Balíček poslední šance

Historie vládních záchranných balíčků je v moderních českých dějinách poněkud neradostná. O první se pokusil v situaci zadýchávající se ekonomiky a hrozivých schodků zahraničního obchodu Václav Klaus coby premiér v roce 1997. Bohužel tato sada opatření již přišla pozdě, pár měsíců po jejím vyhlášení zasáhla svět asijská finanční krize. Po dramatickém oslabení měny, zhroucení režimu fixního kurzu a nárůstu základních úrokových sazeb nad dnes nepředstavitelných 30 procent se ekonomika prudce ochladila a zažili jsme první nefalšovanou recesi v historii samostatné České republiky. Do půl roku byl Klaus mimo Strakovu akademii, přišla úřednická vláda a přiblížily se předčasné volby, které k moci poprvé vynesly Miloše Zemana.

Balíček Petra Nečase v roce 2012 směřující ke stabilizaci domácích rozpočtů v situaci evropské dluhové krize a opakovaného chaosu při záchraně krachujícího Řecka vyvolal rebelii a rozvrat uvnitř největší vládní strany. A přinesl jako ten Klausův i ochlazení ekonomiky, která již tak byla v recesi.

A dál už to jede jako přes kopírák: do roka odchod Nečasovy vlády, příchod úřednického kabinetu a následně též předčasné volby, které odstartovaly éru Andreje Babiše ve vysokých úřadech země.

Přes tuto truchlivou historii má letošní konsolidační balíček Petra Fialy šanci na jiný osud. A to bez ohledu na fakt, že i stávající premiér je předsedou téže strany jako Nečas a Klaus, tedy ODS. Fialova snaha o konsolidaci veřejných rozpočtů sice také vychází z úcty k elementárním konzervativním principům finanční udržitelnosti, ale nepřichází pozdě jako Klausův balíček; a zadruhé ani není vynucována či zesilována jakoukoli akutní vnější krizí. Je domácím řešením domácího problému, který se jmenuje rozpočtová nezřízenost. Ta nadopovala Česko v covidových časech jako droga a jako u jakékoli jiné závislosti je obtížné se jí zbavit.

Nebezpečí velblouda

Naprosto neplatí, že tato nezřízenost představuje celoevropský fenomén, jak někteří tvrdí. Pohled na čísla prozradí, že země severu Evropy, s nimiž jsme byli zvyklí se srovnávat (Švédsko, Dánsko, Nizozemsko), se z covidových časů již dávno přepnuly do normálu. Nám se to však nepovedlo a začali jsme k naší smůle připomínat spíše země jižní osy eurozóny, jako je Itálie, Francie nebo Španělsko. Ty jsme sice z hlediska úrovně bohatství v některých kritériích vesměs skoro dohnali nebo předehnali, ale z hlediska hospodaření byly vždy spíše odstrašujícím příkladem, ne vzorem. Česko přitom bylo – a mnohými ještě je – vnímáno jako fiskálně a finančně spořádaná, nudná a klidná země severu.