Pluk Azov. Mezi svastikou a touhou po svobodě

Report

Na východě Ukrajiny se už tři roky táhne konflikt, kterému kyjevská vláda říká vyhýbavě „ATO – antiteroristická operace“. Separatisté a jejich mocný podporovatel Rusko prezentují tyto boje v duchu sovětských hesel jako válku s fašismem; sebe samé pak představují jako obránce těch správných slovanských hodnot. Jak se dá v tomto ovzduší kriticky informovat o válečnících s hákovými kříži a nestat se nástrojem propagandy?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Hlouček po zuby ozbrojených chlápků v anglických polních uniformách postává na hliněném valu a kouká před sebe do plevelem zarostlých polí, která se táhnou kilometry až k plážím Azovského moře. Vojenské družstvo tu útočí v rozvinuté formaci. Těm, kteří nemají na svých kalašnikovech nasazené tlumiče, šlehají od ústí jejich zbraní plameny, štěkání útočných pušek však zleva přebíjí hrozivé dunění velkorážního kulometu. 

Tady, na cvičišti šedesát kilometrů za frontovou linií dělící Ukrajinu od Ruska, však projektily létají jen jedním směrem. „Nebylo to nejhorší, ale musíte se víc synchronizovat,“ křikne po půl hodině, kdy výcvik skončí, na své podřízené čtyřicátník Kirk, pořízek v laciných britských maskáčích, které ale vydrží víc než ty fasované ukrajinské. 

Kirk je velitelem roty pluku Azov, legendami opředené jednotky, která se utkávala s proruskými separatisty už od samotného jara 2014, kdy se boje na východní Ukrajině rozhořely. Stalo se tak poté, co měsíce trvající klidný protest v Kyjevě vyvrcholil krvavými násilnými střety a padla zkorumpovaná vláda Viktora Janukovyče. Velkou část východu země však tahle prozápadní „revoluce důstojnosti“, jak ji sami pro sebe nazvali její iniciátoři, nikterak neoslovila. Putinovo Rusko obratně zasáhlo, v březnu 2014 byl po bleskové akci připojen strategicky důležitý Krym. Ve vnitrozemské části Ukrajiny ale žádná rychlá anexe nepřišla – separatisté sice díky masové vojenské i materiální podpoře z Ruska ovládli Doněck a Luhansk, jejich sny o bájném Novorusku, které by roztrhalo Ukrajinu na kusy, se však neuskutečnily. Proruští povstalci sice na chvíli obsadili klíčový přístav Mariupol, odtamtud je ale ještě v létě 2014 vyhnali právě bojovníci batalionu Azov: ten pak byl na podzim – i na základě svých bojových úspěchů – přetransformován v pluk a následně začleněn do Národní gardy Ukrajiny. Je dost pravděpodobné, že jen díky Azovu, Ajdaru a dalším dobrovolnickým jednotkám nepřišla Ukrajina o mnohem víc než o osminu svého území. 

Dnes jsou válečníci z Azovu daleko za frontou a do ozbrojených střetů se separatisty, které se mezitím proměnily ve vyčerpávající zamrzlý konflikt, se oficiálně zapojovat nesmějí. Z velitele Kirka stejně jako ze všech jeho mužů je cítit frustrace. Ta je ostatně na základně Azovu v osadě Urzuf všudypřítomná – stejně jako malované pestrobarevné květinové vzory, které zkrášlují vysokou bílou zeď kasáren.

 

Liberálové fuj 

Místo bývalo letní plážovou rezidencí svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, než je Azov přetvořil ve svou opevněnou základnu. Všudypřítomné jsou zde i portréty udatných kozáků s vyholenými hlavami, legračními kníry a šavlemi v rukou. Ale hlavně znaky vlčího háku, poznávacího znamení pluku Azov. Tenhle emblém zdobí rukáv velitele Kirka i každého z jeho bojovníků, v celém pluku jich je kolem tisícovky a asi desetinu z nich tvoří zahraniční bojovníci, často pravověrní náckové. Teď však přede mnou stojí jen jediné družstvo. „Trénujeme pravidelně a moc, jsme přece elita ukrajinské armády,“ povídá mi vousáč Gandalf, nejlepší střelec ve skupině. I on, tak jako všichni bojovníci na obou stranách fronty, používá přezdívku. Jednak z důvodu utajení a jednak pro svoji jedinečnost. Křičet v boji na někoho „Sašo!“, když je jich v zákopech dalších pět, není praktické. Na své neprůstřelné vestě má Gandalf dvě nášivky přilepené suchým zipem – chlápka staženého z kůže, to je výjev z Hry o trůny, a pak také znak nacistických SA. Při dotazu na hitlerovskou symboliku se Gandalf jen pousměje a odbude mě vysvětlením, že před válkou se on i jeho kamarádi účastnili rekonstrukcí bitev druhé světové války. Za Němce. 

Zato Véda – osmadvacetiletá kráska s vlasy po pás, tváří maskovanou mejkapem, nalepenými gelovými nehty a dlouhýma nohama ve vypasovaných maskáčích – zbystří. Véda mě následuje na každém kroku – spolu se svým nadřízeným, třicátníkem Nikopolem. Oba jsou vystudovaní novináři, dnes ale pracují v tiskovém oddělení Azovu. A jedním z jejich hlavních úkolů je nedat mi příležitost čmuchat po tom, z čeho Azov bývá tak často obviňován. Nedopustit, abych snad vynesl informace o neonacistickém podhoubí jednotky.

Vlčí runa totiž není jen znamením pluku Azov; kdysi byla znakem svobody a nezávislosti, pak ovšem také erbem esesácké divize Das Reich. Takovou symboliku však Nikopol odmítá. „Jsou to jen dvě písmena N a I, Národní idea,“ vykrucuje se z historických souvislostí a je znát, jak je mu žurnalistické šťourání nepříjemné.  

Moji průvodci mě neuhlídají. „Já na žádný holokaust nevěřím, to jsou jen povídačky,“ přibližuje mi své názory Gandalf, zatímco parta jeho kamarádů čistí kulomet DŠKM od karbonových spalin. Jeden z nich má na sobě flekatý maskovací kabátec, repliku stejnokroje SS. „To je ještě z našich předválečných her,“ komentuje to vousáč, když vstupujeme do stanových hangárů jeho spolubojovníků. 

Rozžhavená kamna proměnila plátěný příbytek skoro v saunu, chlapi posedávají na svých postelích jen v trenýrkách. Zaujme mě mladík v nejtemnějším koutě. Vlevo na hrudníku má vytetovanou ohromnou svastiku, vpravo pak granátníka SS v akci. Tak jako všichni i tenhle kluk mluví rusky, ne ukrajinsky. Je to trochu absurdní, ale i přes vyhraněný nacionalismus je v Azovu hlavním dorozumívacím jazykem ruština, a ne ukrajinština. Není tu cítit nenávist přímo k Rusku jako takovému, ale ke všemu sovětskému. A také ke všemu liberálnímu. K teploušům a lesbám, jak říkají, k barevným cizincům, k aidsákům a Arabům i k současné ukrajinské vrchnosti, která je podle nich prolezlá korupcí a neschopná bojovat za svůj národ. Je tu cítit nenávist k oligarchům, k ruskému prezidentu Putinovi i k ukrajinskému prezidentu Porošenkovi. 

 

Hitlerovy narozeniny

Zatímco si moje výstavní cenzorka Véda užívá pozornost zpocených polonahých svalovců, stihneme si vyměnit pár slov. Dvacetiletý Oleg je ruský dobrovolník, který utekl před Putinem ze Sibiře na Ukrajinu. „Domů už se nikdy nevrátím, tam by mě zavřeli, až bych zčernal. Chci dál do Evropy.“ „Tohle nebude ta nejlepší propustka,“ opáčím a bradou kývnu k jeho náckovským tetováním. „To si nechám odstranit, poraď mi, jak se nejlíp dostat do Prahy.“ Tu otázku nechám nezodpovězenou a dál se ptám. „Tak co, slavil jsi včera?“ Spiklenecky na mě dlouze neuroticky mrkne, jako by se mu víčka slepovala bolestí. Včera bylo 20. dubna, den narozenin Adolfa Hitlera. A pak už na mě křičí má dozorující kráska, cože to tam dělám a že prý okamžitě odcházíme. Jen taktak se stihnu s Olegem rozloučit.

V Kirkově velitelské kanceláři visí na stěnách stylizované překližkové štíty se jmény jeho padlých druhů. Před sebou na stole má plastiku zobrazující kolovrat, staroslovanský pohanský symbol. Za jeho zády na stěně visí německý mauser z druhé světové války. „Tím po nás stříleli v Širokinu,“ vzpomíná Kirk na jedny z posledních bojů, kterých se jeho muži zúčastnili. 

Širokino do rukou separatistů nepadlo. Zatímco pravidelná ukrajinská armáda má na kontě dost porážek, Azov umí vítězit. „Ukrajinské vedení by si nás mělo považovat, a ne nám házet klacky pod nohy,“ stěžuje si velitel na zdánlivě paradoxní situaci, kdy jeho odhodlaní muži (spousta z nich přišla do Azovu z řad divokých fotbalových fanoušků) nesmějí do boje. 

Před rokem a půl je totiž vedení ukrajinské armády stáhlo z bojových pozic. Byla to přímá, i když výslovně nikdy neformulovaná reakce na to, že se dobrovolnické oddíly dostaly zcela mimo kontrolu. Bojovaly sice udatně, ale množila se obvinění z válečných zločinů, rabování a násilí vůči civilistům. To Kirka rozzlobí: „Pár facek a pár kopanců, to jo, ale nic víc. Za své muže ručím. Jenomže jak poznáte teroristu v civilu? Dnes je práskač s mobilem v ruce, který navádí minometnou palbu, horší nežli voják, co po tobě střílí z pušky.“ Jiní jeho muži už si mi předtím stěžovali, že jsou proti separatistům v týlu zcela bezbranní. S hořkostí se podivovali, jak je možné v obchodě deset kilometrů za frontou potkávat chlapa, který proti nim po nocích bojuje, a přitom ho nesmět namístě zabít.  

 

Hlavně že umějí bojovat

Minské mírové dohody, na jejichž základě by se mělo válčení na východě Ukrajiny zastavit, tu všichni považují za zbabělou vlastizradu. „Je to naše země, kterou nám zločinci ukradli. My se jí nikdy nevzdáme,“ odpovídá mi Kirk na otázku, jestli bude se svými muži v budoucnu respektovat mírová řešení. 

O to, jaké ideologické zázemí jeho ozbrojenci mají, se Kirk nezajímá. „Musím vám vysvětlit, že všechno to uctívání Hitlera má u nás na východě úplně jiný význam. Vsadím se, že spousta kluků, kteří si tetují hakenkrajcy, o třetí říši neví skoro nic. Je to jen antisystémová stylizace. Měli byste v té vaší Evropě vědět, že takové kérky patřily ke koloritu sovětských kriminálů. Hitler a svastiky jsou jenom výraz totálního odporu k bolševickému establishmentu, co nám vymejval mozky. Mě zajímá jediné – jsou tihle kluci schopni bojovat za naši vlast? Jsou, a za to ručím.“

Je fakt, že v Azovu potkávám i dost chlapíků, jimž je esesáctví dočista ukradené, nelze ale přehlédnout ty, kteří se k němu otevřeně hlásí, a co hůře – prochází jim to u nadřízených. A to přesto, že zrovna téhle věci se od počátku konfliktu chopila ruská státní propaganda, která líčí dění na Ukrajině jako fašistický puč a ukrajinskou armádu jako bestiální hitlerovce, a úspěšně tak hraje na nejsvětější city Rusů. Generacím obyvatel Sovětského svazu lili do hlav, že druhá světová válka byla konfliktem ďábelského nacismu s beránčím Stalinovým SSSR. Dnešní ruská státní propaganda v tomto narativu pokračuje, jen jej totálně rusifikovala. Strašné oběti i hrdinská vítězství ve velké vlastenecké válce servíruje barvotiskově a připisuje je právě a jen velikému ruskému národu, ačkoli válka – a také kruté komunistické represe – nejvíce zdevastovala Ukrajinu a Bělorusko. 

Jak tedy informovat o náccích z Azovu, a nestat se přitom užitečným idiotem kremelských propagandistů? Zasadit je do kontextu tohoto delirického konfliktu. 

Mám totiž pocit, jako bych tyhle chlapy už někde potkal. 

 

Ruští jurodiví

Doněck, Petrovský rajon, září 2014. Jarní obsazení Krymu i boje na Donbase jsem zažil na vlastní kůži. Podzim a zimu 2014 jsem strávil v Doněcku se separatistickým batalionem Svarog. Jeho velitel Vargan si mě tehdy oblíbil. Místo vlčího háku dekorovala jeho rukáv nášivka se znakem kolovratu a rudá pěticípá hvězda, jinak ale Vargan vypadal jako dvojče azovského důstojníka Kirka. Malý, podsaditý, s jiskřivýma očima a plný síly, energie a odhodlání. 

Vargan býval taxikář, ale také vůdce místní neopohanské komunity, milovník staroslovanských obřadů a mýtů. Jako první vzal do ruky zbraň a s dalšími ovládl Petrovku, a za pár týdnů už velel sedmi stovkám mužů včetně několika Čechů, kteří sem přijeli bojovat za Rusko, nezkažený Východ a Putina.  

S Kirkem z pluku Azov po sobě na doněckém předměstí dost možná stříleli. 

Vargan nosil místo přilby bílou pásku s vytkanou červenou svastikou, dávným mystickým symbolem. Byl si jistý, že bílý člověk je vrcholem evoluce a to mu dává právo rozhodovat o osudu světa. A vrcholem bílého člověka, říkal mi, je pak veliký Slovan čili Rus. Protože i Ježíš Kristus byl Rus. Protože kdysi dávno, v dobách Atlantidy, říše Rusů sahala od Londýna přes Rudé moře až po Japonsko; tudíž je naší svatou slovanskou povinností bojovat, aby tomu tak zase brzy bylo. 

V lesíku za kasárnami vybudovaném ze starého sovětského hornického učňáku měl Vargan se svými muži posvátné místo s totemy, kde pořádali ohňové rituály, přinášeli oběti a modlili se k dávným bohům. Za vítězství Ruska, s kalašnikovy v rukou. V noci pak pořádali jízdy doněckými předměstími a sbírali narušitele zákazu vycházení. Vargan opilce a narkomany trestal, pár jich prý utloukl kladivem. Z holek dělal kuchařky či snajperky nebo si je prostě bral k sobě...  

Podobných po zuby ozbrojených blouznivců – často ovlivněných jurodivým, Putina podporujícím ideologem Alexadrem Duginem – bylo tehdy v Doněcku hodně. Kromě Svarogu třeba oddíly Ruské pravoslavné armády, skupina Rusič či Ratibor. Vargan za své zásluhy v Doněcké lidové republice dostal vyznamenání. O půl roku později ho v rámci vyřizování účtů nechali na příkaz šéfa samozvané republiky Zacharčenka zatknout a nakonec, po letech ve vyšetřovací vazbě, zavřít na doživotí. Za rabování, nezákonné popravy a znásilnění. 

Hlas, síla i národnostní bludy jeho mužů navenek utichly. Už neříkají jako kdysi, že ač pohrdají vším neslovanským, Adolfa Hitlera si hluboce váží, neboť přece dokázal jako málokdo zatočit s židáky...

Ve zprávách ruské státní televize však samozřejmě o ničem z toho nepadla jediná zmínka. Na Donbase se pro ruské publikum odehrával zase jen souboj ruského lidství se zvířeckým, tentokrát ukrajinským nacismem. 

 

Vy humanisté

Mluvčí ukrajinského pluku Azov Nikopol mě se svou přešlechtěnou kolegyní vyprovází ke vstupní bráně kasáren. Je zasmušilý, ví, že mě neuhlídal. 

„O tomhle nesmíš psát, jenom tak pomůžeš Rusku a poškodíš nás i celou Ukrajinu. A co byste v Evropě chtěli? Vy, všichni ti slavní humanističtí liberálové, kteří sedíte na zadnici a jenom žvaníte. Vy nikdy za nic bojovat nepůjdete. Bez těchhle kluků, nad kterými tak ohrnujete nosy kvůli jejich pitomýmu tetování a pár odznáčkům, už byste měli Putina dávno v Praze nebo v Bruselu.“

Předtím si Nikopol vyžádal můj fotoaparát a smazal skoro čtvrtinu ze všech fotografií, které jsem během dnů na základně Azovu pořídil. Přesněji řečeno 198 z 853. Každou, na níž byl nějaký náckovský symbol, o kterém se nesmí mluvit.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement