým i návratu nemocných do jejich běžného prostředí, snaží se jim ukázat, jak se naučených jídelních návyků nevzdat.

Pro lepší pochopení nemocných a blízkých se každou třetí středu v měsíci koná Otevřené informativní fórum vedené předním odborníkem na poruchy příjmu potravy Františkem Krchem.

Rodiče a blízcí se zde dozvídají o projevech a důsledcích poruch příjmu potravy a jejich léčbě. Zároveň si spolu mohou vyměňovat zkušenosti, motivovat sebe, ale zároveň získat rady, jak motivovat svého blízkého v léčbě.

 

Sfouknutí svíček

Věděla jsem, že budu muset jíst, ale netušila jsem, že půjde o kynuté a bramborové knedlíky, rajskou omáčku, žemlovku, sušenky nebo řízek. Léčba šokem. Sice jsem byla na oddělení dobrovolně, ale ne úplně ráda. Opět jsem zkoušela výhrůžky reverzem. Slzy, mlčení.

Podobně dopadl i můj první víkend mimo oddělení. S mámou a bratrem jsme si udělali výlet do pražské zoo, která je už od mého dětství naším oblíbeným místem. Vždy jsme si tam procházku kolem výběhů i společné jídlo na vzduchu užívali, tentokrát ale ne. Vzhledem k hezkému počasí bylo v zoo hodně lidí, což mě znervózňovalo, z horka mi otékaly nohy a ve frontách v restauraci jsem propadala panice kvůli zpožděnému času oběda. Ještě větší problém nastal ve chvíli, kdy jsem si měla vybrat jídlo. Nakonec jsem zvolila sýrové lasagne, jejichž množství na talíři už mě rozhodilo úplně. Velikost porce, kalorická hodnota jídla, davy lidí u stolů kolem mě. Celá situace vyústila v můj hlasitý záchvat.

„Není toho tolik a nemáš polívku, takže je sníš všechny,“ řekla mi máma. „Ne! Je toho moc, všichni se na mě dívají a všichni mě poslouchají! Ne, je toho moc a já to celý nesním! Už takhle kynu až dost!“ Křik, pohledy ostatních lidí. Máma dělala, že mě neslyší, v klidu dál jedla, bratr jedl s chutí a nemísil se do našeho rozhovoru. Lasagne jsem dojedla s kyselým výrazem v obličeji a slzami na krajíčku. „Chutnalo?“ zeptal se upřímně bratr, když jsem dojedla. „Mlč, protože to není vtipný!“ odsekla jsem a naštvaně odnesla tác. Potom jsem dlouho mlčela. Podobná scéna se opakovala ještě při odpolední svačině, kdy jsem si u stánku měla vybrat, jakou chci zmrzlinu a sušenku.

I přes moje scény za mnou rodiče chodili každý den na návštěvu na oddělení. Přicházeli, i když jsem při návštěvách většinou jen seděla na terase a kouřila. I když jsem s nimi kolikrát ani nepromluvila, věděla jsem, že tam jsou. Že mi táta nese noviny a máma zprávy o zvířatech doma, o škole. Věděla jsem, že je mám, a přitom jsem na ně opravdu dokázala být hodně zlá.

Kromě léčby člověk pozná i lidi. Na oddělení jsem viděla, co anorexie dokáže. Mým spolupacientům zničila těla, uvažování, ale i vztahy. Za některými příbuzní nepřišli za celou dobu hospitalizace. Často jsem si říkala, že pořád ještě mám hodně a že o to nemusím a nechci přijít.

  1. květen – Dnes jsem byla na testech, které ukazují zkreslené vnímání. Sestřička mě fotila ve spodním prádle a potom jsem měla fotky různě upravovat. Na konci to ukáže, jak moc se v průměru vidím zkresleně. Já se vidím asi dvakrát taková, než opravdu jsem. Bylo zajímavé to zjistit. K obědu byl řízek s bramborem. Po smaženém je mi vždycky těžko. V noci jsem měla můry. Ve snech je vždycky ONA. Stála jsem ve snu před zrcadlem a v něm jsem se viděla tlustá. A přitom jsem byla jen kost a kůže. A ona se mi v zrcadle smála.

Vážení bylo většinou v úterý brzo ráno a jen ve spodním prádle, aby nikdo nemohl být nějak přepitý, navlečený, mít schovanou nějakou zátěž a zároveň aby oblečení nezkreslovalo číslo na váze. I přes odhodlání jít proti vlastní hlavě se mi nedařilo přibrat. Ze začátku jsem vážně chtěla, vtipkovala, vzorně a i celkem rychle jsem jídla dojídala. Když ale váha nestoupala, nebo dokonce klesala, začalo mě to pomalu odrazovat. Proč bych se měla snažit přemlouvat hlavu, když tělu se nechce přibírat? Pár vážení mě to opravdu mrzelo, potom už mi to bylo jedno. Když jsem však viděla skrývaný vztek lidí, kteří tam opravdu byli na nátlak okolí a přibírali, nutilo mě to přemýšlet. A se mnou přemýšlela i ONA.

Z nervů jsem si často škrábala ruce až do krve, neustále jsem něco musela dělat rukama, nějak se hýbat.

  1. květen – Už jsem tu skoro měsíc. Ve volných chvílích se snažím malovat nebo něco vyrábět. Aspoň u toho nepřemýšlím a trénuju ruce, aby se mi tolik neklepaly. Už jsem i trochu přibrala, ale Jitka mi řekla, že vypadám, jako kdybych měla BMI 15, a to mě docela potěšilo. Protože mi přijde, že na mně každé jídlo musí být vidět. Mám pořád oteklé nohy. Už se i těším na víkend domů. Ale mám i strach. Tady mám jídlo jasně dané na talíři, doma mi ho bude někdo nandávat. Toho se bojím, tady v nemocnici se cítím v bezpečí. Ale i tady pořád přemýšlím, snažím se přemluvit sama sebe i JI. Občas je mi vážně hodně mizerně. Kolikrát radši jen sedím sama na terase a dívám se do parku. Dneska v noci jsem i brečela. Můry, výčitky. Přeju si, abych se za pár dní probudila a všechno bylo pryč. Problémy, ONA, můry.
  1. červen – Dnes je mi 20. Hodně jsem přemýšlela. Nikdy mě nenapadlo, že budu narozeniny slavit v nemocnici, a už vůbec ne na psychiatrii. A už nikdy je tady slavit nechci. Ráno mi na komunitě všichni zazpívali, od některých jsem dostala i drobný dárek nebo kytku. To mě moc potěšilo. Máma s bráchou mě překvapili a přivezli dort pro všechny. Sfoukla jsem svíčky a moc si přála konec toho všeho. Byl i přípitek. Potom jsem šla na vycházku s tátou a ségrou, potom ještě s mamkou. Je mi smutno. Za pár dní už bych měla končit s hospitalizací a jít domů. Chodit na stacionář. Ale ONA v hlavě pořád je, často mi našeptává a vím, že tady nemá šanci, že tady ji vždycky přeperu. Navíc jsem taky moc nepřibrala.

 

Vše má pevný řád

Režim na oddělení je pro všechny pacienty stejný. A nějak takhle si ho pamatuji:

kolem 7:00 budíček

7:50 snídaně (sedí se u jednoho stolu, u kterého dohlíží jídelní sestra)

8:15 léky

8:30 začátek dopoledního programu: ranní komunita (někdo z pacientů má každý týden službu, během které se stará o komunitní deník, píše do něj režim dne, motta, svátky), terapeutické skupiny s lékaři, relaxace s hudbou nebo mluveným slovem, samořídící skupiny pacientů, nutriční skupiny

dopolední svačina

12:00 oběd

kolem 13:00 odpolední program: artterapie (léčba prostřednictvím výtvarných aktivit), keramika, tvoření jídelníčků (pacient si připraví jídelníček, jak by jedl, kdyby byl na víkend doma, ten potom probírá se sestrou a ostatními), sebereflexní skupina se sestrou (pacienti odpovídají každý týden na stejné otázky, aby viděli své pokroky), relaxace

odpolední svačina

od 15:30 volný program (většina lidí tráví čas s návštěvami, které jsou na oddělení povolené)

17:30 večeře

19:30 druhá večeře, léky

volný program

22:00 večerka

Denní program je pevně daný a pro všechny povinný. Jediný rozdíl v terapiích je u některých skupinových sezení a aktivit, které se dělí podle hodnoty BMI. Každý čtvrtek se ráno koná velká komunita, na které jsou jak pacienti z oddělení, tak z denního stacionáře, kteří docházejí pouze na den a v noci spí doma. Předává se zde týdenní služba dalšímu člověku. Pacienti, kteří jsou na oddělení déle než týden a nemají kritickou hodnotu BMI, mají nárok požádat o odpolední vycházku nebo víkend mimo nemocnici.

Jídelní režim je co do skladby stejný jako v běžném životě. Pečivo, tvarohy, jogurty, omáčky, maso, těstoviny, sladká jídla, polévky a další. Pacienti mají nárok mít na jedno jídlo výjimku, místo vybraného jídla dostanou jiné. V případě, že nemocní během hospitalizace nepřibírají nebo hubnou, dostávají přídavková jídla: jedno pečivo navíc, sušenku po obědě, pečivo ještě k druhé večeři.

K přídavkovým jídlům mají někteří i speciální komplexní stravu v podobě nutričních nápojů. Tyto nápoje obsahují velké množství vitaminů a živin, a proto dokážou nahradit i jedno celé jídlo. Nikdo z pacientů nesmí mít na oddělení své vlastní jídlo, povolené jsou jen čaje, káva, mléko do kávy nebo minerální vody.

O těchto věcech však musí vědět personál. V rámci jídelního režimu se také nesmí chodit na toaletu půl hodiny po jídle, aby se předešlo narušování řádu oddělení a terapeutické smlouvy, například aby se pacienti záměrně nevyzvraceli.

 

Do normálního života

Pár dní po narozeninách jsem si myslela, že bych mohla jít domů. Moje léčba trvala už skoro sedm týdnů. Váha se moc nepohnula, a když už se hýbala, tak většinou dolů. I když jsem potom něco málo, asi kilogram nabrala, pořád jsem nebyla v pohodě. Ani psychicky, ani fyzicky. Sice už jsem neměla BMI pod 16, ale vypadala jsem, že se musím zlomit v pase. I kvůli váze, která se nehýbala, i kvůli NÍ mi lékaři nabídli hospitalizaci o pár týdnů prodloužit. Přijala jsem. Pár dní navíc mohlo jen pomoct.

V té době už jsem jezdila domů na víkendy. A byla jsem ráda, že můžu alespoň na chvíli odejít z nemocnice. Jenže nemocnice pro mě a mou hlavu byla jistotou. Doma jsem byla nervózní, všem jsem koukala pod ruce při přípravě jídla, nespala jsem. Doma i ve městě jsem dělala scény, když jsem měla jídlo pozdě, když ho „bylo moc“. Nebyla jsem ochotná posunout svůj režim ani o minutu. Ani o gram. Proto jsem se do nemocnice vracela ráda. Jídlo pod tácem, vždy přesně na čas, lékaři. Nemocnice pro mě byla útočištěm. Musela jsem tam jíst stejně jako doma, ale v nemocnici vám nikdo neustoupí, nikdo s vámi nediskutuje. Takže víte, že musíte… Že v nemocnici je to tak nějak normální.

Občas vás někdo ze „spolupacíků“ přesvědčuje, že léčba je ztráta času a nepomůže, že budete do roka a do dne zpátky. Že to prostě nejde. Ale máte kolem sebe i lidi, kteří vám rozumějí. Bylo nás tam pár, ale co člověk, to rozdíl. Různé diagnózy. Kluci, mladé holky, dívky po dvacítce, matky od rodin i ženy po padesátce. Poruchy příjmu potravy pro mě přestaly být doménou mladých. Dny jsme trávili na pokojích nebo na terase, terapiemi, povídáním, plánováním.

Nikde jinde jsem neměla tolik času přemýšlet. Litujete toho, co bylo, plánujete do budoucna, chcete věci měnit a myslíte si, že po odchodu to tak bude. Ale já jsem měla pořád v hlavě JI. A ONA byla pořád dost silná. Nechtěla jíst, chtěla ven… Je zvláštní vědět, že přemlouváte sám sebe. Musíte věřit v tu zdravou holku v sobě, musíte chtít. Ale hlavně dělat – jíst.

Protože jsem nepřibírala, dostávala jsem ke svačinám nutriční nápoje. Pár dní to ve mně vzbuzovalo vztek z jídla navíc; potom už jsem si dělala legraci, že mám k piškotům, které na svačinu některé dny bývaly, i kakao, protože nutriční nápoj byl většinou čokoládový. Tím jsem do sebe dostávala víc kalorií, živin i vitaminů.

Měla jsem je už doma před nemocnicí. Doma jsem je lila do dřezu, potom už nešlo než to jíst. Dodnes jim říkám kosmonaut nebo kosmík.

  1. červen – Pomalu přemýšlím, co bude dál. Půjdu domů, budu muset spoléhat na sebe. Budu muset dodělat zkoušky, ale bojím se, že se na ně nena­učím. V křížovce jsem si ani nevzpomněla, jak se jmenuje Chýlková jménem. Ale už se domů těším. Asi budu chodit na stacík (denní stacionář, pozn. red.), máma ani brácha se mnou nemůžou být doma, tak budu přes den tam. Aspoň už budu spát doma, snad nebudu mít můry. Taky jsem začala dostávat fresubin. Snad po něm už přiberu, čím dřív přiberu, tím dřív ONA bude menší.
  1. červen – Dnes jsem zase byla na testech zkreslení, už je mám lepší než na začátku, ale pořád nic moc. Taky si hledám psychiatra, ke kterému budu docházet ambulantně. Už se těším domů. I když mám strach. Tady jsem v bezpečí, snad brzo změním názor a budu se tak cítit i doma. Těším se, až budu moct chodit ven.
  1. červen – Dnes jdu domů. Oddělení se bude zavírat a malovat, takže odcházíme všichni. Odcházím s víc věcma, než jsem přišla. Když mě máma vyzvedla a odcházely jsme spolu z oddělení, ukáplo jí pár slz a řekla mi: „Tak sem už nikdy. Sem už se nesmíš vrátit, já už bych sem nechodila.“

Večer strávím s rodinou doma. Těším se na pejska, bráchu. Když jsem odešla z oddělení, tak jsem si řekla, že se tam nikdy nevrátím. Od pondělí začnu chodit na stacík, abych nevypadla z režimu. Sice je to hned vedle oddělení, ale už tam aspoň nebudu zavřená. Taky v týdnu půjdu poprvé k psychiatričce, kterou mám na následnou péči.

 

Ne konec, ale začátek

Následná péče je velice důležitým prvkem léčby. Díky ní je možné předejít relapsu, tedy návratu nemoci. Aby se pacienti cítili lépe, měli o svých starostech s kým mluvit a aby měli potřebné léky, je nutné, aby každý měl při odchodu z oddělení ambulantního psychiatra, ke kterému bude docházet. Psychiatr je pro následnou péči důležitý v oblasti léků, ale i v kontrole jídelních záznamů, pokud si je pacient dál vede, a společně o nich diskutují. Následná psychiatrická péče trvá tak dlouho, jak lékař uzná za vhodné. U pacientů, kteří mají viditelnější problémy s režimem a jídlem, se často doporučuje přechod na denní stacionář, který navazuje na lůžkové oddělení, ale pacienti už část dne tráví ve svém prostředí, mimo nemocnici.

Velká část pacientů po propuštění z oddělení navštěvuje i psychologa. Protože už často nejsou v akutní fázi nemoci a dokážou se bavit o jiných věcech než o jídle, řeší u psychologa ostatní problémy svého života.

Část pacientů po hospitalizaci dochází na oddělení poruch příjmu potravy na doléčovací skupinu, kterou vede František Krch. Zde se příchozí zváží a s ostatními se baví o své současné situaci, vztahu k jídlu, o váze, kterou ukázalo převážení po určité době od odchodu z oddělení. Tato sezení nejsou povinnou součástí následné péče, ale mají velký význam i z psychologického hlediska. Některé pacienty motivuje, když vědí, že se jim daří dobře a mohou o tom říct ostatním.

Statistiky uvádějí, že 40 procent pacientů se uzdraví, 30 procent se zlepší, 20 procent přejde do chronické mentální anorexie a přibližně 5 procent se stane obézními. Dvě až pět procent chronických případů končí sebevraždou.

Ani přes výsledky statistik se nedá hovořit o úspěšnosti či neúspěšnosti léčby, protože kritéria pro posouzení nelze přesně stanovit. Jen určitá část lidí trpících poruchami příjmu potravy se rozhodne pro odbornou léčbu nebo hospitalizaci. Část pacientů, kteří se s poruchami příjmu potravy léčili, dochází k lékařům po dlouhou dobu, někteří k lékaři přestanou chodit a vrátí se ke svým jídelním návykům. Někteří pacienti naopak dokážou svou nemoc velmi dobře potlačit, ale v životních krizích se jim vrací.

Podle některých lékařů lze léčbu považovat za úspěšnou po pěti letech od propuštění z ambulantní či lůžkové péče, kdy se pacient nevrací k úmyslnému snižování váhy a špatným jídelním návykům.

 

Jíme, abychom žili

Letos jsou to dva roky od mé hospitalizace na psychiatrii. Do nemocnice jsem se už nevrátila. Po propuštění ve mně pořád byla silnější ONA. Podváděla jsem, jídlo dávala psovi, poškozovala se a hubla. Jeden den jsem si ale řekla, že musím něco dělat, jinak skončím znovu v nemocnici. Šla jsem a ochutnávala věci, které jsme měli doma.

Začala jsem jíst, umlčovat JI, přibrala jsem pár kilo. Dodnes mi jídlo někdy dělá problém: mám kolem něj tisíce otázek, hloupých připomínek, neustále se zkoumám a okolí utlačuju otázkami na svou postavu. Nosím volné vršky oblečení, abych neměla špatný pocit z břicha. Nejsem schopná se podívat na číslo své váhy, doktorka mě váží zády k ciferníku. Ale chodím do školy, srovnalo se mi zdraví, jsem veselá a okolí říká, že jsem to zase já. Jsem zase ta hubatá zrzka, i když mírnější a někdy naopak moc hysterická. JI mám pořád v hlavě, ale snažím se JI neposlouchat.

Žiju dál a dál se snažím. Dnes už vím, že metabolická jednotka intenzivní péče nebyla rodinná zrada, ale poslední možnost v jejich zoufalství. Že hospitalizace sice byla peklo, ale otevřela mi oči. A moc dobře také vím, že nemám vyhráno, protože cesta dolů je lehčí než ta zpátky.


Nemoc. Prostě ONA

Mentální anorexie – nepřiměřené zaměření na tělo, potravu a hmotnost.

Poruchy příjmu potravy patří mezi psychické poruchy, které negativně ovlivňují biologický, psychický i sociální vývoj člověka. Jednou z nejznámějších poruch je mentální anorexie, úmyslné snižování hmotnosti. Nemocní zpočátku nechtějí a později už ani nemohou jíst.

Jedním z hlavních indikátorů pro diagnostikování mentální anorexie je Body Mass Index (BMI), který se počítá vydělením hmotnosti druhou mocninou výšky (pro příklad − člověk vážící 80 kg a měřící 1,83 m dostane BMI tak, že vydělí 80 číslem 1,83 na druhou).

Za zdravé BMI se s přihlédnutím k věku a pohlaví považuje hodnota mezi 18 až 25, přičemž hodnota BMI pro diagnostikování mentální anorexie je 17,5. Jiným kritériem může být úbytek váhy nebo chybějící váhový přírůstek, kdy má nemocný o 15 procent nižší hmotnost, než by vzhledem k věku a výšce měl mít. Váha však není jediným měřítkem. Mezi další kritéria se řadí i psychický stav a chování s ním spojené.

Asi 95 procent pacientů s mentální anorexií jsou ženy a dívky. Dnes tvoří větší část pacientek s poruchami příjmu potravy starší ženy. Příčiny mentální anorexie nejsou zcela jasné, ale značný vliv mají: rodinné prostředí, mediální tlak na ideál krásy, biologické faktory, osobnostní rysy nebo současný důraz na zdravý životní styl. Na ženy se často vyvíjí tlak, aby byly krásné a dokonalé, což může vést až k rizikovému chování. U dospívajících dívek se často mluví i o strachu z fyzických přeměn na ženu.

Lidé s mentální anorexií jsou nepřiměřeně zaměřeni na své tělo, příjem potravy i hmotnost. Zpočátku neztrácejí chuť k jídlu, mívají o vše, co s ním souvisí, zvýšený zájem. Svým rodinám vaří a pečou, jako by jedli prostřednictvím druhých. Úzkostlivě si hlídají poměr příjmu a výdeje energie, přičemž výdej mnohdy značně převažuje. Svému okolí ohledně jídla často lžou, aby nemuseli řešit nátlak.

Kromě drastických diet a fyzických aktivit využívají projímadla, prášky na hubnutí nebo léky na odvodnění. Mentální anorexie se proto projevuje řadou fyzických problémů, jako jsou mdloby, ztráta menstruace či potence, vypadávání vlasů, zpomalení metabolismu, problémy se srdcem, minimum vitaminů a minerálů v těle… Dlouhodobější trvání některých těchto problémů a odmítání léčby mohou vést až k úmrtí nebo chronické mentální anorexii.

Objevují se i následky psychické: zkreslené vnímání vlastního těla, deprese, úzkosti, podrážděnost či psychická labilita.

Lidé trpící mentální anorexií jsou často ctižádostiví, úzkostní perfekcionisté, ale i lidé s nízkým sebevědomím, sociálními problémy, které nemoc může přinášet. Zároveň bývají nesoustředění, náladoví a ztrácejí zájem o kontakt s okolím. Od jistého stadia nejsou schopni své chování ovládat a bez pomoci druhých se nemoci nezbaví.

Další snímky autorky v galerii.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama