Idyla před hlavním nádražím

Velká nádraží se většinou budovala na okrajích měst, za městskými hradbami, někde i hodně daleko od centra. Stejně tomu bylo i v Praze, kde nádraží císaře Františka Josefa ve své době leželo dokonce mimo vlastní město – v katastru Královských Vinohrad.

Trať z Čerčan do Prahy, která zde měla cílovou stanici, se cestujícím otevřela 14. prosince 1871, kdy byla po dvou letech dostavěna hlavní nádražní budova. Pro zajímavost: tuto dráhu stavělo družstvo, jehož přispěvovateli byli i významní šlechtici; zestátněna byla k 1. květnu 1884.

Před nádražím, na místě zrušených hradeb, vznikl roku 1876 park, jehož krásu přesvědčivě dokládá náš snímek. Primárním cílem fotografa bylo zachytit zahradní jezírko. Rozhodl se proto pro klasický frontální záběr, v němž středová osa procházela přesně středem stavby a vodopádem, na jehož vrcholku byl altánek – i ten je na symetrále.

Autor snímku Karel Belmann ale podvědomě cítil, že příliš souměrnosti škodí, že naprostá harmonie je nuda. Proto postavy v popředí rozestavil tak, že svou hmotou a počtem převažují vpravo a dle logiky kompozice jsou tak ve zlatém řezu. Kdyby byl jejich shluk na druhé straně, čili vlevo, kompozice by nepůsobila tak vyváženě.

V levé části tak stojí jen osamělý jedinec, který se vyčlenil z davu. Pohlíží nehnutě a jakoby zasněně na vodní hladinu, kterou pozoruje i pes – ten se však na rozdíl od osamělce vrtěl, takže není zachycen úplně ostře. Část lidí pohlíží na vodu, část na fotografa. Všechno je promyšlené. Belmann neimprovizoval: věděl, co chce, a jak to zachytit.

V organizaci snímku hrála jistě roli vysoká cena fotomateriálu, důležitá byla ovšem i veličina fotografova času a jeho práce. Profesionál musel sázet na jistotu, nikoliv na náhodu, nemohl si dovolit jen tak cvakat. Výsledná fotografie měla svou cenu, fotomateriál měl vyčíslitelnou hodnotu, jméno fotografa zavazovalo.

Roku 1901 se na tomto místě začala stavět budova nového nádraží, o níž se v Ruthově kronice královské Prahy píše: “Zasklená síň železné konstrukce bude se rozpínati přes osmery koleje. Po způsobu nádraží cizích budou budovány podzemní cesty ke kolejím zadním, aby se nemuselo přecházeti.”

V současné době se zastřešující konstrukce nad kolejištěm opravuje. A park? Ve své někdejší podobě zanikl v letech 1972-77 při budování stanice podzemní tramvaje, z níž se posléze vyklubalo metro. Nyní slouží jako shromaždiště zlodějíčků a nešťastníků bez domova.

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet jeho dědeček. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.