Moje první cesta do Bruselu

ilustrace Tomski & Polanski

Spisovatel dostane pozvání na konferenci Evropské unie – tím začíná povídka psaná pro březnový Reportér.

Nemám příliš v lásce cestování. Přesto – nebo právě proto – vám o jedné své cestě budu vyprávět. Budu vám vyprávět… Ale kdo vám vlastně bude vyprávět? Vzhledem k místu, kam jsem se vydal, a vůbec s ohledem k obsahu této zprávy je vhodné ujasnit, kdo přesně k vám mluví a čí cesta se popisuje.

Můžete říct, že povídku, kterou právě čtete, pro vás sepsal Zábranský. Nebudu se na vás zlobit, když s tímhle někde vystoupíte, čili když třeba někomu zítra ráno v tramvaji povíte, četl jsem tu povídku od Zábranského. Dokonce snesu, když povíte, že byla úplně od Zábranského a asi i dosti o něm. Nemám jediný důvod vám v tom bránit, navíc bych přece jen těžko hledal způsob, jak toto tvrzení popřít. Je to moje povídka, to je fakt, teď u ní sedím. Sepsal jsem ji v ich-formě, to je taky fakt, a možná i moje chyba. A pak jsou tady další fakta, velmi tenoučká fakta; tenoučká a průzračná jako ten nejtenčí a nejprůzračnější led. Co mám na mysli? Třeba skutečnost, že jsem před pár týdny poprvé v životě odjel do Bruselu, čili já, Zábranský. A aby toho nebylo málo, odjel jsem tam na konferenci o dnešní Evropě, což jsou informace, které jako by vypadly přímo z pera mého vypravěče. A další podobnosti. Cestovní výlohy za mě platila Česká centra, ale celou akci organizovala Evropská unie. A já nepochybuji o tom, že i Evropská unie za mě v souvislosti s tou cestou leccos zaplatila, stejně jako tomu bude v povídce. Dokonce jsem od Evropské unie hned po příjezdu do Bruselu dostal drobnou pozornost. K tomu se za chvíli dostanu.

Co chci říct (a co svým způsobem říct musím), je tolik, že jsem Evropské unii a celému tomu systému, který je na EU navázaný (konkrétně mám na mysli naše státečky, které připomínají drkotající plechovky za letícím vozem novomanželů z nějakého amerického seriálu), velmi vděčný. Necestuji rád, ale mám rád pozornosti. Líbí se mi, když něco dostanu zadarmo; právě v takových chvílích dokážu zatnout zuby, sbalit se a vypadnout z Prahy. Pokud mě chcete donutit k cestování, zaplaťte mi ho… Takže…

Ten, komu nasloucháte, je někdo skoro jako já. Podobností mezi mým hlasem a mnou samým je tolik, že nemá smysl zapírat. Někdo jako já, ale nikoli přímo já. Nebo to můžu říct ještě jinak. Já osobně jsem vděčný, slušný a spíše úzkostný. Můj hlas na sebe na druhé straně vzal vlastnosti přesně opačné. To, čemu nasloucháte, je moje maska. Je to cosi falešného – cosi velmi falešného, co však zároveň na rozdíl ode mne dokáže svými nevybíravými postřehy odhalit pravdu kolem sebe. S tím vědomím prosím čtěte následující řádky. Jako svého druhu oběť.

Moje první cesta do Bruselu… Pokud si pamatuji, ten telefonní hovor mě zastihl v jedné kavárně hned vedle Českého rozhlasu:

Podpořte Reportér sdílením článku