Honza Nebojsa v Amazonii

Lidé

Už čtvrt století jezdí do odlehlých jihoamerických pralesů, prosekává se džunglí a brodí v bažinách, aby namaloval divoká zvířata. Zažil nevysvětlitelný strach s halucinacemi, zachraňoval život kamaráda – a jen tak mimochodem při tom všem objevil nový druh opice, kterou předtím ochutnal k večeři. Nerad, jenže indiánům se neodmlouvá.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Úmorné čtyřicetistupňové vedro. Permanentní tropická vlhkost. A všudypřítomný otravný bodavý hmyz.

Výprava má za sebou už řadu dní, kdy musela vstávat za tmy, nasoukat se do zvlhlého oblečení, které nestihlo uschnout, zhltnout kávu, nasednout do člunu s mačetami a fotografickou výbavou, pádlovat kilometry stojatou vodou bez zažehnutí motoru, který by mohl vyplašit zvířata, a večer se vracet opět smířena s tím, že na většině záběrů jsou jen větve a prchající zadky.

Ale jsou i světlejší okamžiky. V takových vystudovaný biolog Jan Dungel rozloží barevné, nožem ořezané tužky a akvarelový skicář. Musí kreslit rychle a přesně, aby zachytil to, co právě viděl. Až pak je čas na barvy, které je těžké nanést, protože občas rychle schnou, zatímco papíry naopak vlhnou. Ale zvykl si a má to tu rád. Amazonskou džunglí je posedlý od chvíle, kdy ilustroval knihu někdejšího ředitele pražské zoo Zdeňka Veselovského K pramenům Orinoka. „Neuměl jsem si představit, že bych tam nejel.“ 

Prodejem barevných, do detailů vyvedených skic si vydělává na své expedice. Kresby dnes sedmašedesátiletého muže se ocitají u sběratelů po celém světě a vyšly v desítkách naučných knih.

„Kladl jsem si otázku, proč v době digitální fotografie má někdo potřebu zvířata malovat. Teď už to vím,“ říká kameraman a dokumentarista Vladimír Šimek, který byl s Janem Dungelem na třech expedicích a nyní o něm natočil už druhý film. „Pochopil jsem, jak je těžké zvíře vyfotit, aby byly všechny znaky rozpoznatelné, včetně třeba tečky na zobáku. Honza dokonale zná stavbu těla zvířat a opakovaným pozorováním je dokáže namalovat do všech detailů. Mohl bych to s kamerou dělat roky, a stejně se mi to nepovede. No a jeho žena je fotí proto, aby lidi uvěřili, že si je Honza nevymýšlí,“ zasměje se.

O této ženě zatím řeč nebyla, ale Radana, vášnivá fotografka, je svému muži vždy po boku. Na palubě malého člunu s dalšími dvěma indiánskými průvodci si musela vydobýt svou pozici. Indiáni ženu v této roli neznají, a co teprve když při dlouhé cestě po hladině přijde chvíle, kdy nezbývá než vykonat intimní potřebu z člunu rovnou do vody.

 

Poslední společná expedice se uskutečnila loni na jaře a trvala pět týdnů. Zúčastnili se jí Jan a Radana, Vladimír a dva indiáni Macho a Tito. Za finanční podpory nadačního fondu Neuron se jí podařilo dosáhnout významného úspěchu: poprvé ve volné přírodě nafilmovat a vyfotit nedávno popsaný druh uakari neblinského a přivézt vzorky k analýze DNA této dosud málo známé opice s krátkým ocasem. Současně se jim po více než 200 letech na řece Casiquiare podařilo znovu potvrdit také výskyt uakari černohlavého, kterého tam v roce 1800 objevil cestovatel Alexander von Humboldt. Podle názvu těchto dvou druhů krátkoocasých primátů dostala výprava jméno Expedice Uakari.

Sedím s Janem Dungelem na okraji Brna v zahradním altánu s kulisami džugle a při jeho autentickém vyprávění si připadám, jako by mne ony kulisy přenesly na místo činu.  

 

O vzácné opici na talíři

„Do jižní Venezuely jezdím od roku 2004, a to k pohoří Neblina s tajuplnou stolovou horou stejného jména, dosahující téměř tří tisíc metrů. Bažinaté území na hranicích s Brazílií patří k nejpustším na světě a pro vědu je prakticky neznámé. Neproniknutelné pralesy jsou každoročně zaplavené, a tudíž neosídlené. Před mnoha lety tu jedna z expedic zkoumala vrchol hory, k níž se dostala helikoptérou. Všichni tvrdili, že po ‚souši‘ to nejde. Sedělo mi to od té doby v zátylku: ‚Když to není možné, tak to někdo musí zkusit.‘ První dva roky jsme to museli pokaždé vzdát. V labyrintu kanálů a spleti ramen řeky jsme se prosekávali mačetou, po kolena, po pás, někdy i po krk ve vodě. Neustále jsme se vraceli, bezradní, kudy pokračovat. Takto jsme urazili třeba kilometr za den. Teprve v roce 2007, když už jsme měli GPS, jsme se poprvé dostali až k úpatí hory. Pak už nikdy. Měli jsme tehdy asi kliku.

Na svých cestách jsme ale narazili na zajímavou opici s krátkým ocasem. Považoval jsem ji za uakari, kterého kdysi popsal von Humboldt na Casiquiare. Krátký ocas je u jihoamerických opic naprosto výjimečný. Všechny ostatní opice totiž mají ocas dlouhý a používají ho jako pátou končetinu. 

V době, kdy jsme se snažili probít k hoře Neblina, jsme uakari potkávali často ve velkých počtech. Indiáni, kteří mě doprovázeli, ještě dnes opice jedí. Nezasahuji jim do toho, protože jedna z podmínek úspěchu expedice je, že žiji jako oni. Prostě přestoupím do jiného života a stane se ze mě indián. Pro naši spolupráci je to naprosto zásadní. A tak jsem ochutnal i tuhle opici, i když to nedělám rád. Opici jsem předtím namaloval a Radana ji vyfotila. A po pěti letech mi z Británie zavolal profesor Jean Boubli: ‚Myslíte to s tou opicí vážně? Pokud ano, pak jste první, kdo namaloval nový druh opice, který já jsem loni popsal jako uakari neblinský.‘ Teprve nyní mi došlo, že jsem ten nový druh opice namaloval a snědl o čtyři roky dříve, než byla poprvé popsána. Načež mne profesor Boubli požádal, abych – až zase budou indiáni dělat večeři – odebral vzorky na analýzu DNA a zaslal mu je do Británie. Tak to ostatně dělám již několik let. Stejnou sadu biologických vzorků odevzdávám odborníkům ve Venezuele a do laboratoře Salfordské univerzity v Manchesteru. 

Moje žena a kameraman zároveň byli první, kdo uakari neblinské v přírodě vyfotili a natočili. Měli jsme štěstí, protože jsme oblastí projížděli zrovna ve chvíli, kdy uzrály ořechy stromu hrnečníku (Lecythis), což trvá dva až tři týdny v roce. Pouze v té době se opice z celého lesa shromažďují v jejich okolí jako chrousti v květnu na třešních. I to byl náš nový poznatek.

Monitorovali jsme je každý den, vždy ráno a v pozdním odpoledni. Stovky opic v několika tlupách samozřejmě monitorovaly i naši přítomnost a dávaly to hlasitě najevo. Zjistili jsme zajímavou věc – že opice tím krátkým ocasem neustále komíhají. A protože jsou v tlupách rozmístěny často i desítky metrů od sebe, domnívám se, že si tím dávají znamení a udržují tak vzájemný kontakt. Ocas v tomto případě funguje jako optický komunikační signál, a tudíž se evolučně nevyvinul v pátou končetinu jako u všech ostatních opic. Vy s nimi ale kontakt nenavážete, tyto opice na vás absolutně nejsou zvědavé. Jsou neuvěřitelně plaché, což je dost velký problém, pokud je chcete vyfotit a zdokumentovat. Bez naprosté umíněnosti mé ženy a kameramana by se to nikdy nepodařilo.“ 

 

O ohrožení života

„To ranní vstávání, uspěchané kafe, mokré oblečení, nutnost naprosté sebekázně doplněná pocitem frustrace, že se stále nedaří, je nejhorší. Hledáte cesty, jak se k opicím přiblížit a nevyfotit jen zadek. Den co den, týden, dva, tři čekáte na zázrak. A on se díky té umíněnosti stane. Musíte ale vydržet a ne každý je k tomu stvořený. V úplně cizím prostředí, kde kromě vás není živá duše. Když si zlomíte nohu, riskujete smrt, protože vám nikdo nepomůže. Když se ztratíte, nikdo vás nenajde. Okolo jsou hadi, hmyz, bez síťky se kávy často ani nenapijete. Jídlo je špatné, protože indiáni neumí vařit, a je ho málo. Oni sami se do míst kolem hory Neblina bojí, věří na duchy a jsou pověrčiví.

Na jedné z expedic se kameraman Vladimír vážně zranil. Byl to nejhorší zážitek za dobu, co tam jezdím. Lezl kvůli záběru na strom, ale větev byla ztrouchnivělá a on se zřítil do vody. Ještě došel do lodi, uložil kameru, ale pak upadl do bezvědomí. Ztratil barvu, zešedl. Jeho oči byly otevřené, ale nepřítomné. Indiáni vyskákali z lodi a utekli, mysleli, že za to může duch Mawari, který se nám mstí. Ale vrátili se, bez nás by byli bezmocní, stejně jako my bez nich. Položili jsme Vladimíra do lodi a prosekávali se zpět. Voda mezitím klesla a vše, co bylo předtím prořezané, viselo nad námi a nezbylo než klestit znovu. V člunu bylo málo místa, museli jsme každou chvíli vylézt a plavat za ním. Nařídil jsem, že musíme plout i v noci, abychom se dostali k naší velké lodi. Během dvou dnů přišel Vladimír k vědomí, cesta do nemocnice trvala další týden. Měl čtyři zlomená žebra. Bylo to psychicky náročné a to je jeden z důvodů, proč bych na takovou cestu jen tak někoho nevzal. Moje žena je svým způsobem blázen. Taky se bojí, nadává na hmyz, ale myslím, že je tam šťastná.“  

 

O blízkosti „nadpřirozena“

„Jsem od přírody klidný člověk a nepodléhám snadno panice. Indiáni mi říkají Juan sin miedo, něco jako Honza Nebojsa. Tvrdí, že kdybych viděl to, co oni, čímž myslí duchy, tak bych se bál, ale protože jsem blbej a slepej, tak se nebojím. V nadpřirozeno skutečně nevěřím. Ne proto, že jsem vědec, ale proto, že věci řeším racionálně a pragmaticky.

Při prvních cestách pod Neblinu nás sužovaly těžké psychické stavy, které jsem si nedokázal vysvětlit. Asi souvisely s úzkostí, která se logicky dostavovala. Věděli jsme, že pronikáme do zcela neznámých míst, že každá zákruta nás vzdaluje od bezpečného světa, který je kdesi stovky kilometrů za námi. Dopadala na nás osamocenost. Během jedné noci jeden z indiánů křičel ze sna moje jméno. Musel jsem vylézt z hamaky a jít ho uklidnit. Nebylo to příjemné. Úzkost je obrovská, moc nespíte, a když začne ještě někdo křičet, je to dost děsivé. Musíte opustit svou hamaku, která vám jako jediná poskytuje nějaké bezpečí, asi jako když pštros strčí hlavu do písku. 

Když jsme vše ráno probírali, zjistili jsme, že máme všichni stejné sny. Že ležíme v hamace a ta hamaka se najednou začne pohybovat a přetáčet dokola. Radana, stejně jako indiáni, měla navíc ještě jeden vjem: že pod ní prochází nějaké zvíře a hamaku svým tělem nadzvedává. Byl to samozřejmě nesmysl, přítomnost takových zvířat byla vyloučená, indiáni by je předem slyšeli a vyskočili jako už mockrát: Juane, je tu animal! Ale tady nevyskočili. Snu věřili, tvrdili, že je to pomsta ducha Mawariho za to, že jsme vstoupili na jeho území. Vyprávěl jsem to pak několika přátelům v Jižní Americe. Dva se shodli, že by to mohl být projev halucinogenního pylu, kterého tam bylo asi tolik jako letos na jaře v Brně. Jenže pyl jsem zažil několikrát a od té doby už jsme podobné sny nikdy neměli. Jsem přesvědčený, že to byl psychický stav způsobený silnou kolektivní úzkostí, kdy člověk reaguje na pustotu a osamocenost tím, že se transformuje do jakéhosi podvědomí paleolitického lovce mamutů, pro které byl jejich svět také nebezpečný a plný neznámých sil.

Dnes už se mi to nestává. Naučil jsem se v tamních podmínkách komunikovat s nebem. Ne nějak mysticky. Doma v Brně kvůli světelnému smogu nebe až tak moc nevnímám, ale nebe v Amazonii je monumentální a promlouvá ke mně jiným způsobem. Připadám si, jako bych levitoval. To je asi ten největší rozdíl mezi Neblinou a Brnem, které mi v tomto srovnání přijde jako Londýn, Lisabon či Paříž. Civilizace je v nich stejná. Pod Neblinou jsem v absolutně jiném, těžko popsatelném prostředí, kde komunikuji s oblohou a vesmírem. Evropa zmizí a já se ocitnu v jiném světě, který mě obejme a pohltí.

Člověk během cestování po řekách stráví ne hodiny, ale dny a týdny na vodě, která neustále odráží jak les, tak nebe. Když voda neteče, bývá černá a olejová. Svět pak vidíte dvakrát – ten reálný i ten v odrazu. Zvláště navečer bývá odraz tak silný, že nepoznáte, kde začíná realita a kde optický klam. Do nebe prorůstají větve a listy ze dna řeky. V takové chvíli vždy vydechnu a strčím do toho, kdo je poblíž: Dívej se! Jeden svět je dole, jeden na hladině, jeden ve skutečnosti – a vy mezi nimi můžete cestovat. Na druhé straně jsem Evropan a v Evropě se cítím líp. Prales mám rád, ale vždycky pro mě bude tak trochu cizí. Nikdy mu neporozumím tak jako indiáni, kteří se tam narodili.“

 

O budoucnosti Amazonie 

„Bojím se, že jsme poslední generace, která může potkat indiány v jejich přirozeném prostředí a tradiční kultuře. Ti, kteří žijí na březích řek, jako je například Orinoko, jsou v kontaktu s civilizací už po staletí a jsou celkem úspěšně integrovaní. Pak jsou tu ale indiáni žijící hluboko v pralese. Devadesát devět procent jich je na cestě de facto z doby kamenné do civilizace. Stačí první agregát, první zapojená televize – a už se vydávají za hezkým světem, který v ní spatřili. Ta cesta je krátká a rychlá, ale tím hůř. V oné rychlosti se nedokážou adaptovat a končí v ghettech. Nepřál bych vám vidět tamní rasismus v praxi. Nevzdělaní, nepoužitelní a bez peněz se povalují po ulicích, mnozí sáhnou po alkoholu a zemřou. Ne všichni, ale mnoho z nich. Naše západní kultura je superiorní, její výhody lákají ostatní, je to asi přirozený proces. Mnozí obyvatelé tamních měst se k indiánům z pralesa chovají povýšeně a přezíravě, nebo je to v lepším případě nezajímá, avšak jiní pomáhají. 

Bojím se i toho, že místo pralesů zbyde jen polopoušť. Když letíte ze São Paula na bolivijské hranice, tak během tří tisíc kilometrů neuvidíte jediný původní strom. Potrvá to o něco déle než s indiány, ale za dvacet třicet let to bude pryč. Pralesy nahradí pole a pastviny, protože spotřeba bifteků raketově roste. Za pochodu se mění zákony, které legalizují kácení, zábor půdy třeba v brazilském pralese se po šesti letech stává vaším majetkem. Také indiáni z hor, kteří pralesy kolonizují, k němu nemají žádný vztah. Prales nenávidí, neumějí v něm žít, a tak raději vykácejí obrovskou plochu, která by jinak uživila celou vesnici. Ovšem největším nepřítelem pralesa není kácení dřeva a kolonizace, ale zakládání plantáží, zemědělská velkovýroba. Chápu a respektuju, že je potřeba uživit sedm miliard lidí, otázka je, jak dlouho to zeměkoule vydrží. A navíc kolem sebe vidím marnotratnost a zbytečné ničení. Nesdílím apokalyptické vize, vnímám i pokrok, bohužel není provázen racionálním způsobem hospodaření a dostatečným respektem k životnímu prostředí. Když se se ,svými‘ indiány bavím o kráse jejich krajiny, vůbec nevědí, o čem mluvím. Mají čistě účelový vztah k místu, které je živí, a když bude potřeba, tak ho klidně zničí. Ale jsou schopni se učit. Vysvětluji jim, jak zacházet s odpadky, a když se setkají s ostatními, s nadšením jim to vyprávějí. Alespoň v tom vidím naději.“

 

Příští expedice

Dokumentarista Vladimír Šimek natočil o expedici film, který Česká televize zařadila do programu na 5. června. Jmenuje se Uakari, Humboldtova ztracená opice. Během jeho sledování při předpremiéře v pražském kině Mat se v člověku mísí dva dojmy: chci tam jet (zeleň pralesa, do nějž lidská noha zatím nevstoupila a který protínají meandry červeně zbarvené řeky, musí být nutně návyková), nechci tam jet (asi tu bude dost hadů a kafe se dá taky pít lépe než ho usrkávat se síťkou přes obličej za dotírání hmyzu). Úvahy jsou to zbytečné, jak už bylo řečeno, Jan Dungel by s sebou džunglí nepolíbeného člověka stejně nevzal.

„A co že vás ta opice tak posedla?“ ptá se jedna z divaček. A on v klidu odpoví: „Neposedla. Jezdím tam proto, že mám rád přírodu a malování.“

I takhle vznikají a uskutečňují se lidské sny. Příští expedice startuje na podzim.

 

Autorka je vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.

 

 

Víno, rum, voda, kafe

Jan Dungel očima kameramana Šimka.

Honza je veselý člověk. A taky požitkář. Na večery v džungli si vozíme víno, zásoby vína, a ne ledajakého, vždy pečlivě vybíráme. A taky třtinový rum a pytel limetek. Nápoj míchá Honza, ale jak jsem jednou zjistil, bere na něj vodu přímo z řeky. Naštěstí je Amazonie zdravá, tak to snad zas tolik nevadí. Víno časem dojde, rum taky. Pak už zbude jen kafe. A protože indiánům chutná, dojde časem taky.  

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama