GLOSY: Knihy, Hochman a Depresivní děti

Glosy o kultuře: Čokovoko píše o jídle a knihách, Pavel Kohout píše o románu Jiřího Hochmana a Vojtěch Varyš píše o alternativním divadelním souboru.

Knihy, které mě ovlivnily

Nějakou dobu kolovala po Facebooku videa, na nichž se lidé polévali kyblíkem studené vody. Vzhledem k tomu, že se zakladatel této bohulibé kratochvíle utopil, nebudu tak hloupá, abych po něm cokoliv opakovala. Teď se ale objevila další řetězová mánie v podobě „Napiš 10 knih, které tě ovlivnily“, a to už mě chladnou nenechalo.

Když jsem přemýšlela, které knihy jsem četla v dětství, došlo mi, že hlavně ty, ve kterých se jí − při čtení jsem totiž okamžitě dostala chuť na to stejné.

Jednou z prvních oblíbených knih byl Kája Mařík, jíst s Kájou totiž nebylo nic těžkého. Chudý chlapec z hájenky u lesa se většinou nacpal chlebem, který zapíjel mlékem, a občas ho poslali pro rozinky. Toto všechno jsem našla i já v naší jinak prázdné panelákové spíži. I při čtení Babičky jsem byla v pohodě. Z Mikuláše nám vždycky zůstala spousta hnusnýho perníku, kterej nikdo nechtěl jíst, ale při příjezdu babičky do Ratibořic, kdy jí Vilém s Janem prohrabávali škapulíř, jsem ani tím marmeládou slepeným kusem ztvrdlého perníku nepohrdla. I se Steklačovou sérií, počínaje knížkou Bořík a spol., jsem byla v pohodě. Všichni byli z paneláku, takže obsah jejich spíže vypadal podobně jako ten náš. Jedině díl Aleš a spol. jsem vynechala. Aleš byl totiž tlustý, protože bydlel u babičky, která ho neustále vykrmovala.

Teď, co jsem objevila knížku Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli od Pierra Bayarda, mám od ztotožňování se s hrdiny pokoj.

ADÉLA ELBEL, žena z Brna, Čokovoko.

Hruška nepadá daleko od jabloně