Zmrtvýchvstání na hniličku

Karel Hlezno byl rozvrácen svou životní neúspěšností. Chyba byla v tom, že už jako mladý nadějný historik nepochopil, že minulost je odrazem současnosti a ne naopak. Netřepotal ve správnou dobu správnými mávátky, nekšeftoval s citacemi v odborných časopisech, dovoloval si mít jiný názor, než je ten správný. Když pak veřejně skolil probuzenecký výrok svého vedoucího katedry, že podíl viny českého národa na světovém kolonialismu představují zahrádkářské kolonie, nenapravitelně tím pokálel svou akademickou kariéru. Z univerzity jej vylili bez doktorátu a nakonec byl rád, že se uchytil v Metropolitním muzeu jako kurátor dubiózních fondů. Přeloženo do lidštiny: měl v muzejním depozitáři určovat a třídit všechny předměty, o nichž už nikdo nevěděl, odkud se vzaly a co jsou vlastně zač. Takového haraburdí se tu válely celé hromady a pomalu obrůstaly prachem. Místo kurátora dubiózních fondů bylo dlouhá léta neobsazené, protože tu práci žádný slušný historik nechtěl dělat.

Po řadě citových katastrof chopil svůj sexuální život do vlastních rukou. Přestával o sebe dbát. Špinavé prádlo si pral tím, že ho při sprchování prošlapával na dně vany, a nakonec sušil v mikrovlnné troubě. Holil se jen proto, že mu jinak vousy svědivě zarůstaly do tváře. K jeho třiatřicátým narozeninám mu otec prozradil, že se v něm zklamal.

A přece Hlezno toužil vykonat něco tak velkolepého, aby po něm pojmenovali kráter na Měsíci, nebo alespoň planetku. Jako jiní alkoholu, Hlezno propadl hloubavé mystice a většinu času trávil bádáním o věcech, které věda zavrhla jako kacířství. Třeba že kalich středověkých husitů byl ve skutečnosti svatý grál a podobně.

Jednoho dne při práci v depozitáři narazil na starou dřevěnou skříňku. Uvnitř leželo cosi oblého, zavinutého do plátěného obinadla jako staroegyptská mumie. Když pásku rozmotal, objevilo se veliké ptačí vejce se skořápkou jasně rudé barvy. Podobné vejce nikdy neviděl a kolega doktor Humha z přírodopisných sbírek nad ním taky jen bezradně kroutil hlavou. Rozměry se řadilo někam mezi vejce pštrosí a paví a podle váhy bylo dosud plné. Hlezno naštěstí na dně skříňky našel pergamenovou cedulku s nápisem OVUM DIDI a to byla stopa. Po úmorném pátrání odhalil, že se jedná o vejce nelétavého ptáka, známého pod jménem Didus ineptus čili blboun nejapný. Blbouni obývali jediné místo naší planety – tehdy liduprázdný ostrov Mauricius v Indickém oceánu. Kolem roku 1666 však zcela vymřeli. První a zároveň poslední exemplář, který se kdy živý dostal do Evropy, si nechal přivézt císař Rudolf II. pro své obludárium na Pražském hradu. Když pták po letech obveselování urozených návštěvníků svou pitomostí zemřel stářím, císař jej přikázal nabalzamovat, avšak mršina štědře napuštěná pryskyřicí se vzňala od neopatrně přiblížené svíčky a shořela na popel. Císař si tedy ve své proslulé Wunderkammeře vystavil alespoň vejce, jež blboun snesl těsně před smrtí. Po Rudolfově skonu bylo s ostatními sbírkami prodáno v dražbě. Neznámý dárce ho pak neznámo kdy věnoval Metropolitnímu muzeu.

Hlezno nález vyfotografoval a napsal o něm stať, kde mimo jiné dovozoval, že blbounova snůška inspirovala filozofické vejce alchymistů, v němž vzniká kámen mudrců rudé barvy. Žádný jiný pták na světě totiž nemá červená vejce. Seriózní vědecký časopis ovšem odmítl jeho článek otisknout. Odborná recenzentka doktorka Krhavá jako hlavní důvod zamítavého posudku uvedla fakt, že Hlezno necitoval její monografii „Vejce – symbol boje žen proti maskulinacismu a gynocidě v dějinách lidstva“. Krhavá za to ale nemohla, neboť její rodiče byli zároveň sourozenci. Hleznův článek nakonec vydala bulvárně-okultní Optimystická revue, ovšem proškrtaný na třetinu a s chytlavějším názvem.

O týden později pozdě večer u dveří Hleznova podkrovního bytu zadrnčel zvonek. Historik otevřel dveře a za nimi stála nádherná tmavovláska, oblečená jen do průsvitných přiléhavých šatů kalasiris a čelenky ze zlatých řetízků, jež jí splývaly po tváři. Vrhla se před ním na kolena, čelem se dotkla podlahy a zvolala: „Ó, hrdino! Zachraň sebe i celý vesmír a já budu až do smrti mileráda tvou otrokyní!“

Nejdřív se bál, že je obětí žertu. Když se ale krasavice zvedla ze země, ometla si z čela nalepené smetí a posadila se na židli, její pohled zcela opanoval Hleznovu vůli. Dívčiny oči byly totiž obrovské, smaragdové se zlatými tečkami, a navíc podmalované černou linkou, přesahující téměř až k uším.

Prozradila mu, že je velekněžkou tajného řádu Hořícího kruhu, strážícího chrám Slunce boha Re ve staroegyptském městě Heliopolis, nyní na předměstí Káhiry. Nemá hrdina doma něco k pití?

Hrdina nalil oběma tuzemský rum do otlučených hrnků na čaj, protože skleničky doma neměl. Připili si a dívka pokračovala: Jak hrdina jistě ví, první rok ve staroegyptském kalendáři začal východem hvězdy Sirius na oblohu o letním slunovratu. Tento začátek se však každé čtyři roky zpožďuje o jeden den, takže se vždy po 1460 letech vrátí zpět do letního slunovratu. Před koncem každého cyklu však musí do Heliopole přiletět pták Fénix, na oltáři chrámu boha Re snést vejce a pak shořet na popel. Teprve když se Fénix znovuzrodí z vejce vysezeného ohněm, může začít další Velký rok. Jak už hrdina jistě tuší, pták Fénix byl ve skutečnosti Blboun nejapný. Naposledy do Heliopole přiletěl roku 563 po Kristu. Potom byl ale vyhuben. Nový cyklus Velkého roku má začít letos o letním slunovratu, což je za tři dny. Jestliže se do té doby v chrámu Slunce z vejce nevylíhne nový Fénix, kalendář se zastaví a s ním zamrzne čas v celém vesmíru.

Dívka se na chvíli odmlčela a rozhlédla se kolem. Hleznova maličká mansarda byla nábytkem vybavena jen spoře, zato se tu na každém volném místě vršily vratké pyramidy z knih, popsaných papírů a roztodivných artefaktů.

„Jak by se blboun nejapný dostal z ostrova Mauricius do Egypta, když byl nelétavý?“ namítla ironicky z pootevřené skříně nafukovací panna, s níž si Hlezno za léta soužití navykl rozmlouvat. Nenápadně přibouchl dvířka skříně nohou, dívka u stolu naštěstí nic neslyšela.

„Nějak mi tady z toho prachu vyschlo,“ pravila velekněžka. Z nejbližší pyramidy vytáhla lahvičku, a než jí v tom Hlezno stačil zabránit, zlomila pečeť na zátce a obsah žíznivě vypila do dna. „Ách! Osvěžující. Minerálka?“

„Ne, to byla křišťálová ampule s vodou, ve které si umýval ruce Pilát,“ zaúpěl historik. „Ozdoba sbírky svatých ostatků císaře Karla IV. Víte co? Já vám natočím vodu z vodovodu.“

„Tykej mi, hrdino,“ navrhla velekněžka. „Už jsme málem ztratili naději, když jsme se v Optimystické revui dočetli, že jsi objevil poslední Fénixovo vejce. Přines mi ho, hrdino! Společně vejce přineseme na oltář Slunce, Fénix se znovuzrodí a vesmír bude zachráněn.“

Hlezno si nebyl jistý, avšak velekněžka vstala a průsvitný šat po ní sklouzl dolů jako pohled chlípníka. „Vpluj do mě jako bůh Re na své bárce do temného lůna bohyně Nut!“

„A nevadí ti ty chlupy, co mi trčí z nosu?“ ujišťoval se Hlezno, neboť jeho chřípní štětiny byly tak dlouhé, že je sám rozeznával na okraji zorného pole.

„Naopak! Působíš s nimi neodolatelně animálně. A anima je přece duše...“ zašeptala mu do ucha a nechala se strhnout na pohovku.

Té noci se v Hleznově mansardě zřítila celá alej pyramid.

Druhý den ráno přišel do práce jako obvykle. V depozitáři vytáhl blbounovo vejce ze skříňky, na jeho místo položil přesnou kopii z obarvené sádry, kterou ho vybavila velekněžka, a originál zavřel do polstrovaného kufříku. Odpoledne kufřík bez potíží vynesl z muzea. Vrátný ho neprohlížel, protože jako vždy spal.

Podle domluvy na něj velekněžka čekala v luxusní restauraci Skarabova hostina. Stůl vypadal, jako by u něj hodovala tlupa vyhládlých troglodytů, číšníci právě odnášeli hromady špinavého nádobí.

Hlezno velekněžce obřadně předal kufřík, ta ho dychtivě otevřela, zkontrolovala obsah a zase zaklapla. „Našel jsem ještě sáček s Fénixovým popelem, bude se při jeho znovuzrození jistě hodit,“ pochlubil se hrdina. „Kdy odlétáme?“

„Ty zůstaneš tady a tím popelem si posypej hlavu,“ odvětila chladně.

Měl zlé tušení, že se mu bortí vesmír. Vstal a sáhl po kufříku, jenže dívka varovně zavrtěla hlavou a nadzvedla ubrousek, který jí zakrýval pravou ruku. Hlezno spatřil, že na něj pod ubrouskem míří malou dámskou pistolí se slonovinovými střenkami, takže se zase posadil.

„Nejsem žádná velekněžka, blboun nejapný není pták Fénix a ty nejsi hrdina. Jsi jen zloděj, kterého jsem svedla,“ řekla nemilosrdně. „Tu pohádku vymyslela přesně na míru tvé osobnosti umělá inteligence. A hořícím kruhem akorát proskakují šelmy v cirkusu.“

„Ale proč jsi to udělala?“ dožadoval se vysvětlení, jako by mu pravda mohla přinést úlevu.

Povzdychla si. „Já ti to tedy vysvětlím: blboun nejapný nevyhynul, ale vyhubili ho mlsní námořníci, kteří pluli kolem a toho důvěřivého ptáka pobíjeli ve velkém. Podle svědectví současníků bylo blbouní maso tak chutné, že kdo ho jednou okusil, nedokázal přestat jíst, dokud všechno nesnědl nebo mu nepraskl žaludek přecpáním. Korporace Illumeat vyrábí univerzální masovou masu, každý rok sto milionů tun. Dělají se z ní hamburgery, sekané řízky a párky po celé planetě. Illumeat už léta hledá blbounovu genetickou informaci, stačí jen malý kousek tkáně, aby ho mohla znovuzrodit. Samozřejmě ne jako živého ptáka v přírodě, ale průmyslově pěstovat jeho čistou svalovinu v obřích nádržích s živným roztokem. A ovládnout s ní globální potravinový trh. Říkají tomu Gastrokalypsa čili Doomfood. Tím začne éra nebeského štěstí a blahobytu. Vymýtí všechny války, hladomory a rozbroje, lidstvo bude žít šťastně, v nepřetržitém polykání blbouního masa, navěky osvobozeno od falešných idolů svobody a možnosti volby, které jsou pro drtivou většinu lidí neúnosným břemenem. No, a poslední zachovaná genetická informace blbouna nejapného na celém světě je uvnitř toho vejce, které jsi mi přinesl. Tobě se nic nestane a já dostanu od Illumeatu spoustu peněz. A už nikdy v životě nesním maso bez kosti.“

Hlezno chvíli jen nehnutě seděl a ráchal se v sebelítosti. Pak ale dostal nápad. „Myslím, že blboun nejapný přece jen umí létat,“ řekl s úsměvem, rozvázal sáček, nadechl se a vší silou jí foukl Fénixův popel do těch nádherných smaragdových očí. Zatímco oslepená dívka ječela bolestí a snažila si vymnout zrak, popadl kufřík s vejcem a proběhl restaurací až do kuchyně, kde zařval: „Všichni pryč, vybuchne tady bomba!“

Jakmile všichni kuchaři utekli, zamkl dveře a zabarikádoval je těžkou lednicí. Pak hodil blbounovo vejce do hrnce s vařící vodou a čekal čtyři minuty.

Čtyři minuty jsou docela dlouhá doba, když se na vás dobývá žena šílená vztekem. Hlezno je strávil vzpomínáním na slavná vejce v dějinách: kosmogonické vejce z bájí o stvoření světa. Vejce jako orfická obětina – potrava mrtvých ve starém Řecku. Velikonoční kraslice, symbol zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vejce skrývající uvnitř hospodu a vyrůstající ze dvou lodí v Zahradě pozemských rozkoší Hieronyma Bosche. Vejce, která postavili na špičku Kryštof Kolumbus a Nikola Tesla, aby získali peníze na své objevy – první naťuknutím, druhý pomocí elektřiny.

Minutka zacinkala, Hlezno vylovil vejce z hrnce a sekáčkem na maso uťal rudý svrchlík. Nabíral horkou slizkou hmotu obouruč lžícemi a cpal si ji do úst. Vůbec mu nevadilo, že má opařený jazyk. Blbounův bílek i žloutek chutnaly nepopsatelně božsky. Prožíval dokonalou kulinirvánu, až bolestně intenzivní chuť jej povznášela do nebeských výšin.

Když nápor číšníků zvenčí konečně vyvrátil dveře do kuchyně ze zárubně, Hlezno vylizoval prázdnou skořápku. „Právě jsem zachránil lidstvo. Přineste mi účet,“ požádal vrchního s lehkých říhnutím na konci.

Dívka zhodnotila situaci jediným pohledem smaragdových očí, pak se do přejedeného historika zavěsila a odtáhla ho pryč z restaurace.

„Kam mě to vedeš?“ bránil se chabě.

„Přece k nám domů. Budu teď u tebe bydlet,“ odpověděla s uličnickým úsměvem. „Těžké miliony od Illumeatu jsou sice v čudu, ale najít dnes pořádného chlapa je za všechny peníze. A už mám pro nás další zakázku: jeden velký výrobce nápojového skla touží najít svatý grál.“