Patrik Schick: A pak jsem zvedl prostředníček…

Před půlhodinou skončil zápas – domácí AS Řím bez velké námahy porazil Udine tři jedna.

Patrik Schick nehrál.

V kraťasech a tričku seděl na VIP tribuně kousek za střídačkou, protože je zatím lehce zraněný.

Krátce zatleskal spoluhráčům, mávl na svého sportovního ředitele Franceska Tottiho (nejpopulárnějšího římského fotbalistu všech dob, který letos ukončil kariéru), a teď už sedíme v Patrikově černém, na splašenou římskou dopravu neprakticky velkém mercedesu. (Auto za dva a půl milionu korun si pořídil k loňským Vánocům, tedy ve chvíli, kdy byl čtvrt roku hráčem janovské Sampdorie.)

„Přemýšlím,“ snaží se projet bez nehody k hotelu Novotel Roma Eur, kde zatím bydlí, protože se mu nelíbil žádný ze tří klubem navržených bytů a sám teď hledá ideál, „že si budu muset pořídit smarta nebo něco podobně prťavýho.“

Oproti jiným řidičům má Patrik Schick jednu nevýhodu – neustále na něj troubí okolní auta, a když svítí na křižovatce červená, motorkáři seskakují ze svých mopedů, ťukají na okno a žádají o společné selfie.

Nadšený není, ale nakonec se jim do mobilů usměje.

„Jak je možný,“ ptám se Patrika, ale vlastně i sám sebe, „že jsem na vás předloni koukal na Bohemce, občas se chytal za hlavu, a teď tady zažíváme tohle?“

Jako obvykle je pohotový a upřímný: „Měl jsem kliku vedle kliky a sám si občas říkám, že to je neuvěřitelný příběh. Jsem za něj šťastnej.“  

 

Často jsem brečel

Patrik Schick má pověst velmi sebevědomého hráče i člověka.

Můžete na něj křičet, můžete ho kritizovat, můžete mu nadávat, a on si vás vyslechne, nejspíš se dokonce usměje (je to výjimečně hezký, vysoký kluk a roztomilý úsměv je jeho silnou zbraní), ale vám bude tak nějak jasné, že si v duchu myslí svoje: No tak se hezky vykecej, já se pak stejně zařídím podle svého… Snad všechny jeho dosavadní trenéry to vytáčelo, a až zpětně uznávají, že právě sebedůvěra ho dovedla sem do Říma. Neměl ji v sobě vždycky, naopak, v dětství při zápasech často brečel.

„Bydleli jsme na Libuši, což je jižní okraj Prahy,“ vypráví u kávy před hotelem. Fotbal hrál od čtyř let za nedaleký Vestec: „Vždycky jsem vyčníval, dával hodně gólů, ale když jsem pár šancí nevyužil, opravdu jsem se rozbrečel tak, že mě trenéři museli střídat.“

Byl tehdy psychicky labilnější než spoluhráči – na rozdíl od nich například nechtěl, aby na zápasy chodili táta s mámou. „Zvlášť táta mi tam vadil,“ upřesňuje. „Vždycky hru prožíval, a když jsem něco zkazil, zakryl si oči dlaní a kroutil hlavou, na což jsem byl vysazenej, znervózňovalo mě to.“

Napětí vyvrcholilo situací, která vypadá nenápadně, ale pro Patrikův další život je nejspíš klíčová: „Bylo mi dvanáct, byl jsem už hráčem Sparty a účastnili jsme se halového turnaje. Nějak mi to nešlo, táta zase kroutil hlavou, a když na mě nakonec něco křikl, nevydržel jsem, otočil se jeho směrem a ukázal mu prostředníček.“

Pan Schick byl nad věcí, takže se zasmál.

Paní Schicková se k němu naklonila: „A máš to!“

Pan Schick přestal kroutit hlavou a od té doby na syna nikdy nic nezařval.

„V ten moment jako by se mi něco přeskládalo v mozku,“ vzpomíná Patrik na dobu před devíti lety, „hrozně jsem se změnil. Do té doby jsem si všechno moc bral, ale najednou mi došlo: Kdo tady vlastně hraje fotbal? On? Nebo já? Přece já! Táta přestal, ale objevovali se další, kteří měli spoustu zbytečných rad a řečí. Jim už jsem prostředníček neukazoval, obvykle stačilo mávnout rukou –ale myslel jsem to úplně stejně.“

 

Góly namísto bicáků

Patrik Schick nemá v rodině žádného sportovce, jeho rodiče se věnují cukrařině – dnes mají v Praze dvě cukrárny a jednu výrobnu zákusků a dortů.

Patrika se ale cukrárna moc netýkala („neříkám, že jsem si občas něčeho neuždíbl, ale dorty mi vlastně moc nechutnají“), vždycky ho zajímal jen fotbal.

Skutečně vždycky.

V životě ho nenapadlo, že by mohl dělat něco jiného.

V osmi letech nahlas řekl, že se chce fotbalem živit, o jiné alternativě neuvažoval, a vlastně ani nemá velké koníčky. „Kromě jednoho,“ říká skoro omluvně, ale pak se do jeho hlasu vetře vzrušení. Vytahuje svůj mobil a ukazuje fotku konzole PlayStation v červenožlutých barvách AS Řím, s nápisem SCHICK a číslem 14, které nosí na dresu: ​„Tohle je jediná věc, na který jsem ulítlej, odmalička mě baví hry, hlavně Fifa. Tvořím si svůj tým, jsem s ním v nejvyšší divizi, za lepší a lepší hráče jsem schopný utratit dost peněz. Upřímně řečeno, pro moji přítelkyni Hanku – spolužačku ze střední – to občas bývá otravný, protože když máme trénink až odpoledne, dokážu u Fify prosedět celou noc...“

Jinak ho ale vždycky zajímal jen fotbal skutečný, a to až fanaticky: „Vzpomínám, jak mi naši ve druhé třídě koupili nové kopačky, a když se druhý den ptali, jak bylo ve škole, řekl jsem: Šlo to, ale celou dobu jsem se strašně těšil, až se vrátím domů a obuju se do těch kopaček.“

Když rodiče zjišťovali, jaký by si přál dárek třeba k narozeninám, po léta slyšeli monotónní odpověď – dres Davida Beckhama. „Měl jsem jich tucet,“ řekne a mě zaujme termín tucet. Po dalších dvou hodinách konverzace bude jasné, že na něm nebylo nic zvláštního, Patrik má velmi širokou slovní zásobu; dovede poutavě vyprávět, a když ho občas přeruším a změním téma, on se po několika minutách vrátí přesně na místo, kde ve svém povídání přestal.

„Takže nejdřív jsem měl nad postelí plakáty Davida Beckhama, ale ve svých osmi letech jsem sledoval mistrovství Evropy v Portugalsku, poprvé tam viděl Cristiana Ronalda, a ten se stal idolem číslo dvě – líbily se mi jeho kličky a zlaté kopačky… No a ještě později jsem si začal denně pouštět fotbalová videa na internetu a došlo mi, že se na nich ze všech fotbalistů nejčastěji vracím ke Zlatanu Ibrahimovičovi, takže tohle byla moje svatá trojice...“

Brzy bylo jasné, že má mimořádný talent – když bylo potřeba, dal dva tři góly, a hotovo. V devět ráno nastoupil za své vrstevníky, od dvanácti hrál za kluky o dva roky starší – a byl jim platný.

Trénoval poctivě, ale trenéři se shodují, že nikdy nemusel udělat nic navíc, nepředřel se; góly mu do branek soupeřů padaly tak nějak samy.

Když to teď Patrikovi vyprávím, přikývne, ale zatváří se nesouhlasně.

„Vím, že se to říká, ale oni možná jen nevěděli, co dělám doma. Od sedmi let jsem například denně běhal...“

Hráči ve Vestci si tenkrát měli před sezonou zkusit Cooperův test, běh na dvanáct minut, a Patrik skončil kdesi uprostřed. „Rozhodl jsem se, že příště budu nejlepší, a začal pravidelně kroužit okolo našeho domu – první den bohužel v kopačkách, takže jsem si ošoupal všechny špunty… Nebo jsem sám donekonečna kopal na bránu… Jasně, nedřel jsem jako Jágr dvě hodiny před tréninkem a dvě po něm, nechodil jsem pravidelně do posilovny, ale já si prostě myslím, že to není nutné. Nepotřebuju mít bicáky – potřebuju dávat góly.“

Odmalička fandil Spartě a už jako kluk občas zašel na Letnou, zvlášť na Ligu mistrů, což jsou dodnes velmi silné vzpomínky: „Koukal jsem třeba na zápas proti Manchesteru United, pode mnou na hřišti běhal sedmnáctiletý Wayne Rooney, mně bylo osm a říkal jsem si, že tohle chci. Nikdy nemuset do normální práce. Živit se tak jako on...“

Chodil na základní školu se zaměřením na angličtinu, učení mu šlo samo, takže odpoledne mohl v klidu odhodit aktovku a vyrazit na trénink. Anebo vlastně nemohl – a proto taky v jedenácti letech odešel do Sparty.

​„Tréninky jsme mívali jen dvakrát nebo třikrát týdně a mně to bylo líto, chtěl jsem je denně. Na každý jsem se těšil, a nejvíc ze všeho jsem se těšil na jejich závěr, kdy si proti sobě zahrajeme fotbálek. Vzpomínám, že když mi jednu zimu táhlo na jedenáct, na konci tréninku jsme si fotbal nezahráli a mě to naštvalo. Na příštím tréninku znovu nic, pak ještě jednou, a já si řekl, že mě to nebaví, protože jsem opravdu ten typ, který potřebuje hrát s míčem.“

V Praze se o Patrikově talentu vědělo, spoustu gólů dal za Vestec i proti Spartě, a tak nebylo překvapením, že tam jako jedenáctiletý odešel. „Nervy jsem neměl,“ vzpomíná o dekádu později, „hned jsem zapadl. Nejsilnější emocí bylo tohle: Konečně můžu trénovat každý den.“

 

Každý měsíc nový iPhone!

Na Spartě přestal poplakávat, a gólů dával ještě víc než ve Vestci – ani se z nich moc neradoval. Sebral míč ze sítě, položil ho na půlicí čáru a řekl: „Dobrý, hrajeme dál.“

Začal hrát za mládežnické reprezentační týmy a v šestnácti letech podepsal ve Spartě první smlouvu, která mu zaručovala deset tisíc korun měsíčně: „Jsem boháč, říkal jsem si nadšeně. A někdy kolem osmnáctých narozenin to pak bylo ještě lepší, protože jsem mohl začít trénovat s dospělými a Sparta mi nabídla smlouvu novou, tentokrát už za třicet tisíc – tehdy mi došlo, že jsem asi opravdu profesionální fotbalista. Skutečný hráč Sparty, který si může každý měsíc koupit nový iPhone – bomba!“

Na první pohled mu tedy všechno vycházelo (například střední školu vystudoval snadno, pomineme-li fakt, že si o rok odložil maturitu), ale Patrik zažíval i první vážné problémy. Začalo se říkat, že pouze těží ze svého talentu, jeho sebevědomí dospělé dráždilo. Kupříkladu tohle je pět let stará scéna, na kterou do smrti nezapomene:

„Se starším dorostem Sparty jsme hráli zápas v Jablonci, výsledek tři nula, já dal dva góly, jeden krásně do šibenice, takže spokojenost a všichni vysmátí. Za dvě hodiny jsme přijeli do našeho centra na Strahově a tam si mě do kanceláře zavolali sportovní ředitel Jaroslav Hřebík a trenér Martin Hašek. Byl jsem si jistý tím, že mě chtějí pochválit, ale když jsem vešel dovnitř, došlo mi, že něco nehraje – přesto jsem nečekal následující kartáč. Měli už připravené video z Jablonce a sestříhané moje akce. Začali s tím, že nebojuju, nevracím se do obrany, nepracuju pro tým. Že prý mám pověsit kopačky na hřebík, protože moje kariéra nesměřuje k profíkům, ale do kytek, a že vlastně vůbec nechápou, proč ve mně lidi vidí takovej talent...“

Patrik Schick jim v duchu ukázal prostředníček, ale doma pak přece jen dumal, co si z té přednášky odnést. „Došel jsem k závěru, že ​vlastně ​nic. Oni si přáli, ať na hřišti mnohem víc běhám, napadám a bojuju, ale já mám pocit, že by se fotbalista měl zdokonalovat hlavně v tom, v čem je nadprůměrnej. Já býval vždycky nadprůměrnej ve střílení gólů; umím vytvořit šance ostatním, umím se do nich dostat. Řekl jsem si, že jestli se jim to nelíbí, půjdu hrát jinam, ale měnit se nenechám. Opravdu. Já asi nikdy nebudu běhat nejvíc ze všech nebo napadat protihráče jako blázen – jsem typ, který chce hrát pokud možno chytře a co nejvíc s balonem, to je moje filozofie. Zkoušet to jinak, byl bych v křeči...“

Sparta věděla, že ať je Patrik, jaký je, jeho góly potřebuje, a proto si ho – prozatím – nechala.

„Jenom načas přestaly chodit pozvánky do mládežnické reprezentace, a já se později dozvěděl, že to zatrhla právě Sparta: Schicka ne, omlouvali mě, ten se tady bude učit, jak má ten fotbal správně hrát.“

I tak zůstával věrným sparťanem – jeho vztah k letenskému klubu ochladne o pár let později. 

 

Hoši, beru míň než vy

Dobré bylo, že ho fotbal nikdy nepřestal bavit, ani v dobách puberty. ​„Samozřejmě,“ přiznává, „že jsem od šestnácti občas zašel do centra Prahy na drink, ale nikdy se nestalo, že bych si ráno řekl: Ty vole, dneska se mi nechce na trénink… Ani jednou jsem se z něj nevymluvil, ani jednou jsem nepředstíral nemoc, nic.“

​Jako osmnáctiletý se dostal mezi hvězdy do sparťanského prvního mužstva. ​

​V útoku hráli David Lafata, Václav Kadlec nebo Roman Bednář, a Patrik jim sice zpočátku uctivě vykal, ale pořád to byla jeho Sparta, ve které je od jedenácti, takže větší nervy neměl a těšil se na svoji šanci.

Dostal ji čtvrtého května 2014 v Teplicích. ​„Nabušenej stadion, výtržnosti chuligánů, prohrávali jsme dva nula, já nastoupil na posledních deset minut,“ vzpomíná. „Vnitřně jsem byl neuvěřitelně natěšenej, zadržoval jsem smích. Sparta prohrává, říkal jsem si, za chvíli se na tebe zaměří kamera, tak se hlavně nesměj! Ten zápas jsme prohráli, ale Sparta pak stejně slavila titul a já s ní; tu sezonu jsme vyhráli i pohár, takže jsem měl v osmnácti double...“

Celý následující rok si ovšem v lize skoro nezahrál a přestával se cítit dobře. „V létě roku 2015 jsem už věděl, že potřebuju změnit prostředí, protože zápasy mezi juniory a sem tam pár minut za áčko, to mě nikam neposouvalo – chtěl jsem odejít na hostování.“

Sparta byla pro, ale navrhovala mu nepříliš lákavé druholigové destinace, České Budějovice nebo Vlašim. Z té představy měl jindy spíše flegmatický Patrik depresi: „Když jsem si pomyslel, že bych denně dojížděl do Vlašimi, dělalo se mi zle. Říkal jsem si: Co by následovalo pak? Za rok třetí liga?“

Nakonec z Prahy nemusel – bez velkého nadšení si ho ze Sparty na jeden rok vypůjčila Bohemka. Trenéři chudého týmu, který hraje každoročně o záchranu, si od Patrika nic moc neslibovali – čekali namistrovaného, a přitom nezkušeného fotbalistu, který ale (doufejme) dá občas důležitý gól.  

Na tu dobu před dvěma lety si dobře pamatuju – Patrik Schick nastoupil k prvnímu zápasu za Bohemku, která byla tragická, prohrála se slabým Zlínem, a posila ze Sparty se po hřišti motala bez užitku.

„Jo,“ uznává Patrik, „byl jsem za Bohemku vděčný, ale začátky drhly. Například i z toho důvodu, že si noví spoluhráči zjevně mysleli: Á, přišel bohatej frajírek ze Sparty – to bylo cítit. Nakonec jsem se rozhodl, že jim otevřeně řeknu, jak to je: Hoši, já beru na Spartě třicet tisíc, a abych nemusel vyjídat rodiče, Bohemka mi doplácí dalších pět… Myslím, že tohle moje veřejné přiznání pomohlo, vyčistil se vzduch a dobře jsem mezi ně zapadl.“

Bohemka je dlouhodobě týmem, jehož jedinou devízou, nadějí a záchranou bývá bojovnost, a tomu se Patrik nakonec přizpůsobil: začal například dělat obětavé skluzy, což u něj dřív nikdo neviděl.

V listopadu 2015 se v zápase proti Ostravě chytil dvěma góly, do konce sezony pak zvládl dalších šest, Bohemku tím zachránil v lize. Góly dával i v reprezentaci hráčů do jednadvaceti let, takže přišly první nabídky ze zahraničí.

Rozhodně ještě nebyl žádnou hvězdou – leda tak v pražských Vršovicích. Ale aspoň se o něm znovu začalo hovořit jako o naději do budoucna.

 

Smlouva letí do koše

Loni v květnu mu tedy skončila relativně úspěšná sezona na Bohemce, Patrik Schick se znovu hlásil u svého zaměstnavatele na Letné a tehdy došlo ke scéně, která výrazně zhoršila jeho vztah se Spartou.

„Zajímala se o mě už známá mužstva z Evropy, ale pořád jsem byl hráčem Sparty, která mi měla navrhnout novou smlouvu. A budu upřímnej – nabídla šedesát tisíc měsíčně. Když jsem tu cifru slyšel, nevěřil jsem: To není možný, říkal jsem si… Chápu, že pro spoustu lidí je to hodně peněz, ale fotbalista má krátkou kariéru, během které se potřebuje zabezpečit, a hlavně – na Spartu to je nesmyslná částka, jiným tam ve stejnou dobu dávali čtyři sta tisíc měsíčně, a pak je okamžitě posílali coby nepotřebné na hostování.“   

Patrik Schick prohlásil, že nepodepíše ani ve snu, jeho agent Pavel Paska dokonce demonstrativně vyhodil návrh smlouvy do koše, a pak se ti dva podívali, jaké mají možnosti – o Patrika se zajímaly tři týmy z německé ligy a italská Sampdoria Janov, kterou si vybral. Lákala ho předpokládaná pohoda jihu; slunce, moře i jídlo.

Sampdoria mu nabízela plat okolo jednoho milionu korun měsíčně: „Najednou nebylo co řešit,“ krčí Patrik rameny. „Otázka zněla, jestli se mám za šedesát tisíc měsíčně prát o místo na hřišti s Davidem Lafatou, který bude dávat góly do pětačtyřiceti, nebo se prát za milion v Itálii, kde mám zhruba stejnou šanci. Mně nejde primárně o peníze, jen jsem v duchu porovnával dvě možnosti a bylo mi až úzko z toho, co Sparta nabízí. Říkal jsem si, že to od ní je buď nepochopení situace, nebo pokus o urážku; byl jsem naštvanej. A mrzí mě to vlastně pořád.“

Sparta ho do Itálie nemusela pustit, stále byl jejím hráčem, ale on už se naučil být tvrdý. „Klidně,“ řekl. „Když pustíte, tak na mně vyděláte, když ne, odejdu za rok, kdy mi končí smlouva, zadarmo. Vyberte si.“

Klub ho tedy (chladně, bez loučení) uvolnil a Patrik Schick má pocit, že tehdy – mimo fotbalové hřiště – vybojoval nejdůležitější zápas své kariéry.

 

Chceš vyhrávat? Stav mě!

​Že budou začátky v Janově tvrdé, to předznamenala první sekunda prvního tréninku. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho trenér Marco Giampaolo, a Patrikovi došlo: ​„Aha! On vůbec neví, o co jde​...​“

Prvních pár týdnů nehrál a ​poprvé v životě si ​připadal trochu opuštěný. Zatímco na Bohemce se spoluhráči sebrali a zašli ​společně ​na kafe, ​​v Sampdorii se po tréninku všichni rozprchli​ –​ na velká kamarádství se nehrálo​. Ale i kdyby ho někdo do kavárny pozval, Patrik by musel mluvit anglicky; s italštinou začínal (dnes už se ​domluví ​obstojně).

​Měl pěkný byt přímo u pláže, v něm přítelkyni Hanku, a jinak se mimo fotbal stýkal jen se slovenským spoluhráčem a vrstevníkem Milanem Škriniarem.   ​

​Fotbalově se nedělo nic. „Občas už mě napadlo,“ říká, „jestli ​js​e​m​ přece jen neměl zůstat ve Spartě. ​Po zápasech Sampdorie, které jsem absolvoval jen jako divák, jsem se naštvaný vracel domů, sotva pozdravil Hanču a zavřel se​ ​na balkoně, ​odkud jsem ​telefonoval ​manažerovi Ivo Táborskému, že nevím, co mám dělat​. On i Hanča mi říkali, ať si z toho nic nedělám, ​že musím být trpělivej, tak jsem se snažil – a skutečně přišel zlom. Bylo to v Turíně, kde jsme koncem října hráli proti o hodně silnějšímu Juventusu.“ ​

Tehdy v Turíně trenér Giampaolo usoudil, že je jenom nepatrná šance na úspěch, nechal odpočívat největší hvězdy a na hřiště poslal hráče, se kterými příliš nepočítal – alespoň tak to vnímal Patrik Schick. „Nejspíš nás chtěl odepsat,“ myslí si, „naoko nám dát šanci a po debaklu mít argument pro to, abychom si už nezahráli. Jenomže mně se celkem dařilo a někdy v padesáté osmé minutě jsem dal gól – to byly tak silné emoce! Chvíli jsem ani nevěřil, že platí, i když na něm nebylo vůbec nic sporného. Samozřejmě platil, a já ucítil po mnoha týdnech obrovské nadšení...“

Když ho hned po gólu trenér vystřídal, Patrik nechápal důvod. No nic – Sampdoria nakonec v Turíně prohrála jedna čtyři, ale on mohl být spokojený, protože italské noviny na druhý den poprvé psaly, že je pro své mužstvo oporou.

Bohužel si to nemyslel pan trenér. „Za dva dny při tréninku jsem párkrát pokazil střelu nebo kličku a on začal hystericky řvát, ať nemyslím, že když jsem dal gól proti Juventusu, můžu na to teď kašlat.“

Patrik zvedl neviditelný prostředníček a ironicky se usmál: „Řvi si, jak chceš. Myslíš, že mě to rozhodí?“

Těšil se na víkend, kdy bude další zápas, ale nenastoupil ani na minutu. „Na návštěvě u nás zrovna byli rodiče mé Hanči, ale nemohl jsem si pomoct – když jsem se po tom zápase vrátil domů, zavřel jsem se na balkon a hodinu tam naštvaně kopal do židlí. Zase jsem volal do Prahy manažerovi a zase slyšel, ať jsem v klidu, že šance přijde.“

Nebylo to snadné: „V dalším zápase mě trenér nechal celý druhý poločas rozcvičovat, ale v osmdesáté páté minutě řekl, ať si jdu sednout, že na hřiště půjde někdo jinej.“ Patrik si česky zanadával, ale v tu chvíli nastala nečekaná situace. „Rozhodčí trenéra vyhodil za protesty na tribunu, musel své pravomoci předat asistentovi a ten najednou volá: Převlíkni se! Já už se zalykal křivdou a na fotbal jsem v mozku přestal být nastavenej, ale vběhl jsem tam a v devadesáté první minutě dal gól.“

Všechny noviny opět přinesly Patrikovu fotku: „Přišel a za tři minuty rozhodl! Schickovi stačí minimum času na gól!“

A stejně – v příštích zápasech buď nenastupoval, nebo jen na pár posledních desítek minut, ve kterých dal ovšem branku, někdy i dvě. Novináři začali rozvíjet příběh o přehlíženém kanonýrovi a fanoušci se rychle naučili jeho jméno: Patrik Schick.

„Na začátku sezony mě v centru Janova nikdo nepoznával, mohl jsem v klidu chodit třeba i po obchodech, ale po pár měsících jsem úplně ztratil soukromí. Člověka ty žádosti o společnou fotku pár dnů baví, ale čím dál míň, a jednoho dne jsem do centra úplně přestal chodit. Několikrát jsme se doma dokonce pohádali s Hančou, protože ona měla chuť na procházku, a já řekl, že rozhodně nejdu, protože nemám náladu nahazovat pořád dokolečka umělý úsměvy...“

Ačkoli odehrál Patrik Schick jen málokdy celý zápas, první italská sezona se mu vydařila, vstřelil jedenáct gólů. Z trenéra si přestal dělat hlavu: „Jestli chceš vyhrávat,“ říkával mu v duchu, „dávej mě na hřiště, a to pokud možno od začátku. Když nedáš, pak se nediv porážkám. Já už vím, že na italskou ligu mám, a vidí to i všichni kromě tebe, takže jsem v pohodě a spokojenej.“

Zní to sebevědomě, ale Patrik měl pravdu – od začátku letošního roku se začínaly ozývat první bohaté italské kluby, a na jaře už o něj stály úplně všechny. Fotbalista, který hrál ještě před rokem za Bohemku, si mohl vybírat – líbilo by se mu víc v Interu Milán, Juventusu Turín, nebo třeba v AS Řím?

 

Šroubování Patrikovy ceny

Když začínal hrát v Janově, vůbec ho nenapadlo, že by se mohl už za rok stěhovat jinam. Sampdoria ho ze Sparty koupila za čtyři miliony eur a do smlouvy vepsala následující klauzuli: Schicka uvolníme kdykoli a komukoli – ale za pětadvacet milionů eur.      

Jenomže na jaře letošního roku už byl Patrik nejžádanějším hráčem v Itálii, a najednou ta vysoká částka přestala působit absurdně.

„Byl to strašně nečekanej a fajn pocit. Končila sezona a já si mohl vybírat – nejvíc ze všech nabídek se mi líbil právě Turín, Milán a Řím. Nakonec jsem se rozhodl pro Juventus – určitě i proto, že mi volal Pavel Nedvěd a všechno znělo lákavě. Byl jsem pro. A těšil jsem se. Upřímně řečeno letos v červnu už jsem si dokonce připadal jako hráč Juventusu, ale nebyl jsem jím –

a nakonec jsem se jím nikdy nestal...“

Patrik Schick musel do Turína na zdravotní prohlídku, s jejímiž výsledky nebyli lékaři Juventusu spokojení – nelíbilo se jim Patrikovo srdce.

Někdo jiný by se v tu chvíli nejspíš lekl o své zdraví, ale Patrik zůstával klidný: „Věděl jsem, že to není nic vážného, jen nějaký zánět na srdečním obalu po přechozené nemoci; bylo mi dobře a tušil jsem, že stačí chvíle odpočinku, a všechno bude v normálu, ale Juventus můj přestup oddaloval.“

Začalo letošní léto a Patrik si odletěl odpočinout na Maledivy. Každý den tam čekal oficiální zprávu, že je novou posilou Juventusu, ale marně. „Když jsem se vrátil z dovolené, pan Paska řekl, že musíme do Turína na další zdravotní test. Já odpověděl, že nikam neletím, že mi to už leze na nervy, ale on mě překecal, ať prý se ještě jednou překonám, a tak jsem – nerad – do Turína letěl, nechal se znovu prohlédnout, ale nebylo to k ničemu.“

Juventus oznámil, že nechce nic riskovat, a proto přestup padá. „Mně už to bylo jedno, znervózňovala mě jediná věc,“ vysvětluje Patrik. „Jednání se zbytečně protáhlo a v půli července přestala platit ta klauzule, podle níž můžu odejít za pětadvacet milionů eur. Tím pádem si za mě prezident Sampdorie mohl říct, kolik chtěl, šroubovat moji cenu co nejvýš, a taky to dělal; nakonec ji došrouboval zhruba na čtyřicet milionů eur – tedy miliardu korun.“

Tentokrát už vyšly všechny lékařské testy bezvadně. Koncem srpna se stal donedávna neznámý Patrik Schick („Jak se jmenuješ?“) nejdražší posilou v historii římského klubu a druhým nejdražším fotbalistou české historie – více peněz dal pouze Juventus Turín počátkem tisíciletí za Pavla Nedvěda.

Konečná cena je skutečně šokující a překvapila i samotného Patrika. „Ale když najednou bylo podepsáno, ucítil jsem ohromnou úlevu, že se konečně můžu soustředit zase jen na fotbal.“

 

Real? Barcelona? Manchester?

Nervózní léto se na Patriku Schickovi projevilo – na novou sezonu se nemohl stoprocentně připravit, lehce se zranil, a tak v Římě na svůj ostrý start do ligy stále čeká; což je pro hráče, od kterého fanoušci okamžitě chtějí góly, nepříjemná situace.

On je ale překvapivě nad věcí – v tom je jeho obrovská síla.

„Určitě jsem klidnější než před rokem v Janově, protože tam jsem přišel jako nikdo, ale tady už mě všichni noví spoluhráči znali – věděli, že jsem kluk, kterej něco dokázal. Stranou si mě vzal třeba obránce Aleksandar Kolarov a potvrdil mi moje vlastní uvažování. Říkal, ať se nestresuju: Během října se dáš určitě do kupy, zdravej vlítneš na hřiště a bude to dobrý. Vůbec si nepřipouštěj, že jsi stál tolik peněz, zůstaň flegmatickej: chtěli je dát, tak je dali… Prostě klid –

všechno bude dobrý.“ 

Od prvního okamžiku v Římě se může věnovat fotbalu jako nikdy dřív. „Když jsem viděl tréninkové centrum, došlo mi, že teprve tady ze sebe můžu dostat to nejlepší – já ani netušil, že takový servis někde existuje,“ říká nadšeně. „Nemusím se vůbec o nic starat, je tu dokonalá kvalita hřišť, nejlepší možná regenerace, posilovna, výživoví poradci nám míchají koktejly, měří tuky a říkají, co máme jíst, jsou tu prostě desítky zaměstnanců jen a jen pro nás, čehož si ještě dlouho nepřestanu vážit...“

Vydělává zhruba pětkrát víc než v Janově, a protože je odmalička spořivý typ, nemusel by už nikdy na peníze myslet.

Patrik na ně přesto trochu myslí: „Beru je jako motivaci a doufám, že se za pár let posunu někam ještě výš, kde budu logicky ještě líp placený – mně tyhle motivace vždycky hodně pomáhaly k výkonu.“

Pokud bude mít jako obvykle trochu štěstí a v AS Řím zazáří, nic není vyloučeno – případný další posun kamkoli bude méně překvapivý než cesta z Bohemky do Říma, kterou zvládl v posledním roce a půl.

Ale kam?

„Dobrá otázka,“ loučí se, „o moc výš se už posunout nejde. Ale přece jen pár klubů zbývá...“

Takže?

Patrik Schick se usměje: „Vždyť víte. Dejme tomu Real Madrid, Barcelona nebo Manchester United.“ •