Není průměrných Čechů

Report

Průměrný Čech je termín, který se používá často – a často nesprávně. Průměr je pouhým statistickým nástrojem a málokdy mu odpovídá konkrétní člověk. Česká společnost je rozmanitá, což má mimo jiné důležité politické souvislosti týkající se Zemana, Babiše i vztahu k uprchlíkům. V pravidelném příspěvku o tom píše přední český odborník na průzkumy veřejného mínění.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Průměrný Čech je termín, který se používá často – a často nesprávně. Průměr je pouhým statistickým nástrojem a málokdy mu odpovídá konkrétní člověk. Česká společnost je rozmanitá, což má mimo jiné důležité politické souvislosti týkající se Zemana, Babiše i vztahu k uprchlíkům. V pravidelném příspěvku o tom píše přední český odborník na průzkumy veřejného mínění.

Průměrný Čech je něco jako sněžný muž yetti; všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl.

Tato věta jistě vychází z otřepané fráze, ve své podstatě je však velice pravdivá. Třeba průměrná mzda – což je slovní spojení, s nímž se často šermuje: lidí, kteří takovou průměrnou mzdu pobírají, je opravdu málo. Ve skutečnosti zhruba dvě třetiny zaměstnanců pobírají mzdu podprůměrnou a třetina nadprůměrnou. Pro příklad – v oddělení nějaké firmy, kde jsou tři podřízení a jeden nadřízený, je průměrná mzda 25 tisíc, což ovšem neznamená, že jak šéf, tak jeho lidé berou stejných 25 tisíc. Spíše je to tak, že nadřízený dostává 40 tisíc a tři podřízení 20 tisíc (což dává onen průměrný údaj).

Věc s průměrnou mzdou však má další rozměr než jen ten, že průměrných Čechů pobírajících průměrnou mzdu je málo. Jde o to, že podřízených je více než šéfů – tato většina podřízených bere méně, než je průměr, a přirozeně tak klade důraz na otázku sociálních jistot a zabezpečení, neboť nechce být příliš znevýhodněna proti těm s vysokým příjmem. Jde o jeden z důvodů, proč v Česku i v Evropě dlouhodobě převažuje levice nad pravicí, i když schéma neplatí automaticky. Veřejnost, a zejména ta její část, která se zúčastňuje voleb, se totiž nemusí chovat za všech okolností „levicově“. Vyhodnotí-li určitou situaci jako výjimečnou (ať už ve smyslu příležitosti, nebo hrozby), mohou většinově levicoví občané podpořit i jiné strany – někdy pravicové (jako v devadesátých letech minulého století u nás), jindy populistické (jako například o desetiletí později v Rakousku).

 

ANO a prezident

Když ovšem neexistuje průměrný Čech, odkud se berou voliči středových stran? Odkud pocházejí třeba voliči hnutí ANO Andreje Babiše, když tu ve skutečnosti nejsou žádní průměrní občané, kteří by v ANO našli svůj ideál, tedy průměr mezi pravicí a levicí?

Voliči ANO pocházejí zleva i zprava, jen v místech spektra, kam patří, z různých důvodů nenašli takové politické strany, které by chtěli volit. Nejsou průměrní, ale naopak jsou velmi rozmanití, sahají od pomocných dělníků po profesory nebo podnikatele, od někdejších voličů ODA až po exkomunisty. Rizikem centristických projektů, za jaký lze ANO bezpochyby považovat, je však pravidlo, že jak snadno se k nim voliči přiklonili, tak snadno se mohou vrátit ke svým původním preferencím – oni totiž levicoví či pravicoví zůstali, nezměnili se.

Bude-li si tedy ANO chtít udržet masovou podporu dlouhodobě, bude muset tuto skutečnost přijmout a nějak se politicky „vybarvit“ – buď trochu doleva, nebo trochu doprava. Pak asi část příznivců ztratí, ale jinou velmi pravděpodobně získá. Kdyby se snažilo zůstat přesně uprostřed, tedy v pomyslném průměru, časem by ztratilo skoro všechny.

Skutečnost, že neexistují průměrní občané, ale jen rozmanité sociální a názorové skupiny, je důležitá také pro posuzování Miloše Zemana. Do prezidentské funkce ho ve druhém kole zvolila přibližně třetina všech oprávněných voličů (32,2 procenta, nepleťme si prosím toto číslo s procentem odevzdaných hlasů z celkového čísla hlasujících). Další čtvrtina oprávněných voličů (26,6 procenta) byla naopak proti Miloši Zemanovi a konečně čtyři z deseti oprávněných voličů (41,2 procenta) zůstali doma, protože nebyli dost silně ani pro Zemana, ani pro Schwarzenberga. (Mimochodem i v rámci každé z těchto tří skupin najdeme různé typy lidí, nejde o jednolité „průměrné“ masy voličů.)

Miloš Zeman je tedy prezidentem lídrem svých příznivců (ne-li dokonce lídrem jejich části, těch nejvěrnějších). Jiní lidé ho naopak mají za prezidenta nepřítele. A je také figurkou na Hradě pro ty, kterým je to jedno. Velikost těchto skupin se v čase mění nejen proto, že se pozvolna mění každá společnost, ale i proto, jak Zeman vystupuje.

Je jistě faktem, že prezident tyto tři skupiny nespojuje, nezmenšuje rozdíly a rozpory mezi nimi. Není tedy prezidentem sjednotitelem, ale není ve skutečnosti ani prezidentem rozdělitelem, ačkoli se to občas lze dočíst. Veřejnost totiž svojí činností nerozdělil, on pouze do nějak rozdělené společnosti vstoupil a postavil se do čela jedné z jejích částí. Podobně fungují prezidenti v řadě demokratických zemí a otázka, zda je takové prezidentovo chování správné, či špatné, nemá moc smyslu. I když se můžeme ptát, jestli Miloš Zeman nepodporuje rozdělení společnosti až moc razantně.

 

Ani ti uprchlíci

Někoho by mohlo napadnout, že přece jen existuje jedno téma, kde průměrný Čech a průměrný český postoj existují – a to ve vztahu k uprchlíkům a s nimi spojovanému islamistickému terorismu. Podle různých průzkumů se možná více než devadesát procent Čechů bojí imigrace a extrémního islamismu.

Ani tato obava ale neznamená nějaký průměr – česká společnost se totiž ve vztahu k uprchlíkům skládá ze čtyř velkých skupin, jak ukázal zajímavý průzkum Medianu.

První skupinu tvoří „odmítající“ – lidé, kteří považují téma imigrace za důležité a přijímání uprchlíků odmítají jak z hlediska České republiky, tak Evropské unie jako celku. Odmítajících je v populaci více než třetina a jedním z jejich výrazných mluvčích je právě prezident Zeman.

Zhruba poloviční je ve srovnání s nimi skupina „přijímajících“. I pro ně je téma imigrace důležité, stojí však na opačné straně – podporují udělování azylu v Evropě i přijetí části uprchlíků v Česku; někteří dokonce uprchlíkům aktivně pomáhají.

Největší část veřejnosti však tvoří lidé, kteří sice sdílejí obavy, ale vyhraněný postoj k uprchlíkům nemají. V zásadě neodmítají pomoc uprchlíkům a jejich přijímání v nějak omezeném rozsahu, jsou dokonce připraveni občas v nějaké formě pomoci (třeba drobným darem), ale obávají se, že Evropě přeroste uprchlická vlna přes hlavu. A konečně tu máme asi desetinu veřejnosti, která je k celému tématu imigrace lhostejná. Průměrného tedy nenajdeme v celém tomto komplexu názorů na uprchlíky nic.

Co z neexistence průměrného Čecha vyplývá?

Pro politiky to, že pokud chtějí být úspěšní, nemají hledat voliče u průměrných Čechů, ale mají se snažit zastupovat skupiny, které jsou podobným způsobem „neprůměrné“.

A obecně platí, že je dobré používat termín „průměrný Čech“ střízlivě a s rozmyslem. •

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama