Není průměrných Čechů

Průměrný Čech je termín, který se používá často – a často nesprávně. Průměr je pouhým statistickým nástrojem a málokdy mu odpovídá konkrétní člověk. Česká společnost je rozmanitá, což má mimo jiné důležité politické souvislosti týkající se Zemana, Babiše i vztahu k uprchlíkům. V pravidelném příspěvku o tom píše přední český odborník na průzkumy veřejného mínění.

Průměrný Čech je něco jako sněžný muž yetti; všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl.

Tato věta jistě vychází z otřepané fráze, ve své podstatě je však velice pravdivá. Třeba průměrná mzda – což je slovní spojení, s nímž se často šermuje: lidí, kteří takovou průměrnou mzdu pobírají, je opravdu málo. Ve skutečnosti zhruba dvě třetiny zaměstnanců pobírají mzdu podprůměrnou a třetina nadprůměrnou. Pro příklad – v oddělení nějaké firmy, kde jsou tři podřízení a jeden nadřízený, je průměrná mzda 25 tisíc, což ovšem neznamená, že jak šéf, tak jeho lidé berou stejných 25 tisíc. Spíše je to tak, že nadřízený dostává 40 tisíc a tři podřízení 20 tisíc (což dává onen průměrný údaj).

Věc s průměrnou mzdou však má další rozměr než jen ten, že průměrných Čechů pobírajících průměrnou mzdu je málo. Jde o to, že podřízených je více než šéfů – tato většina podřízených bere méně, než je průměr, a přirozeně tak klade důraz na otázku sociálních jistot a zabezpečení, neboť nechce být příliš znevýhodněna proti těm s vysokým příjmem. Jde o jeden z důvodů, proč v Česku i v Evropě dlouhodobě převažuje levice nad pravicí, i když schéma neplatí automaticky. Veřejnost, a zejména ta její část, která se zúčastňuje voleb, se totiž nemusí chovat za všech okolností „levicově“. Vyhodnotí-li určitou situaci jako výjimečnou (ať už ve smyslu příležitosti, nebo hrozby), mohou většinově levicoví občané podpořit i jiné strany – někdy pravicové (jako v devadesátých letech minulého století u nás), jindy populistické (jako například o desetiletí později v Rakousku).

ANO a prezident

Když ovšem neexistuje průměrný Čech, odkud se berou voliči středových stran? Odkud pocházejí třeba voliči hnutí ANO Andreje Babiše, když tu ve skutečnosti nejsou žádní průměrní občané, kteří by v ANO našli svůj ideál, tedy průměr mezi pravicí a levicí?

Voliči ANO pocházejí zleva i zprava, jen v místech spektra, kam patří, z různých důvodů nenašli takové politické strany, které by chtěli volit. Nejsou průměrní, ale naopak jsou velmi rozmanití, sahají od pomocných dělníků po profesory nebo podnikatele, od někdejších voličů ODA až po exkomunisty. Rizikem centristických projektů, za jaký lze ANO bezpochyby považovat, je však pravidlo, že jak snadno se k nim voliči přiklonili, tak snadno se mohou vrátit ke svým původním preferencím – oni totiž levicoví či pravicoví zůstali, nezměnili se.