Obzor

Pevninu neviděl už dvanáct dní. Posledních deset z nich pluje Felix jen na plachty, počasí mu docela přeje. Nejvíc jednu chvíli foukala F7, vítr třicet uzlů a čtyřmetrové vlny.

Přes noc se moře hodně uklidnilo, pět uzlů na plachty nestačí, bude muset nahodit motor. Pohlédne na GPSku, přepočítá vzdálenost do cíle: k nejbližšímu kapverdskému ostrovu dopluje nejdřív za čtyři dny. Nevadí mu to. Kdyby bylo na něm, ostrovům by se vyhnul, nejradši je úplně sám, obklopený nekonečným oceánem, ale musí natankovat a doplnit zásoby.

Vyleze na palubu, posadí se na lavici u kapitánského můstku a napije se kávy. K obědu bude mít čerstvou rybu, jak jinak, a k večeři jakbysmet. Odloží hrnek a pohladí zpuchřelé dřevo. Adélu má dvacet let, nedovede si představit život bez ní. Kdysi po bouři u Mauricia se zdálo, že o ni přijde, příď byla tak poškozená, že teklo do podpalubí, ale v docích v Port Louis díky bohu našel šikovné opraváře.

Felix přimhouří oči do vycházejícího slunce, které vystoupilo z obrysů a vpíjí se do moře. Až dopluje k obzoru, bude ho čekat úplně stejný obzor. Tahle myšlenka mu dodá klid. Dávno si přiznal, že nemá rád lidi. Ještě dřív, když se někdy vracel domů na zimu, se stavoval za přáteli a rodinou, ale teď těch pár měsíců radši prožije sám ve své garsonce. Odjakživa byl považován za podivína a už se to ani nepokouší popřít. Něco ho píchne v kapse, Felix to vytáhne a prohlédne si předmět mezi prsty: kousek malované skleničky, kterou v opilosti rozbil na Jamajce a nechal si střep na památku. Ze štací si jako suvenýry nevozí mušle, šperky ani lahve rumu, ale věci, co mu cvrnknou do oka: zlomený pivní tácek, špaček doutníku, víčko od hořčice, děravé holiny nebo pohozenou přetrženou bankovku.

Přejde na záď lodi a sehne se k motoru. Koutkem oka o něco zavadí. Zaostří na dálku: malá skvrnka na jihojihozápad. Pevnina to být nemůže, to ví dobře. Sáhne po dalekohledu: jachta střední velikosti, bohužel pluje jeho směrem, takže se jí nevyhne. Klid je rázem ten tam.

Vylije zbytek kávy do moře a nahodí motor. K jachtě dopluje až za dvě hodiny. Udělá si rukou nad očima kšilt a pořádně si ji prohlédne. Na boku je jméno: Dalia. Stožár je natřený zářivě žlutou barvou, zajímavé. Plachty má potrhané, motor vypnutý, nikde nikdo. Že by někdo ještě spal uvnitř? Jachta není ukotvená, volně se houpe na zčeřeném moři. Felix stočí kormidlo směrem k cizí lodí přehodí lano a přiváže ji k Adéle. Než přeskočí přes zábradlí, na chvíli se zarazí. Co kdyby lano zase odvázal a nechal loď být? Proč by ho ta cizí jachta měla zajímat? Prostě ji tu nechá a popluje dál. Ale co když se stalo neštěstí? Co když je v podpalubí někdo zraněný?

Když vstupuje na palubu cizí lodi, cítí mrazení, ačkoli teplota už dávno přesáhla třicet stupňů. Rozhlédne se po palubě: kromě potrhané plachty žádné poškození nevidí. Zkusí zapnout motor, ale ten jen zaškytá. Felix přejde ke schůdkům a zaklepe na dveře. Hallo? Anybody there? Kromě šplouchání vln nic neslyší. Není to nějaký trik? Co když na něj někdo čeká v podpalubí, aby ho zabil a hodil mrtvolu do oceánu? Opatrně otevře a vejde do první místnosti. Kuchyňka, kožená sedačka, stůl z tmavého dřeva. Na stole leží rozložené noviny, měsíc staré Timesy. Na zemi se válí pánské oblečení. Pokračuje dál, do ložnice. Při otevírání dveří se přistihne, že instinktivně zavřel oči, jako když byl malý a bál se strašidel. Dvě palandy proti sobě, na jedné zahlédne pyžamo, které by mohlo být pánské i dámské. Jedno lůžko vypadá jako čerstvě rozestlané. Před Felixem se krčí poslední dveře, které musí vést do koupelny. Felix sáhne po klice chvějící se rukou. V průzoru otevřených dveří se mihne nějaký malý stín, Felix zděšeně ucukne. Snad to není dítě? Felixovi se zastaví srdce. Milimetr po milimetru otevírá dveře. Vedle záchodové mísy se něco krčí. Felix ani nedutá, ale pak se široce usměje. Vyhublý voříšek, uši má sklopené strachy. Felix se k němu přiblíží na bobku a opatrně ho pohladí.

Zbytek dne prohledává Dalii. Snaží se objevit něco, co by mu naznačilo, kdo byl její majitel. Večer však musí konstatovat, že je ze svého hledání úplně zmatený. Pánské oblečení, které našel, vypadá, jako by bylo z minulého století: frak s motýlkem, kožený kabát s řetízkovými hodinkami. Žádné spodní prádlo. Ačkoli prošmátral všechny zásuvky, nenašel žádnou elektroniku ani doklady, nic, co by mu poskytlo nějaké vodítko. Objevil jen obrázek namalovaný dětskou rukou: jachta na moři se jménem Dalia. Pod pohovkou se válela zubní protéza, dámský kartáč na vlasy a starodávný mosazný klíč, který k ničemu nepasoval. Na poličce v koupelně našel nedokončený dopis psaný ve francouzštině. Musel vydolovat středoškolské znalosti, aby mu porozuměl: Moje milá, snažně tě prosím, abys nikdy nenechala… A to bylo všechno, podpis žádný. V knihovničce stála jen Bible v portugalštině a atlas světa. Lodní deník nikde. V kuchyňce netknuté nádobí, jídlo žádné.

Felix se posadí na palubu a pohladí psa, který se stále krčí strachy. Pohlédne směrem k západnímu obzoru, který požírá večerní slunce, a zmateně se zamračí. Kdo mohl být záhadný majitel lodi? A jak se mohl ztratit uprostřed oceánu?

Dva dny se Felix vláčel s přivázanou Dalií, která byla dvakrát tak velká jako ta jeho. Doufal, že se opět zvedne vítr, aby mohl roztáhnout plachty. Po dvou dnech se začaly tenčit zásoby benzinu. Další tři dny proto čekal na klidném moři. Nakonec to vzdal. Musel ponechat jachtu svému osudu. Vytáhl aspoň mobil a pořídil si fotodokumentaci. Nechal si jedině mosazný klíč, který mu snad jednou pomůže nalézt řešení k záhadě. A samozřejmě si vzal psa, kterého pojmenoval Waif, anglicky nalezenec. Nahodil motor a přes rameno sledoval, jak mu Dalia mizí za obzorem. Snad ji najde, až se vrátí.

U Santo Antão uvázal loď k molu a rozběhl se k nejbližší policejní stanici. O pár minut později už místnímu policistovi ukazoval fotky z mobilu. Anglicky s pár portugalskými slovíčky mu nadiktoval souřadnice, kde loď zanechal, a popsal, co v ní našel. Ale co to? Proč se policista tvářil tak nevzrušeně? Musíte se za tou lodí vypravit co nejdřív, než ji odnese proud, divoce gestikuloval Felix. Policista jen pokrčil rameny: to není v naší kompetenci. Ne, vy mě nechápete, Felix na to, mohlo dojít ke zločinu, musíte se tam se mnou vypravit! No way, policista na to a ukázal mu s nezájmem na dveře. Felix se vrátil na molo, rychle načerpal benzin a vydal se do Praiy, hlavního města.

Byl tak rozčílený, že si později nemohl pořádně vzpomenout, co způsobilo, že ho z policejní stanice vynesli dva uniformovaní policisté. Vzpomíná si jen, že držel někoho za ramena, lomcoval jím a křičel na něj: Musíte najít Dalii! Vy musíte…!

Nakonec se vydal zpátky s plnou nádrží k místu, kde zanechal loď. Ale místo bylo prázdné. Celý týden křižoval od obzoru k obzoru, aniž ji objevil.

Zklamaně se vydal na cestu domů. Do svého přístavu v Dubrovníku dorazil až začátkem září. O dva dny později vešel do své garsonky i se psem, kterého se mu povedlo propašovat přes hranice. Jen co překročil práh, vrhl se k notebooku a podle vygooglených instrukcí si zřídil Instagram, kam vložil příspěvek přeložený do několika jazyků. Neznáte tuto loď? Dalia byla naposledy spatřena na uvedených souřadnicích. Připojil fotografie lodi i krátké video, které pořídil z podpalubí. Popsal předměty a oblečení, které uvnitř nalezl.

Zanedlouho mu začaly chodit první zprávy. Lidé v nich spekulovali o alternativách, co se mohlo odehrát. Některé zněly rozumně: loď se dostala do bouře, majitel Dalie při zavíjení plachty spadl do moře. Jiní tvrdili, že majitel se opil a spadl z paluby do moře. Co ten dopis? – spekulovali jiní. Možná došlo k vraždě. Třeba loď přepadli piráti nebo na lodi byly dvě osoby, které se porvaly a přepadly přes zábradlí. Variant byla spousta, ale žádná neposkytla jednoznačnou odpověď. A hlavně: nikdo loď nepoznal, i když Felixův příspěvek publikovali na řadě dalších sociálních sítí. Jedno americké internetové médium dokonce s Felixem udělalo online rozhovor. Jenže to zase nikam nevedlo.

Felix trávil celou zimu virtuálním pátráním po Dalii. Rozesílal maily jachtařským spolkům, dokům a novinářům, studoval oceánské proudy a směr větru, propočítával možnosti. Ven chodil jen na nákup a na procházku s Waifem, který se od něj odmítal vzdálit, byť jen na pět kroků.

Musím tomu přijít na kloub, praštil Felix do stolu koncem dubna, jinak nebudu mít klid.

O dva týdny později už Felix nasedá na Adélu i s Waifem a klíčem, který našel na Dalii. Třeba mu přinese štěstí.

Trvá mu půldruhého měsíce, než dopluje na místo.

Poblíž Kapverd se srážejí dva silné proudy, severní rovníkový a rovníkový protiproud. Dalii to tedy mohlo zanést buď k břehům západní Afriky, případně až do Guinejského zálivu. Nebo naopak výše na severozápad, k Panenským ostrovům. Felix se nejdřív vydá africkým směrem. Trpělivě křižuje oceán a rozhlíží se dalekohledem po obzoru. Jakmile spatří v dálce skvrnku, okamžitě nahodí motor a vydá se za ní, jen aby zjistil, že se o Dalii nejedná. Celý rok stráví Felix pátráním poblíž Afriky, než se vydá směrem k Panenským ostrovům. Zdrží se u nich půl roku. Zbrázdí i pobřežní vody Kuby a pak vypluje dále na sever, k Bermudám. Na benzin a dokupování zásob padly prakticky veškeré jeho úspory, a Dalia nikde.

Celou dobu mu jeden hlásek našeptává: je to marné, jako bys hledal jehlu v kupce sena, vzdej to. Zároveň k němu však promlouvá hlubší, mnohem silnější hlas: musíš Dalii najít. Musíš tuhle záhadu rozluštit.

Ten hlas do Felixe začne hučet i poté, když ho probudí kňučení Waifa. Pes, který jindy ani neštěkne, najednou vyje na celé kolo. Jen co Felix otevře dveře na palubu, vyběhne Waif po schůdcích a hlasitě se rozštěká. Co se to děje? Felix vystoupá za ním a snaží se ho uklidnit. Pes se mu ale vyškubne a vrhne se k zábradlí tak prudce, že skoro přepadne přes palubu. Ten den fouká ostrý vítr, Adéla se kymácí ve vlnách, chystá se na bouři. Waif stojí u zábradlí a štěká s hlavou otočenou na jih. Co blázní? Felix se vrátí do podpalubí pro dalekohled a zadívá se směrem, kterým je otočený Waif. Na obzoru vidí malou tečku, to bude další jachta, jakých při své pouti viděl už stovky. Ale počkat… Na té jachtě něco září. Snad to není… stožár?

Felix okamžitě napne plachty a vydá se tím směrem. Co pět minut kontroluje dalekohled. Ano, skutečně, je to stožár natřený zářivě žlutou barvou a k němu potrhaná plachta. To snad není možné! Teď už si ji nenechá utéct, benzinu má dost, tentokrát loď dotáhne až do přístavu. Navíc fouká vítr, takže motor nebude potřeba.

Vítr je pořád silnější, vlny mohou dosahovat sedmi metrů. Obloha zčernala, zanedlouho to propukne. Krucinál, říká si Felix, přece mi to nezkazí počasí. Stáhne plachtu a nahodí motor. Uběhne hodina a Felixovi se zdá, že se k Dalii nepřiblížil ani na píď. Naopak, cizí jachta se mu ztrácí mezi stále vyššími vlnami. Déšť je tak prudký, že Felix přes něj skoro nevidí. Jako by se Adéla vpíjela do moře, které ho chce pohltit. Moře se ještě víc rozběsní, nejdřív to jen trochu šplíchá přes zábradlí, ale pak se přes palubu začnou přelévat vlny. Felix vyděšeně popadne psa a zavře ho do podpalubí. Ale kde je Dalia? Felix se snaží udržet kormidlo, které se nekontrolovaně točí. Tak kde je? Zatímco se rozhlíží, ostrý poryv větru ho srazí na zem. Namáhavě vstane. Ztratil veškerou orientaci, neví, kde je sever ani jih, pomalu netuší, kde je nahoře a dole. Tentokrát ji ale nemůže ztratit! Chytne se oběma rukama stožáru a začne na něj šplhat. Stěžeň klouže, Felix se zapře jednou nohou o ráhno a rozhlédne se. Tak kde je?

Konečně ji vidí. Dalia se houpe ve vlnách zhruba dvě stě metrů od pravoboku.

Tak přece jsem ji našel, oddychne si Felix. Teď už mi neunikne, mám ji nadosah. Poutat se k bezpečnostním popruhům ho ze samého rozrušení ani nenapadlo. Vždyť to zvládá i bez nich. Chystá se slézt, když vtom se na levoboku zlomí vlna a loď se prudce zakymácí. Felixovi vyletí do vzduchu obě nohy. Urputně se drží stožáru, ale pak mu jedna ruka na kluzkém stožáru povolí a po ní i ta druhá. Felix spadne do zpěněného moře. Poslední, co vidí, než se potopí pod hladinu, je nápis Adéla, který na loď nakreslil vlastní rukou. V uších mu doznívá Waifův štěkot.