Povídka: Nový vesmír

Začíná to jen jako mírně nenormální ráno, vývoj však nabere zcela neobvyklý směr… Takové je téma povídky psané pro březnový Reportér.

Tohle ráno bylo jiné. První zvláštnost, které si všimla, když otevřela oči, byly pastelovější barvy pokoje a jemnější obrysy nábytku, jež se ležérně prolínaly, jako by byly viděny skrz vodní clonu. Asi by stačilo zamrkat nebo si protřít víčka a obraz by se zase zaostřil, ale raději se ještě chvíli pásla na organicky bující anarchii jinak obvykle známé krajiny pokoje. Pak se její pozornost polekaně stáhla dovnitř vlastního těla, ucítila prudké bodnutí v břiše a teplo rozlévající se břišní dutinou k hrudnímu koši. Netroufala se ani pohnout, dokud nelokalizuje místo, kde se bolest zmocnila břicha, a dokud neanalyzuje její možnou příčinu. Špatné trávení? Snad, jistě lepší než Otrava, Určitě umírám a podobné hororové přízraky.

Opatrně si sedla. Bolest se zmírňovala. Celým tělem prostupovalo velké teplo. Oknem do postele zasvitlo slunce a záclona se pod tíhou zlatého proudu pohnula nebo to tak alespoň vypadalo. Pokoj prostoupila záře, za oknem uslyšela tlukot křídel a zahlédla bílou siluetu holubice mizící v modři nebe. Bude krásný den.

Otočila se k němu, zda už se taky vzbudil, ale spal, vlasy rozhozené po polštáři. Ty krásné vlasy, kterými se v počátcích jejich vztahu znova a znova probírala, prsty jemně prohrabávala jejich prameny. Tvář, kterou rámovaly, vypadala cizí, jako by před spánkem sňala všechny společenské masky a odložila je na noční stolek jako brýle nebo falešné zuby, a teď tu ležel muž, jehož obnažená tvář na sobě nenesla nic jiného než svou vlastní duši.

Odvrátila se. Bolest už téměř zmizela, bylo jí lehko a teplo. Vstala, udělala několik kroků k oknu a všimla si další zvláštnosti. Ňadra, mnohohlasně opěvované, donekonečna znázorňované symboly ženství, které ji roky doprovázejí jako dvě menší rezervní tváře doplňující tu na krku. Zase taková nadsázka to není, dovedou hovořit i beze slov, někteří muži na jinou řeč snad ani neslyší. Jejich špičky mířily lehce k nebi, a když jednou za měsíc hormonálním přílivem zvětšily objem, zaoblily se do tvaru připomínajícího úplněk. Dotkla se prsty hrudníku. Tohle bylo příliš. Napjatá košile z tuhé látky ji svírala až bolestivě. Pojala podezření. Snad jen trochu přibrala?

Zamířila do koupelny zvážit se a cestou narazila na povědomou tvář. I ta byla jiná. Vteřiny jí trvalo, než se vůbec poznala. Zavrtěla hlavou a zasmála se. Dobré ráno, slečno. Pohyb odrazu v zrcadle byl očividně zpomalený. Zatřásla hlavou. Odraz ji napodobil jen neochotně. Nechala ho. Že by přišel na to, jak odemknout západku svého skleněného vězení?