Zmatek v peněženkách

Report

Potíže s finanční gramotností se zjevně netýkají jen těch, kteří padají do dluhové pasti a kteří se nechají podvést „šmejdy“. Údaje naznačují, že docela velká část Čechů tápe v záležitostech rodinné ekonomiky a hospodářství země. To může mít závažné a nedobré politické důsledky. Píše o tom v pravidelném seriálu přední český expert na průzkumy veřejného mínění.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Potíže s finanční gramotností se zjevně netýkají jen těch, kteří padají do dluhové pasti a kteří se nechají podvést „šmejdy“. Údaje naznačují, že docela velká část Čechů tápe v záležitostech rodinné ekonomiky a hospodářství země. To může mít závažné a nedobré politické důsledky. Píše o tom v pravidelném seriálu přední český expert na průzkumy veřejného mínění.

Pesimismus – to slovo se v souvislosti s českou společností objevuje docela často a podle průzkumů veřejného mínění oprávněně. A přece nelze říci, že ve společnosti není také optimismus. Co je však opravdu zvláštní, pesimismus se neobjevuje vždy, kdy by se ze zjevných racionálních důvodů objevovat měl. A táž nelogičnost platí naopak i pro optimismus.

Popis tohoto jevu lze začít třeba na konci roku 2012 a začátku roku 2013. Ukazatel výkonnosti hospodářství, hrubý domácí produkt, meziročně klesal zhruba o 1 procento a české ekonomice se nevedlo nijak zvlášť dobře. Celkem po právu si tehdy jen každý dvacátý Čech myslel, že ekonomice se vede dobře. Ovšem na přelomu let 2014 a 2015, kdy statistici oznámili růst HDP o 2 procenta, hodnotil situaci české ekonomiky pozitivně jen každý pátý. Teď je to každý třetí občan a přírůstek „optimistů“ se zrychluje, jenže při růstu ekonomiky o 4,3 procenta ročně je to vlastně málo, nad kondicí českého hospodářství by se mohla s klidem radovat většina.

Je zjevné, že veřejné mínění reaguje na reálný vývoj hospodářství velmi pomalu a spíše skepticky. Podobné poznatky nabízí i informace o názorech na zadlužení České republiky: od roku 2013 sice ubývá lidí, podle nichž je zadlužení naší země vysoké, ale stále je jich velká většina – podle lednového průzkumu CVVM plných 67 procent. A to je Česko jednou z nejméně zadlužených zemí Evropské unie.

Tady snad lze namítnout, že populace je extrémně zodpovědná, protože podle některých ekonomů je zadlužení země problémem vždy. Avšak, a to už se úzkostlivou zodpovědností vysvětlit nedá, veřejnost hodnotí životní úroveň svých domácností zdaleka méně skepticky, než by odpovídalo jejich relativně skeptickému hodnocení celkové hospodářské situace a zadlužení státu. I v době vleklé recese považovala třetina občanů životní úroveň svých domácností za dobrou – a nyní je to již polovina. A zmatek v hlavách, nebo možná v rodinných financích, vyplave na povrch ještě jasněji, když si vedle poloviny občanů považujících svoji životní úroveň za dobrou dáme informaci, že sedmdesát procent respondentů v průzkumech na druhé straně hodnotí české domácnosti jako vysoce zadlužené.

Máme tomu rozumět tak, že v Česku panuje dobrá životní úroveň převážně na dluh? A jde v takovém případě opravdu o dobrou a udržitelnou životní úroveň?

Dluh ano, dluh ne

Názory na zadlužování domácností jsou ukázkou toho, jaké zmatky vládnou ve veřejném mínění, když jde o osobní peníze. Těsná většina veřejnosti, 51 procent, si myslí, že půjčovat si peníze nebo pořizovat věci na dluh je správné. Přesně stejné procento Čechů v průzkumech soudí, že je „rozhodně přijatelné“ půjčit si na pořízení bytu nebo domu. K tomu je zde dalších 44 procent, podle nichž je „spíše přijatelné“ se na bydlení zadlužit.

Dohromady tedy 95 procent populace podporuje či chápe bydlení na dluh. Jak je to možné, když jen 51 procent považuje zadlužování za správné?

Rozpor se dá možná vysvětlit tím, že obecně se lidé nechtějí zadlužovat, ale v případě bydlení jsou ochotni to nějak překousnout. Celé tři čtvrtiny veřejnosti však také považují za přijatelné zadlužit se kvůli studiu nebo podnikání – dobrá, zde jde o investice, které by se měly vrátit. Pak tu ale máme nějakých 12 či 13 procent zastánců názoru, že půjčovat si peníze nebo pořizovat věci na dluh není správné, ale půjčit si na auto nebo na vybavení domácnosti je přece jen přijatelné. Na první pohled se zdá, že takto rozporuplně uvažuje jen méně podstatná menšina, jenže když přepočteme údaje na absolutní čísla, má tento zmatečný názor zhruba mi­lion dospělých spotřebitelů a voličů.

Docela dobře do těchto rozporů zapadá, že téměř stejně velká skupina považuje za přijatelné půjčovat si i na věci vysloveně krátkodobého charakteru: na dovolené a vánoční dárky. Ukazuje se tedy, že přinejmenším milion dospělých občanů této země nemá tak úplně jasno, jak to se správností a přijatelností zadlužování vlastně je. Jak asi tito lidé chápou ekonomické programy politických stran, které hodlají volit, či naopak rozhodně nevolit? Čemu jsou ve volebních kampaních schopni uvěřit?

Bude hůře, bude lépe

S myšlenkou na volební kampaně, kterých nás v následujících čtyřiadvaceti měsících čeká několik, se vraťme ke srovnání toho, jak hodnotí Češi v průzkumech ekonomickou situaci své rodiny a své země.

Agentura STEM se ptala, jaké to v obou oblastech bude za pět let. Když si výsledky znázorníme ve formě trojbarevných sloupců vidíme, že v obou případech je nejčastější neutrální modrá, tedy nejvíce frekventovaný je názor, že za pět let to bude stejné. Dále pak zde máme v obou případech (očekávání ohledně domácnosti i státu) více pesimistické fialové (bude hůř) než optimistické oranžové (bude lépe). A přece jsou tam rozdíly. Třeba těch, kdo čekají, že se budou mít osobně stále stejně, je více než těch, co čekají „setrvale stejný“ vývoj ekonomiky. Co z těchto údajů vyplývá při ještě bližším pohledu?

  1. Když už se lidé rozhodnou čekat nějakou změnu, pesimistické tendence převažují nad optimistickými v poměru tři ku dvěma. Mnozí Češi nechtějí připustit, že bude lépe.
  2. Máme mezi sebou dohromady přibližně 14 procent spoluobčanů, kteří si myslí, že ať se bude hospodářství dařit lépe, nebo hůře, životní úrovně jejich domácností se to nedotkne. Jedna část, šest procent, si myslí, že ekonomika na tom bude lépe, ale jejich domácnosti ne. A naopak je zde osm procent lidí, podle jejichž názoru na tom sice bude Česká republika ekonomicky hůř, jejich domácnosti si ale svoji životní úroveň udrží. Posledně zmíněná skupina představuje bezmála 700 tisíc lidí, kteří by při nějaké příští, třebas hlubší recesi mohli být značně překvapeni faktem, že životní úroveň domácností zpravidla s celkovou ekonomickou situací zatraceně silně souvisí.

Střet očekávání s realitou, kterou kvůli nedostatečné finanční gramotnosti nečekali; frustrace z tohoto šoku může vést k tomu, že se z nich stanou voliči krajních a populistických stran či hnutí.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama