Na elektrokolech do Řecka. Co všechno se může pokazit

Nevím, kdy se dostavil nápad, že pojedeme na elektrokolech po Evropě. Možná to bylo ještě před loňskou výpravou do Ugandy, nebo až po našem silvestrovském roadtripu do Španělska. Na jaře už jsme každopádně měli jasno: po svatbě vyrazíme do Řecka, odkud se přeplavíme do Itálie a pojedeme zpět.

Víc jsme naplánovat nestihli. Během tří měsíců do odjezdu jsme potřebovali napsat diplomky, udělat státnice, připravit svatbu, vystěhovat se z bytu a připravit se na půlroční expedici. Svatba proběhla na konci července a o pár dní později jsme se na zahradě u mé maminky poprvé posadili na elektrokola.

Proč elektrokola? Už jsme pro naše okolí vymysleli mnoho důvodů, ale pravda je taková, že se nám ta myšlenka zalíbila bez větších racionálních důvodů. Tušili jsme, že s elektrokoly může být zábava, že nám pomohou s naší špatnou fyzičkou, ale hlavně, že neznáme nikoho, kdo by na nich jel z Čech do Řecka.

Trasu dlouhou téměř pět tisíc kilometrů jsme chtěli překonat za pětačtyřicet dnů. S tím, že občas si pomůžeme vlakem, abychom se někde mohli více zdržet a prozkoumávat okolí. Do toho jako digitální nomádi musíme pracovat. Ale hlavně si to chceme pořádně užít a ukázat, že něco podobného může zvládnout skoro každý.

Došlo na turbo

Z Písku, kde byla naše první základna, jsme vyjížděli v podvečer. Ráda bych napsala, že to od nás byla prozíravost, abychom se vyhnuli pekelnému vedru… Ve skutečnosti jsme se zdrželi, protože jsem si dvacet minut před odjezdem pořádně pořezala prst žiletkami, načež mi v ruce zůstaly dveře a museli jsme je opravovat.