Tam, kde se trhá Irák

Report

Na Západě je Islámský stát symbolem zla. V Iráku je to jiné, jeho nepřátelé tam mnohdy vzbuzují strach ještě větší. Německý reportér a český fotograf navštívili Bagdád. Viděli tam ulici, z níž se stala frontová linie, viděli ohromné napětí mezi příslušníky dvou odnoží islámu, šíity a sunnity: právě z tohoto konfliktu se Islámský stát zrodil.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na Západě je Islámský stát symbolem zla. V Iráku je to jiné, jeho nepřátelé tam mnohdy vzbuzují strach ještě větší. Německý reportér a český fotograf navštívili Bagdád. Viděli tam ulici, z níž se stala frontová linie, viděli ohromné napětí mezi příslušníky dvou odnoží islámu, šíity a sunnity: právě z tohoto konfliktu se Islámský stát zrodil.

Sedím na posteli v hotelovém pokoji v Bagdádu, mobil v dlani. Ruce se mi třesou. Snažím se najít číslo redakce v Hamburku, ale pokaž­dé se přehmátnu. Je to jen pár minut, co se nám dovolali. „Dobrý den,“ ozval se poručík Spolkového kriminálního úřadu v Berlíně. Ochrana státu. „Máme tu varování před únosem. Týká se vás a vašeho fotografa.“ Únosci prý znají naše jména i hotel. Kdo nás ohrožuje, poručík neví. Kdy nás chtějí unést, také ne. Pravděpodobně kdykoli.

Narychlo balím pasy, peníze, sešity s poznámkami, fotoaparáty. Zip u batohu se zasekává. Tahám za něj znovu a znovu. Za dveřmi kroky. Naslouchám. Vzdalují se. Jdu k oknu, dole ve vjezdu skupina mladíků hledí vzhůru. Smějí se. Za chvíli už tam nejsou. Další telefonát, na německém velvyslanectví uvažují o ozbrojeném konvoji na naši záchranu.

Cesty do Iráku jsou již několik let putováním do světa rozpadu. Ale skoro nikdy mě cesta do této země takhle nerozrušila. Sedmimilionový Bagdád byl kdysi centrem Iráku, teď je z něj město v přední linii. Většina cest v jeho okolí je odstřižená nebo extrémně nebezpečná. Bojovníci z hnutí Islámský stát (IS) obléhají metropoli na západě a na severu. Tisíce lidí zavraždili, zničili antické město Hatra. Buldozery proměnily tisícileté stavby v prach.

To, co z evropského pohledu vypadá jako bitva mezi fanatickými a umírněnými muslimy, je ve skutečnosti konflikt mezi dvěma hlavními směry islámu. Za Islámský stát bojují výlučně sunnité, nejdůležitější sunnitské kmeny uzavřely s fanatiky účelový svazek. Irácká armáda, v níž společně sloužili příslušníci obou náboženských skupin, se z velké části rozpadla, většina sunnitů jednotky opustila. Obranu hlavního města převzalo vojsko narychlo postavené ze šíitských milicí. Zastavilo postup IS a chystá se na protiúder.

Na Blízkém východě hrozí skutečná katastrofa. Definitivní rozpad Iráku. Otevřená válka mezi sunnity a šíity. Jakékoli vítězství v této válce bude znamenat porážku.

 

Stopy po granátech

Dva týdny před naším únosem, který je teď na spadnutí, jsme poprvé uviděli ulici, která se jmenuje úplně nevinně. Ulice stromů je ale ve skutečnosti ulicí strachu. V západní části Bagdádu vyznačuje šev, v němž se Irák trhá: hranici mezi šíity a sunnity. Hranici mezi těmi, kdo se modlí třikrát denně, a mezi těmi, kteří se modlí pětkrát; hranici mezi těmi, kdo při modlitbě nechávají ruce viset volně podél těla, a těmi, kdo je sepnou před břichem, mezi těmi, kdo před stoletími byli toho názoru, že následovníkem zakladatele náboženství smí být pouze člen rodiny proroka Mohameda, a těmi, podle nichž to bylo kacířství.

Ulice stromů je hranicí mezi dvěma předměstími v západní části Bagdádu, sunnitskou čtvrtí Gazalija a šíitskou čtvrtí Šula. Jen deset kilometrů odsud začíná chalífát Islámského státu. Čím hlouběji se v téhle ulici nacházíte, tím rozumnější vám připadá šílenství, a rozum šílenější. A tím logičtější vám přijde, že se tolik sunnitů žene do náruče Islámského státu.

Na kraji Ulice stromů tančí policista. Sám pro sebe, s rozpřaženou náručí, na zádech samopal. „Pojďte!“ zpívá. „Vpřed!“ Točí se dokola, poskakuje na špičkách, řídí provoz, směje se. Jako odtržený od reality stojí mezi betonovými kvádry svého kontrolního stanoviště, jež je častým cílem útoků. „Drogy,“ říká Moataz, náš řidič, který je mnohem víc než jen obyčejný řidič.

Moataz nás veze ve svém žlutém taxíku ven z města, až na konec ulice. Ani moc rychle, ani moc pomalu, hlavně ať nejsme nápadní. Je mu 31 let, je dobromyslný a tak tlustý, že se sotva vejde za volant. To on v téhle čtvrti bydlí, zná ji i její nástrahy a nebezpečí.

Ulice stromů není široká ani deset metrů, palmy rostou po obou jejích stranách. Domy nalevo, v nichž bydlí sunnité, se na první pohled vůbec neliší od těch napravo, v nichž bydlí šíité. Hnědé jednopatrové budovy s malými zahrádkami a velkými střešními terasami.

Ta ulice je skoro prázdná. Projíždíme kolem fotbalového stadionu, který postavili v roce 2012 na šíitské straně jako symbol usmíření, ale ještě nikdy se na něm nehrálo, protože se nikdo neodvažuje. Míjíme sunnitskou mešitu, jejíž zdi jsou rozryté výbuchy granátů. Šíitské milice na ni v roce 2007 střílely, protože se tam ukrývali ostřelovači al-Káidy. Nedávno na ulici zastřelili imáma, o život se teď bojí jeho nástupce.

Na šíitské straně bydlí pětadvacetiletý Muktada. Je jedním z obyvatel této hraniční ulice, kteří se odvažují s námi promluvit. Muktada se za pár dní žení, má toho nad hlavu, musí koupit nábytek, povlečení a šperky. „Žádný strachy,“ říká Muktada své nevěstě, jež se po svatbě přistěhuje do domu jeho rodiny. „Pak budeš u mě a já tě ochráním.“

Setkáme se s ním, stejně jako s ostatními lidmi, kteří jsou ochotni s námi mluvit, za hranicemi čtvrti, na místě, jež je aspoň trochu bezpečné pro všechny zúčastněné. My reportéři máme celou dobu strach z únosu. Naši partneři se bojí, že je s námi někdo uvidí. Nikdo nechce upadnout do podezření, že špicluje pro západní tajné služby.

 

Mír a Pochodeň

Ulice odděluje dvě městské čtvrti, jež kdysi chtěly být součástí jednoho hrdého národa. Vlevo, na sunnitské straně, leží Gazalija, Město míru: tak tohle předměstí pojmenoval bývalý sunnitský diktátor Saddám Husajn. Sto tisíc obyvatel a rodinné domky s udržovanými předzahrádkami, které Gazaliji propůjčují šarm amerického předměstí. Před americkou invazí tu bydleli vojáci a akademici. Gazalija byla postavena jako organigram iráckého státu. Byly tu areály pro piloty, atomové techniky, novináře a strážce prezidentských paláců. Už tehdy tu žili především sunnité.

Vpravo, na šíitské straně ulice, leží Šula, Pochodeň, chudinská a dělnická čtvrť postavená pro zaměstnance velké cihelny hlavního města. Dvě stě tisíc obyvatel, bagdádský Harlem. Za Saddáma byli šíité vyloučeni z většiny politických funkcí. Opakovaně protestovali proti diktátorovi, který jich nechal desetitisíce zabít. A přesto tehdy žili šíité a sunnité v mnoha ulicích obou čtvrtí vedle sebe. Tato koexistence vydržela i po příchodu Američanů, ale začátkem roku 2006 zničil výbuch jednu z hlavních svatyní šíitů, Zlatou mešitu ve městě Samarra severně od Bagdádu. Podezření padlo na sunnity, ještě ten samý den začalo vraždění. Msta střídala mstu. V následujících dvou letech jen v Gazaliji a Šule zemřely tisíce lidí.

Město se rozdělilo. Sunnité odešli k sunnitům, šíité k šíitům. Během okupace americké jednotky zatarasily části Gazalije betonovými zdmi, jež jsou dlouhé celkem 32 kilometrů. Snažily se tak nenávist izolovat podobně, jako atomový průmysl izoluje radioaktivní odpad. Zalily ji do betonu, aby zeslábla.

Na okraji obou předměstských čtvrtí žijí ašwatat, ilegální osadníci. Většinou jsou to váleční uprchlíci, denně jich přibývá. Sunnité mezi nimi se usadili na kraji Gazalije, šíité na periferii Šuly. Tady dosáhl irácký stát konečného stadia rozpadu. Jako prstenec meteoritů obklopuje bezpráví dřevěných chatrčí periferii metropole, nekontrolovatelně a hrozivě.

 

Žádný terorista

V jakémsi posledním zbytku státního řádu, na radnici na šíitské straně, sedí nastávající ženich Muktada za vysokou zdí z pytlů naplněných pískem. Mluví dobrou angličtinou, vlasy pevně nagelované dozadu. Muktada každý den poslouchá nářky uprchlíků z oblastí, kde se bojuje. Je vrátným irácké byrokracie, vystavuje nově příchozím tahid, evidenční průkaz.

Sunnitka v černém čádoru před ním mává rukama. „Bez muže ti nemůžu vystavit žádné doklady!“ říká Muktada. Žena je prý na útěku před obléhateli Bagdádu. Její manžel nesměl opustit vesnici, IS mu v tom prý zabránil. „Jak mám vědět, že nebojuje za Islámský stát?“ ptá se Muktada a trpce se usměje. „Můj muž není žádný terorista!“ říká žena a začíná plakat. „Neznám tě,“ říká Muktada a mávnutím ruky ji posílá pryč. Někdy se diví sám sobě, jak dokáže být tvrdý. „Je to moje práce,“ říká.

Muktadův život plyne v jasně daných krocích. Do sousedních sunnitských čtvrtí nikdy nevstoupil, bojí se, co kdyby někdo poznal, že je šíita. A tak popíjí čaj ve stále stejných kavárnách, setkává se se stále stejnými přáteli. Lidmi, kterým může věřit.

Jsou dny, kdy má Muktada svoji ulici rád. Rodina jeho snoubenky, osmnáctileté šíitské dívky, žije jen o pár domů dál. „Jsi první žena v mém životě,“ řekl jí. Milosrdná lež. Přiznává nám, že měl sunnitskou přítelkyni. Poznali se na univerzitě. Měla prý milý obličej. A byla chytrá. Ale rodiny byly proti.

V Ulici stromů je strach rozložený rovnoměrně na obě strany. Muktada vypráví o únosech. Při nich už dávno nejde o přátele či nepřátele, o šíity nebo sunnity. Z únosů se v Iráku stalo kriminální ekonomické odvětví, podobně jako jinde obchod s drogami. Muktada vzpomíná na den, kdy darebáci unesli tři lidi jen kousek od jeho domu. Makléře, kterého vytáhli z kanceláře, dvanáctiletého kluka, jehož přepadli na cestě ze školy, a bývalého důstojníka, který šel po ulici. Únosci mu přetáhli masku přes obličej a hodili ho do kufru auta.

Čím více se k městu přibližují boje, tím častější jsou únosy. Vysoký vládní úředník hovoří až o sedmdesáti případech denně. Ceny se pohybují běžně mezi 10 000 až 50 000 dolary za člověka a příbuzní, kteří se se svými blízkými chtějí shledat, obvyklé musí prodat svůj dům, aby měli na výkupné. Většina unesených se po zaplacení dostane zase na svobodu. „Toho dvanáctiletýho kluka ale unesli omylem. Únosci ho sbalili před domem zámožného podnikatele, a když zjistili, že se spletli a že za toho šupáka nic nedostanou, nestálo jim to za problémy. Radši ho zastřelili.“

 

Granáty nenávisti

Na zpáteční cestě do našeho hotelu v centru Bagdádu exploduje 500 metrů před námi nálož. Dým ve tvaru houby stoupá vzhůru. Mrak je kvůli hořícím autům čím dál větší, z oblaku vyrůstá druhý a třetí. Pak je vítr rozfouká do černých girland. Náš průvodce Moataz se později dozvídá, že bomba zabila sedm lidí. Cílem byla policejní hlídka. V novinách a na internetu se ale o tom nic neobjeví. Irácká vláda se snaží, aby Bagdád vypadal bezpečně.

 

Pár let se zdálo, že by se vztahy mezi šíity a sunnity mohly uklidnit. Sunnité ze čtvrti Gazalija zase začali nakupovat na trhu v sunnitské Šule, kde je nejlevnější zelenina. Šíité ze čtvrti Šula se zase odvažovali na trh Naffla v sunnitské Gazaliji, který je známý velkým výběrem látek. 28. února 2013 však nenávist mezi sunnity a šíity vzplála nanovo. Na centrálním stadionu v Šule explodovala mezi diváky bomba. Zrovna odpískali zápas o třetí místo místního fotbalového mistrovství. Sedmnáct lidí zemřelo, více než sto jich bylo zraněno. Většinou děti a omladina.

Šíité usoudili, že pachateli mohli být jedině sunnité. Jejich milice vyrazily do čtvrti Gazalija, unesly desítky lidí do Šuly, některé za výkupné pustily, ostatní zabily. Sunnité dnes říkají šíitské čtvrti na druhé straně ulice „město, odkud se lidé nevrací“.

Vrazi házejí oběti většinou vedle dálnice, mezi odpadky, stavební suť a zvířecí kosti. Policie tu nachází mrtvé téměř denně. Minulý týden tu místní objevili třináct mužů, svázaných a popravených.

Sunnité v Gazaliji se už roky cítí jako občané druhé kategorie. Irácké vládě, jíž dominují šíité, vyčítají, že sunnitské čtvrti znevýhodňuje. V šíitské Šule funguje veřejný svoz odpadu, v sunnitské Gazaliji ne − tam obyvatelé svážejí odpadky na okraj čtvrti a pálí je, nad domy se pak drží odporný dým.

Šíita Muktada z městské správy popírá, že by snad šlo o znevýhodňování: „Naši popeláři se do Gazalije bojí.“ Popeláři jsou totiž šíité. Městská správa v západním Bagdádu sunnity nezaměstnává, a to platí i pro svoz odpadu.

V Gazaliji není nemocnice a klinika v Šule je příliš daleko v šíitské čtvrti, tam se sunnité neodvažují. Své pacienty tedy vozí do hodinu vzdálené nemocnice Jarmuk v jižním Bagdádu, i těžce raněné. Někteří cestu nevydrží a zemřou.

Ve své nenávisti ostřelují sunnité Šulu granáty, vždycky v pátek, v den bohoslužeb. Jen tak přiživují pomstychtivost šíitů.

 

Generálmajor

„Gazaliji musíme vyčistit,“ říká šejk Ahmed, vůdce šíitských ozbrojenců, ve svém hlavním sídle v centru Bagdádu. Jeho milice jsou jedněmi z desítek šíitských dobrovolnických oddílů založených v uplynulých měsících. V létě 2014 vyzval nejvyšší šíitský duchovní, ajatolláh Alí Sistání, všechny Iráčany k boji proti Islámskému státu. Zatímco armáda se během jednoho roku smrskla z 210 000 mužů na 48 000, vzrostl po výzvě ajatolláha počet ozbrojených milicionářů na odhadovaných 120 000 bojovníků.

Šejk Ahmed tvrdí, že velí dvanácti tisícům z nich. Mnozí jeho bojovníci přitom pocházejí ze šíitské Šuly. Šejk se belhá o berlích, má dlouhý šedivý plnovous, bílý turban a pokroucené tělo v maskáčové uniformě. Nedávno šlápl na frontě na minu, lékaři mu nohu jen taktak zachránili. „Jsem teď generálmajor,“ povídá. „Velím divizi.“ Získal zásluhy i v syrské občanské válce, bojoval tam na straně šíitského diktátora Bašára Asada.

V předsíni stojí šest šejkových bodyguardů. Celí v černém, v nových neprůstřelných vestách americké armády. Jejich velitel sedí za prázdným psacím stolem. Iráckou vlajku po své pravici si koupil speciálně kvůli nám, kvůli fotografování. I do vily, v níž nás přijal, se nastěhoval jen kvůli naší návštěvě.

Šejk Ahmed vypočítává bitvy, které úspěšně svedl s Islámským státem. Uprostřed vyprávění se zasekne a chytne se za záda, kde mu zůstaly ještě dvě střepiny. Prý úplně blízko páteře. Zdali prý neznáme nějakou kliniku v Německu, kde by jej mohli operovat.

Zvoní mu mobil, bílý Samsung. Vyzvání pořád. Šejk telefony nebere, teď ale mrkne na displej − „Omluvte mě na moment,“ a zvedne to. „Jsme připraveni předat peníze,“ je slyšet hlas volajícího někde na druhé straně. Ten muž spíš prosí, než mluví. „Jsme ochotni přijít na dohodnuté místo.“
„Pracuju na tom,“ odpoví mu šejk. „Mám hosty.“

Pak zavěsí, omluví se za přerušení, a aby zahnal rozpaky, řekne, že to byl vlastník nemocnice v Kurdistánu a nabízel mu zdarma vyjmutí obou střepin.

 

Sedm armád

V Gazaliji, na sunnitské straně Ulice stromů, bydlí Raihana, ředitelka mateřské školy. Setkáme se v bezpečné části města. Čtyřicátnice Raihana v hnědém kostýmku a s hnědým šátkem, který jí zakrývá vlasy, si dnes oči podmalovala tmavě kajalovou tužkou. Svěří se nám, že nejlépe se doma cítí ve své posteli. Leží celé hodiny, mezi dekami a polštáři, u hrající televize. Jako kdyby tak mohla trochu utlumit hluk okolního světa.

Prázdniny zrovna končí. Raihana vypráví o nadcházející oslavě začátku nového školního roku. „Jsme jediná školka v okolí, která takovou parádu pořádá,“ říká hrdě. Na čtyři stránky si poznamenala, co všechno pro ten velký den musí obstarat. Práce je to jediné, co ji ještě drží při životě.

I když je Raihana sunnitská muslimka, bývala provdaná za šíitu. Manželství se rozpadlo před dvaceti lety. I proto, že její rodina byla vždy proti. Syn vzešlý z tohoto vztahu uprchl v roce 2007 do Jordánska. Nic jiného mu nezbylo, do domu jim vtrhly šíitské milice a chtěly ho unést. Syna zachránilo jen to, že zrovna nebyl doma. „On je pro ně poloviční sunnita,“ říká matka. Telefonuje si s ním jednou za dva týdny. „Doma na mě čeká jen prázdnota. Můj život je samota.“ Každý večer polyká prášky, aby mohla vůbec spát.

Raihana ví, že Islámský stát je odtud jen pár kilometrů a že povstalci mohou Gazaliji kdykoliv obsadit. Šíité by prý okamžitě přešli do protiútoku. Raihana si denně dává stranou peníze, aby mohla před pouličními boji uprchnout. Na šíitskou stranu by však prý ale nemohla, tam by ji jako sunnitku pronásledovali. A sunnitské čtvrti v jiných částech Bagdádu prý také nepřipadají v úvahu, protože i tam má vliv Islámský stát. Zůstává tak jen centrum, kde příslušníci obou vyznání ještě žijí pohromadě.

Přesto Islámský stát představuje ohrožení až příliš vzdálené v porovnání s tím, co jí hrozí tady. „Člověk vyjde na ulici a myslí si, že je v bezpečí. Ale najednou se něco semele a oni ho unesou,“ říká. Dcerku její kolegyně unesli na cestě do školy. Matka své dítě vykoupila za 10 000 dolarů. Před týdnem našli policisté v jednom domě kousek odsud osm unesených dětí zavřených ve sklepě.

Raihana o tom vypráví jen chvilku, raději se vrátí k oslavám. Protože ty budou úžasné. Zítra chce jít na trh a koupit pro děti dvě krabice bonbonů, zlaté certle. Potřebuje také padesát malých svíček, dvě stě papírových talířků a pět set nafukovacích balonků. „Chci, aby děti viděly, že je to mimořádný den.“ Balonky nafoukne, přiváže na kabel a zavěsí jako girlandu nad vchodem do školky. Na nákupy musí hned do čtyř obchodů. Dělá si starosti, jestli to vůbec za jeden den stihne, protože po cestě má osm checkpointů − a před každým kontrolním stanovištěm jsou fronty.

Když nás průvodce Moataz veze do hotelu, je už pozdě, je unavený. Zničehonic stojí uprostřed ulice policista a zastavuje provoz kvůli vojenské koloně. Moataz má za to, že nám policista ukázal, abychom jeli dál, a tak místo na brzdu šlápne na plyn. Strážník si však vrazí kalašnikov do ramene a okamžitě na nás míří. Sekundu nebo dvě, než začne střílet? Křičíme. Moataz zastaví. Nadává, bledý v obličeji. V Bagdádu vede mnoho cest ke smrti a častá z nich je nedorozumění.

Venku za městem se postup Islámského státu prozatím skoro zastavil. Přesto se islamistům podařilo během ledna a února obsadit dvě stotisícová města. Ani umírnění sunnité neskrývají svůj obdiv vůči IS. „Jak to dokážou?“ ptají se v Ulici stromů. „Vedou desítky bitev současně a bojují proti sedmi armádám.“

Rychlým útokem zabrali bojovníci Islámského státu milionová města, vygumovali hranice mezi Irákem a Sýrií, změnili mapu Blízkého východu. Extremisté z Evropy, o kterých se píše ve světovém tisku a kteří natáčejí pověstná videa, přitom tvoří jen malou část bojovníků IS. Většina mužů je z velkých sunnitských kmenů. Od americké invaze působily v Gazaliji čtyři sunnitské odbojové skupiny, všechny se nakonec sloučily s Islámským státem.

 

Ležící kostra

Je brzy ráno, den, kdy sunnitská ředitelka mateřské školy Raihana musí obstarat bonbony na slavnost a šíitský tajemník Muktada chce jít se svou snoubenkou ke zlatníkovi. Tento den opouštíme hlavní město. Jedeme s vojenským konvojem šíitských milicí Badr do provincie Dijála, jež spojuje Bagdád s íránskými hranicemi. Šíité tuto oblast dobyli zpět od Islámského státu před třemi týdny. Badr je jejich nejmocnější bojová jednotka, podle vlastních údajů má padesát tisíc mužů a je ještě větší a údernější než milice kulhavého šejka Ahmeda. Bojová jednotka, která pro svoji propagandu dokonce provozuje vlastní televizní kanál.

„Buďte v pohodě!“ radí nám kameraman milicí Badr, se kterým sedíme v džípu. „Všechny teroristy jsme eliminovali.“ Lidé z televize Badr vtipkují a diskutují o výhodách různých typů kamer. Všichni ale zmlknou, když projedeme checkpointem na konci Bagdádu a opustíme město.

Pahorkovitá krajina, kterou projíždíme, je plná betonových zdí a hromad nahrnuté hlíny. Každou chvíli míjíme strážní věže policejních stanic poničených bombovými útoky. „Tohle je začátek našeho vítězství! Osvobodíme jednu provincii za druhou!“ provolává generál šíitských milicí Muen al-Kadhimi při naší první zastávce k osmdesáti novým dobrovolníkům. „Bůh i všichni andělé se na vás dívají!“

Při ústupu vyhodil Islámský stát mosty do vzduchu. Náš konvoj přejíždí řeky po improvizovaných dřevěných konstrukcích. Vidíme vybuchlé tanky, které údajně patřily Islámskému státu, ale možná také armádě. Na polních cestách, v zavodňovacích příkopech stojí ohořelá vojenská auta americké výroby. Všude vlají zelené a černé šíitské vlajky, barvy dobyvatelů, protože tato část provincie byla před válkou osídlena převážně sunnity. „Saddám jim dal takové pěkné domy,“ přemítá kameraman. „A my bydlíme v takových dírách.“

Na kraji boční ulice leží mrtvola muže, už napůl kostra. Vedle těla stojí nezúčastněně šíitská stráž a zírá na náš konvoj. Vesnice, kterými projíždíme, jsou všechny do jedné vypleněné, v potocích leží mrtvé kozy.

Generál nám chce ukázat moderní plynovou elektrárnu, kterou v roce 2013 postavil francouzský koncern Alstom, v roce 2014 ji dobyl Islámský stát a před třemi týdny zase zpět milice Badr. Vrcholek kopce se stříbrnými plynovými věžemi teď hlídá malá jednotka irácké armády. Generál milicí Badr se i tady prezentuje jako vítěz a důstojníka jednotky iráckého vojska skoro nepustí ke slovu. Je jasné, kdo má v tomhle tažení hlavní slovo: dávno už ne armáda, ale šíitské milice. Vojáci, kteří mají elektrárnu bránit před Islámským státem, jsou vyzbrojeni jen několika kalašnikovy a obklopeni otevřenou krajinou. Vypadají ustrašeně.

Je to jen pár hodin, co na téhle jediné silnici k elektrárně vybuchly tři nálože. Zřejmě to udělalo komando Islámského státu pomocí dálkově ovládaných rozbušek. Exploze zasáhla servisní vůz elektrárny, čtyři lidé byli zraněni. Konvoj na zpáteční cestě zastaví, aby místo blíž prozkoumal. Jeden z řidičů náhle objeví čtvrtou, ještě nevybuchlou nálož, žlutou plastovou nádobu v příkopu. Od ní vedou dva kabely až těsně k vozovce.

Generál raději zavelí k rychlému odjezdu. Je možné, že nás bojovníci IS sledují a mohou bombu kdykoli odpálit. Na horizontu mezitím hoří vesnice. Sloupy dýmu jsou vidět na třech světových stranách. V plamenech jsou celé ulice. „Asi zkrat,“ říká kameraman při pohledu na požáry a směje se. „Zkrat“ je v Iráku pojem. Během první občanské války v roce 2006 napsala policie do svých hlášení zkrat jako příčinu požáru snad tisíckrát. Všichni však věděli, že požár téměř vždy založily šíitské nebo sunnitské milice, když se vzájemně vyháněly z městských čtvrtí.

Generálovi se ten obrázek moc nehodí. Na tuto cestu nás s sebou vzal, aby oslabil výtky vůči svým milicím. Organizace Amnesty International a Human Rights Watch totiž obviňují šíitské brigády Badr z válečných zločinů páchaných na sunnitských civilistech. Podobné věci jako tady se odehrávají i v oblastech jižně od Bagdádu, kde Badr zvítězil nad IS již před půl rokem. Desetitisíce sunnitů se nesmějí vrátit do svých vesnic − prý z bezpečnostních důvodů, tvrdí milice. Ve skutečnosti jde jen o šíitskou expanzi.

Mnozí sunnité si kladou otázku, čí nadvláda je vlastně horší? Sunnitského Islámského státu, nebo šíitských ozbrojenců?

 

Tržiště kořisti

Po návratu do Bagdádu, do sunnitské Gazalije, nám Raihana vypráví o tom, že už čtyřleté děti tady považují šíity za své nepřátele. „Šíité jsou jako opice,“ říkají. „Šíité mají v kalhotách dlouhé ocasy jako zvířata.“ Urážejí šíitského proroka Alího. Když se jich učitelka zeptá, jak na to přišly, často odpovídají: „Říká to táta, tak to můžu říkat taky.“ To si pak Raihana dobře rozmyslí, kterému dítěti za to vyhubuje. Obává se zlosti otců.

„Člověk už nemůže důvěřovat nikomu,“ říká trpce a pak dodá. „Někdy si říkám, že už nemůžu věřit ani sama sobě.“

Na druhé straně ulice, v šíitské Šule, se otevřel nový trh. Lidé mu říkají Daesh. Daesh je arabská zkratka pro Islámský stát. Milice tu prodávají válečnou kořist, všechno, co údajně vzaly Islámskému státu. „Každý ale ví, že je to kradené,“ říká taxikář Abdulláh, třicátník, který také bydlí v Ulici stromů, ale na sunnitské straně.

Na trhu Daesh se dá prý za babku koupit leccos. Vše, co se dalo v dobytých sunnitských vesnicích ukrást. Televize, ledničky, počítače, auta.

Tenhle zlodějský trh v šíitské Šule je pro sunnity v Gazaliji obrovským ponížením. Granáty, které lítají ze sunnitské strany na Šulu, míří často i sem. Už před několika týdny se snažili sunnitští poslanci v iráckém parlamentu prosadit, aby toto tržiště skončilo. Marně.

Taxikář Abdulláh, s nímž se setkáváme v cukrárně v centru Bagdádu, je přesvědčený, že v konfliktu mezi šíitskou a sunnitskou čtvrtí to nemuselo dojít až takhle daleko. „Měli jsme opravdovou šanci.“ Když bylo vraždění v roce 2007 na vrcholu, přišli do sunnitské čtvrti Američané. Postavili tu tři základny a najali 450 sunnitů jako policisty. Gazalija Guardians, Gazalijští strážci. On sám byl jedním z nich. Když o tom vypráví, oči se mu rozzáří. Američané policisty vyškolili, dali jim uniformy, auta, řádné platy. A sunnité získali zpět kousek moci nad svou čtvrtí. Moci, kterou jim předtím Američané v roce 2003 svrhnutím Saddáma Husajna vzali.

Sunnitští policisté bránili Gazaliji před útoky šíitských milicí a Američany před útoky al-Káidy. Hodně bojovníků al-Káidy se k nim přidalo. „Většina z nich na filozofii al-Káidy vůbec nevěří. Věří na peníze,“ říká Abdulláh. Uniformovaní strážci čtvrti Gazalija udržovali v klidu i militantní sunnity, nedocházelo téměř k žádným útokům, napětí mezi sunnity a šíity opadávalo. Ale v roce 2009 Američané odešli. „Nechali nás ve štychu a vydali nás napospas šíitské vládě,“ vypráví Abdulláh.
Gazalijské strážce rozpustili. Mnoho jejich bývalých důstojníků zavraždili. Abdulláh dostal nabídku pracovat na ministerstvu dopravy jako uklízeč. Odmítl a stal se taxikářem.

 

Pomsta už brzy

Rozpadající se zdi starých amerických základen v Gazaliji působí jako ruiny starověkého Říma. Legionářské tábory a pevnosti z časů dávno minulých. Pro irácké bezpečnostní síly byly vojenské základny příliš velké. Jsou tu všude, zbytky zaniklé říše.

Sunnita Abdulláh prý už proti islamistům bojovat nebude. Raději se s Islámským státem spojí. S jeho příslušníky se prý dá domluvit − na rozdíl od šíitských milicí. Ty se sunnity nevyjednávají, rovnou je zabíjejí. „To je volba, kterou mám. Takže Islámský stát je pro mě lepší,“ říká taxikář a loučí se, aby vyzvedl dalšího zákazníka.

Slavnost, kterou ředitelka školky několik dní připravovala, skončila. Raihana dojatá k slzám vypráví o tom, jaké to bylo. V osm ráno otevřela velkou bránu. Nové děti vstoupily ve dvojicích, držely se za ruce. Měly na sobě své nejkrásnější šaty, chlapci černé obleky, holčičky bílé princeznovské kostýmy. Hrála hudba, hořely svíčky. Na stolech stály talíře s čokoládovým koláčem, misky s bonbony.

Raihana měla proslov. „Moji miláčci!“ začala. Říkala těm čtyřletým dětem, že o sebe mají dbát, že mají nosit čisté šaty, stříhat si nehty. A omluvit se, když snad udělají nějakou neplechu.
Ta sláva trvala dvě hodiny. Pak šla Raihana domů, zapnula televizi a zavřela oči.

Náš průvodce Moataz nás zase veze Ulicí stromů, která je dnes ještě klidnější než jindy. V ranních hodinách zastřelili neznámí útočníci v Bagdádu vůdce sunnitského kmene. Zasazoval se o porozumění mezi oběma náboženskými směry. Našli ho spolu s jeho bodyguardem, oba mrtvé, pod dálničním mostem.

Zástupci sunnitů obviňují z vražd šíitské milice Badr. Badr to popírá. Na ulici panuje napjaté ticho.
Všichni vědí, že to nebude trvat dlouho a sunnité se pomstí, než se pak zase pomstí šíité. V Bagdádu nenávist už dávno živí sama sebe.

Odpoledne téhož dne sedím v hotelu na posteli, mobil v ruce. Varovný telefonát ze Spolkového kriminálního úřadu v Berlíně. Kdo nás zradil? Ředitelka školky Raihana? Tajemník Muktada? Ti dva hoteloví hosté, kteří po nás včera večer v restauraci tak nepřátelsky koukali? Náš řidič Moataz? Měl přece tolik možností vydat nás únoscům a neudělal to. Ne, Moataz ne! Snad ne Moataz.

O tři hodiny později za námi zapadají dveře obrněných limuzín německého velvyslanectví. Ozbrojený konvoj nás vyveze tímhle městem na letiště. •

Jména i některé životní poměry místních lidí byly kvůli jejich ochraně změněny. Reportáž vyšla v magazínu Die Zeit. Mírně upraveno pro české vydání. 

Wolfgang Bauer (1970) je reportér týdeníku Die Zeit. Studoval islámská studia, historii a geografii.

Stanislav Krupař (1972) je český fotograf na volné noze.


Sunnité versus šíité

Přestože jsou sunnité většinovou větví islámského náboženství, v Iráku tvoří menšinu.

Zemi dominuje šíitské arabsky mluvící obyvatelstvo, po svržení Saddáma Husajna se stali právě šíitští politici hlavní silou v celoirácké vládě. Fakticky tak došlo v zemi k zásadní změně poměrů mezi oběma větvemi islámu, protože desítky let vládnoucí Husajn byl sunnita.

Sunnité a šíité se rozešli hned po smrti proroka Mohameda v roce 632 n. l. Podle šíitů mohl vést muslimy jen potomek Mohameda, podle sunnitů kterýkoli muslim, jenž k tomu má předpoklady. Konflikty mezi oběma větvemi islámského náboženství jsou v historii časté.

Islámský stát je extremistickým sunnitským hnutím, které část sunnitů podporuje právě kvůli neshodám s šíity. Na druhé straně pak nyní stojí vojsko složené převážně z příslušníků šíitských milicí.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement