Pluk Azov. Mezi svastikou a touhou po svobodě

Hlouček po zuby ozbrojených chlápků v anglických polních uniformách postává na hliněném valu a kouká před sebe do plevelem zarostlých polí, která se táhnou kilometry až k plážím Azovského moře. Vojenské družstvo tu útočí v rozvinuté formaci. Těm, kteří nemají na svých kalašnikovech nasazené tlumiče, šlehají od ústí jejich zbraní plameny, štěkání útočných pušek však zleva přebíjí hrozivé dunění velkorážního kulometu.

Tady, na cvičišti šedesát kilometrů za frontovou linií dělící Ukrajinu od Ruska, však projektily létají jen jedním směrem. „Nebylo to nejhorší, ale musíte se víc synchronizovat,“ křikne po půl hodině, kdy výcvik skončí, na své podřízené čtyřicátník Kirk, pořízek v laciných britských maskáčích, které ale vydrží víc než ty fasované ukrajinské.

Kirk je velitelem roty pluku Azov, legendami opředené jednotky, která se utkávala s proruskými separatisty už od samotného jara 2014, kdy se boje na východní Ukrajině rozhořely. Stalo se tak poté, co měsíce trvající klidný protest v Kyjevě vyvrcholil krvavými násilnými střety a padla zkorumpovaná vláda Viktora Janukovyče. Velkou část východu země však tahle prozápadní „revoluce důstojnosti“, jak ji sami pro sebe nazvali její iniciátoři, nikterak neoslovila. Putinovo Rusko obratně zasáhlo, v březnu 2014 byl po bleskové akci připojen strategicky důležitý Krym. Ve vnitrozemské části Ukrajiny ale žádná rychlá anexe nepřišla – separatisté sice díky masové vojenské i materiální podpoře z Ruska ovládli Doněck a Luhansk, jejich sny o bájném Novorusku, které by roztrhalo Ukrajinu na kusy, se však neuskutečnily. Proruští povstalci sice na chvíli obsadili klíčový přístav Mariupol, odtamtud je ale ještě v létě 2014 vyhnali právě bojovníci batalionu Azov: ten pak byl na podzim – i na základě svých bojových úspěchů – přetransformován v pluk a následně začleněn do Národní gardy Ukrajiny. Je dost pravděpodobné, že jen díky Azovu, Ajdaru a dalším dobrovolnickým jednotkám nepřišla Ukrajina o mnohem víc než o osminu svého území.

Dnes jsou válečníci z Azovu daleko za frontou a do ozbrojených střetů se separatisty, které se mezitím proměnily ve vyčerpávající zamrzlý konflikt, se oficiálně zapojovat nesmějí. Z velitele Kirka stejně jako ze všech jeho mužů je cítit frustrace. Ta je ostatně na základně Azovu v osadě Urzuf všudypřítomná – stejně jako malované pestrobarevné květinové vzory, které zkrášlují vysokou bílou zeď kasáren.

Liberálové fuj

Místo bývalo letní plážovou rezidencí svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, než je Azov přetvořil ve svou opevněnou základnu. Všudypřítomné jsou zde i portréty udatných kozáků s vyholenými hlavami, legračními kníry a šavlemi v rukou. Ale hlavně znaky vlčího háku, poznávacího znamení pluku Azov. Tenhle emblém zdobí rukáv velitele Kirka i každého z jeho bojovníků, v celém pluku jich je kolem tisícovky a asi desetinu z nich tvoří zahraniční bojovníci, často pravověrní náckové. Teď však přede mnou stojí jen jediné družstvo. „Trénujeme pravidelně a moc, jsme přece elita ukrajinské armády,“ povídá mi vousáč Gandalf, nejlepší střelec ve skupině. I on, tak jako všichni bojovníci na obou stranách fronty, používá přezdívku. Jednak z důvodu utajení a jednak pro svoji jedinečnost. Křičet v boji na někoho „Sašo!“, když je jich v zákopech dalších pět, není praktické. Na své neprůstřelné vestě má Gandalf dvě nášivky přilepené suchým zipem – chlápka staženého z kůže, to je výjev z Hry o trůny, a pak také znak nacistických SA. Při dotazu na hitlerovskou symboliku se Gandalf jen pousměje a odbude mě vysvětlením, že před válkou se on i jeho kamarádi účastnili rekonstrukcí bitev druhé světové války. Za Němce.