Vy se mi snad zdáte, pane Stoklásku

Třináct let čekal Vlastislav Stoklásek z Mysločovic u Zlína, zda bude moci někomu zachránit život. Nejsou to přehnaná slova, osmačtyřicetiletý strojař totiž daroval kostní dřeň. Z plzeňské nemocnice odjížděl domů na Moravu se zafačovanýma rukama – a ještě zjišťoval, zda lze dárcovství dřeně finančně podpořit. 

Na pražské hlavní nádraží přijíždí pendolino. Je podvečer, počasí nic moc. Ve vlaku sedí Vlastislav Stoklásek, tmavovlasý muž s výraznýma očima. Je v dobré náladě – jako kdyby jel na výlet, ne do nemocnice.

„Jsem rád, že můžu někomu pomoct. Tedy… snad to pomůže,“ vysvětluje Vlasta – tak si nechává říkat. Před devatenácti lety šel na odběr krevních destiček, protože jeho dítěti našli nádor na mozku a on mu mohl pomoci. V registru dárců kostní dřeně je třináct let. „Už jsem ani nevěřil, že by ji ode mě někdy potřebovali,“ usměje se.

Blížíme se k Plzni, Vlasta působí vyrovnaně. V nemocnici nikdy nespal, teď ho čeká minimálně jedna noc na nemocničním lůžku. „Vzal jsem si svoje pyžamo, i když manželka říkala, že mi ho tam asi nedovolí.“

Jeden člověk ze sta

Český národní registr dárců dřeně funguje od roku 1992 a nyní má 62 tisíc registrovaných potenciálních dárců ve věku do pětapadesáti let (starší se vyřazují).

Státní hranice však nejsou podstatné: čeští dárci jsou součástí světových registrů, zlomkem z 27 milionů možných dárců. Jako vyhovující dárce pro konkrétní transplantaci je nicméně vybrán v průměru jen každý stý člověk. A každý čtvrtý až pátý pacient se vhodného dárce nedočká.

Transplantace kostní dřeně nebo periferních krvetvorných buněk bývá poslední nadějí nejčastěji pro pacienty s leukemií (80 procent), může jít ovšem i o poruchy metabolismu. V Česku ji už podstoupilo i dvouměsíční miminko, nejstarším pacientem je sedmdesátník.

Podmínky přihlášení do registru jsou jasné: dobrý zdravotní stav, váha nad

50 kg a plnoletost. Nejvyšší věková hranice je pětatřicet let. Chce-li do registru vstoupit někdo starší, úvodní vyšetření si musí platit sám; stojí 1 500 korun (ostatním ho platí příslušná nadace).

Úspěšnost transplantace závisí jednoduše řečeno na kompatibilitě bílých krvinek dárce a pacienta. Transplantace je možná od osmi shodných znaků z deseti, optimální je absolutní shoda. V mnoha případech je vybráno více vhodných dárců, obvykle tři až čtyři. Z nich pak lékaři pomocí dalších vyšetření zvolí toho nejvhodnějšího. Nejdříve se hledá v rodině pacienta.

Vlasta je dárce mimo rodinu.

Noc předtím

Vlak se blíží k plzeňskému nádraží, pak pokračujeme tramvají a autobusem. V nemocnici, na hematologicko-onkologickém oddělení dostává Vlasta svůj první nemocniční pokoj. Noční služba, doktor Michal Karas, Vlastovi asi hodinu trpělivě odpovídá na dotazy. „Ráno už jen nabereme krev, jestli nebude potřeba injekce s růstovým faktorem. Pak na to půjdem,“ loučí se doktor Karas.  Vlasta začíná vybalovat.

„Proč se o dárcovství dřeně tak málo mluví?“ přemýšlím cestou k nedalekému hotelu. Provozuje jej Nadace pro transplantace kostní dřeně a výtěžek jde na její účet. Dárci za ubytování neplatí.

Ráno Vlasta opět hýří úsměvy. Je připojen k přístroji, který vypadá jako obří kotoučový magnetofon. Leží jako někde na pláži. Ruce mírně rozpažené, nohy natažené a překřížené. Na sobě má erární kraťasy, napíchnuté ruce podložené polštáři. V ruce pravidelně mačká míček, aby krev proudila.

Separátor periferních krvetvorných buněk, onen magnetofon, vydává zvuk jako tkalcovský stav. Monotónně uspávající. Za 185 minut jím proteče téměř dvanáct litrů Vlastovy krve. Z jedné ruky krev odchází, do druhé se vrací. Buňky se oddělují do plastového sáčku nad separátorem, do druhého sáčku přitéká plazma. Kdyby bylo potřeba buňky naředit.

„Šíleně trpím, je to hrůza!“ směje se Vlasta, když ho kontroluje doktorka.

Separátor neúnavně cvaká dál. Mluvím s Vlastou o všem možném, i o tom nejtěžším. „Se svojí ženou jsem od šestnácti. Máme dvě děti… vlastně tři. Syn, kvůli kterému jsem před devatenácti lety podstoupil odběr krevních destiček, nakonec na nádor mozku zemřel. Bylo mu devět.“

Krásné buněčky!

Čas běží, separátor taky. Průměrně se odebírá mezi 250 a 300 gramy periferních krvetvorných buněk, zhruba 0,4 miliardy buněk. Asi pět procent celkového množství. Během dvou až tří týdnů se opět dotvoří.

„No, krásné buněčky, vypadá to hezky,“ třese sáčkem další doktor na inspekci. „Nebrní vás rty nebo prsty?“ ptá se sestra. „Ne. Ale jak jste to řekla… možná trochu,“ směje se Vlasta.

V roce 2015 se v Česku uskutečnilo 34 odběrů od nepříbuzných dárců. „V pohodě. Rád pomůžu, když to jde,“ reaguje Vlasta věcně na děkovný proslov doktorky Jana Navrátilové.

Separátor se rozpíská.

„Hotovo. Vypadá to dobře,“ říká sestra a vytahuje jehly z žil. „Snad to bude stačit,“ přeje si Vlasta. Zbývají mu ještě dvě hodiny lehkého napětí. Laboratoř musí prověřit, zda bylo odebráno dostatečné množství buňek. Kdyby ne, Vlasta by musel v nemocnici opět přespat a zítra podstoupit proceduru znovu.

Jdu se najíst, a když se vracím, Vlasta už má zabaleno. Sedí na ustlané posteli, jen ruce má v loktech obvázané fáčem.  Buněk bylo dost. Čeká se jen na papíry.

Přichází doktorka a předává Vlastovi knížku a hrníček. „Je to nic proti tomu, co jste daroval vy,“ říká. Každý z těchto dárců je pro lékaře hrdina. Dobře vědí, že daroval to nejcennější, naději na život.

Chvíli rozpačitého ticha rozsekne Vlasta. „Chtěl jsem se ještě zeptat… je možné přispět i finančně? Ty odběry určitě nejsou levné, tak jsem myslel...“ Doktorka reaguje spontánně: „Vy se mi snad zdáte, pane Stoklásku! No, pokud máte kolem sebe někoho, kdo by nevěděl, co s penězi, tak mu o nadaci řekněte. Ale vy už nedávejte nic!“

Je šance se setkat

Po darování buněk se dárci na rok vyřazují z registru. Ale pokud by stejný pacient potřeboval transplantaci ještě jednou, požádají lékaři téhož dárce znovu.

Většina dárců se nesnaží dopátrat, komu pomohli. Stačí jim informace, zda transplantace byla úspěšná. Stejně jako Vlastovi. Kdyby ale obě strany trvaly na seznámení déle než pět let, registr dvojici seznámit může.

Vše O. K. Vlasta

Vlastu čeká čtyřhodinová cesta vlakem domů. „Nevadí, aspoň si ve vlaku odpočinu,“ říká spokojeně a telefonuje své paní, kdy si ho bude moct vyzvednout na nádraží ve Zlíně.

Jíme koláčky, které jsem koupila v Plzni. Zase si povídáme o všem možném. Cesta hezky ubíhá. Všechno je vlastně hrozně podobné jako včera. Jen Vlasta je o „pár“ buněk lehčí.

Domů jsem dorazila s pocitem, že jsem potkala jednoho z nejoptimističtějších lidí v životě. Ve 21:51 mi pípla zpráva: „Ahoj, tak jsem dorazil, vše O. K. Vlasta.“ •

Autorka je stálá spolupracovnice Reportéra, studuje žurnalistiku.