Příběh

Občas je to hrůza, ale vždycky legrace

10 / 10 / 2016

Novinka jeho skupiny Prago Union se stala nejprodávanější českou deskou letošního léta, ale on je pořád v dluzích, což je typické. Příběh sedmatřicetiletého rapera Adama Svatoše, který si říká Kato (a v dobách skupiny Chaozz byl známý coby Deph), je skvělým námětem na film: patřila by do něj velká sláva i pohrdání, drogy, nemoci, exekutoři, hospodské fotbálky a teď i mimino.

Novinka jeho skupiny Prago Union se stala nejprodávanější českou deskou letošního léta, ale on je pořád v dluzích, což je typické. Příběh sedmatřicetiletého rapera Adama Svatoše, který si říká Kato (a v dobách skupiny Chaozz byl známý coby Deph), je skvělým námětem na film: patřila by do něj velká sláva i pohrdání, drogy, nemoci, exekutoři, hospodské fotbálky a teď i mimino.

Uvnitř v bytě usíná dcera Jasmínka, které je půl roku, narodila se na apríla, a tak si jdeme sednout na zahradu: „Dáš si se mnou hlt whisky, co zbyl ze včerejška?“

Málokdy se stává, aby u sebe Kato neměl trochu whisky – flaška Jamesona před koncertem je jediným nadstandardním požadavkem, který mají jeho Prago Union zakotvený ve smlouvě. O takových věcech se obvykle na veřejnosti nemluví, ale na Katovi je kouzelné, že necítí potřebu cokoli skrývat: „Když hrajeme ve dvou, s dýdžejem,“ říká například, „chceme dvacet tisíc.“

Připadá mi to málo, ale Kato částku docela logicky vysvětuje: „Podle mý filozofie musí vždycky vydělat i promotér, aby nás příště pozval znova, protože já chci koncertovat celej život. Nejspíš bychom si mohli říct o padesát, někam by nás pozvali i tak, ale znamenalo by to spoustu zruinovaných promotérů, mnohem míň příjemných mejdanů a vzpomínek, což nestojí za to.“

Cenu Kato nezvyšuje ani v tomto roce, který je pro něj – zdá se – mimořádně úspěšný. Nové album jménem Smrt žije u nás bylo pět týdnů po sobě vůbec nejprodávanějším albem, což dokonce přimělo hiphopem nepolíbeného starouška Karla Šípa, aby si tohle individuum pozval do své Všechnopárty, a navíc se narodila ta Jasmínka.

„Ale jo,“ zapálí si Kato cigaretu, „těší mě, že se deska líbí, dokonce jsem tím ohlasem překvapenej, ale...“ 

Nebyl by to Kato, aby skvělé píárové heslo o „nejprodávanější desce“ trochu neshodil: „Upřímně,“ zasměje se, „k  tomu, abys tady vedl pět týdnů hitparádu, ti stačí prodat patnáct set desek, což je legrační číslo. Jiné hiphopové kapele se to ovládnutí žebříčku zatím nepovedlo, takže dobrej pocit mám, ale například výdělečné to samozřejmě není. I kdybych dostal sto procent ze všech těch prodaných desek, zdaleka mi to nevrátí náklady, které jsem investoval za poslední dva roky každodenní práce. Řeknu ti to takhle: Když náš Chaozz vydával před dvaceti lety první album, kterého se tehdy prodalo padesát tisíc, tak ještě bývaly koncerty reklamou na desku, zatímco dnes už je deska reklamou na koncerty. Jinak než živým hraním peníze nevyděláš...“

Pak ale Kato připustí, že dobré období skutečně zažívá, protože dcera rozsvítila v jeho už tak pestrém životě nové barvy: „Jasmínka, ta je jasná – je s ní legrace.“ 

Ideálním otcem samozřejmě není, s tím se ani nedalo počítat, Kato byl vždycky rozervanec, léčit se to nedá. „Některé návyky změnit nedokážu,“ uznává, „třeba ty své noční vycházky.“

Patří mezi noční šelmy. Nejspíš by dokázal usnout i před půlnocí, ale netuší, proč by to dělal: „Připadá mi to divný. Když je jedenáct večer a já sedím doma, začnu nervózně podupávat nohou a připadám si nesvůj.“

Má (zatím) tolerantní partnerku, Kačenku, tak nasedne na kolo a zmizí. Bicyklů má doma několik, hlavně těch skákacích, BMX a takzvaných „dirťáků“, sám si je staví. K cyklistice byl dotlačen neblahými okolnostmi – ač miluje auta, v patnácti letech snil o profesi autodesignéra, rád řídí a doma má úžasnou sbírku autíček, celou věčnost už je bez řidičáku: policie ho několikrát zastavila s větším množstvím THC v krvi, tresty se nasčítaly, a nakonec z toho byl osmiletý zákaz, který teprve nedávno vypršel, a Kato sice ví, že by si měl řidičský průkaz obnovit, ale nějak mu to zatím nevyšlo a nejspíš ještě chvíli nevyjde, takže dál skáče a létá Prahou na svých malých kolech. („Kdybys kdykoli potřeboval kolo, tak řekni,“ potěší mě „já ti ho vyrobím.“)

Většinou došlape do oblíbeného nočního baru, kde nejspíš sedí někdo známý, a pokud ne, tak určitě někdo neznámý, jehož příběh se dá nasát a později vytěžit v textech. 

Někdy ale hodiny jen tak jezdí prázdnými ulicemi, na uších sluchátka. „To hlavně v období, kdy dělám desku, snažím se tímhle stylem odhalit falešný noty a zjistit, jestli se mi ty písně náhodou neoposlouchají – jakmile mě některá začne třeba jen trochu štvát, okamžitě jde z kola ven.“  

 

Budu Robocopem

Jako kluk se věnoval házené, ale neměl takový talent jako táta nebo starší brácha, kteří hrávali ligu: „Ve finále, to mi bylo asi jedenáct, jsem rozbil trenérovi brejle balonem. I když to byla jeho chyba, protože nechytal s palci u sebe, tak měli záminku, proč mě vyhodit.“

Z osmé třídy šel na průmyslovku. To už Kata bavil rap – jen ho nenapadlo, že může začít, klidně hned. Změnila to chvíle, kdy si pustil MTV a tam zrovna běžel videoklip americké dvojice Kris Kross, což bylo na počátku devadesátých let celoplanetární zjevení – teprve třináctiletí kluci. „Když mi došlo, že jsou stejně staří jako já, řekl jsem si: Jestli můžou rapovat oni, tak já taky.“ 

Začal psát texty, v čemž později dosáhl mistrovství (dnes je všeobecně považovaný za mistra mezi českými hiphopovými textaři), ale začátky byly přeci jen poněkud topornější: „Diskofil je tady, diskofil je tam, diskofil je všude, kam se podívám,“ zněly vůbec první verše školáka Adama, ze kterého bude už za pár měsíců „ten slavnej Deph, co chodí s Terezou Pergnerovou, vole!“, a mnohem později respektovaný „kandidát vět“ Kato.

Roku 1995 vznikl Chaozz, o rok později vyšla první deska jménem „... a nastal chaos“, po níž nenastal ani tak chaos, jako spíš hromadné třeštění teenagerů, mediální zájem, a na druhou stranu taky zhnusení a opovržení ze strany pravověrných hiphoperů, kteří by „do Esa na Nově v životě nepáchli“.

Chaozz, ve kterém býval zdaleka nejaktivnějším členem, zářil po celou druhou polovinu devadesátých let, ale kluci díky tomu nezbohatli. „Podepsali jsme tehdy smlouvu, ve které nešlo o peníze; každému z nás zaručovala jedno procento z prodeje. My to před první deskou ani neřešili, chtěli jsme zažít legraci, něco se naučit, poznávat lidi, a hlavně nás ani ve snu nenapadlo, že by se toho mohly prodat desítky tisíc kusů... Co jsme vydělali, to jsme vzápětí prokalili a projezdili v taxících.“ Ohlasy na Chaozz byly kontroverzní, což dobře demonstruje vzpomínka na jeden z tehdejších ročníků festivalu v Trutnově: „Oni si zvali každý rok nějakého obětního beránka, jednou Alkehol, který zahrál tři písničky, načež to zabalil, pak to neustála Ilona Csáková, a nakonec pozvali i nás. Na pódium okamžitě začaly lítat kelímky – nejdřív prázdný, pak s pivem, což bylo na pováženou, potom se štěrkem. To už náš dýdžej musel zabalit gramce, ale my jsme pokračovali bez něj a zahráli všechny písničky, který jsme zahrát chtěli. Zajímavý je, že nakonec vyšla skoro ve všech reportech z toho festivalu naše fotka a pochvala, že jsme to zvládli se ctí.“ 

Na začátku nového tisíciletí si dal Chaozz pauzu, která trvá dodnes, a Kato na tuhle kapelu vzpomíná docela v dobrém. „Jasně, byl jsem moc mladej a sežral Šalamounovo hovno, ale filozoficky nebo textově se za nic nestydím. Ty desky neposlouchám proto, že jsme tehdy nezvládali muziku, řemeslo. Vždyť jsme se to taky neměli od koho učit.“ 

V první pětiletce nového milénia, což bylo období mezi Chaozzem a Prago Union, o něm nebylo moc slyšet. Tehdy vznikl podle postavy záškodníka z Růžového pantera pseudonym Kato: „Mně bylo jasný, že nepotrvá dlouho a roznese se, že jsem vlastně ten Deph z Chaozzu, ale doufal jsem, že i krátká doba postačí k tomu, aby si dost lidí bez předsudků poslechlo a třeba i oblíbilo moji novou tvorbu; měl jsem pocit, že pak už to nebudou moct vzít nazpět, což se splnilo. A mně zatím Kato natolik přirostl k srdci, že jsem si ho nechal.“

Ačkoli rád tvrdí, že s jistým časovým odstupem je vlastně úplně všechno legrace, tehdy prožíval jednu z nejhorších životních etap. „Musel jsem se resetovat jako muzikant i jako člověk,“ vypráví bez emocí, jako by mluvil třeba o návštěvě zoo, „protože jsem měl za sebou první a největší drogovou vlnu – ty další vlny, to už bylo spíš takový průběžný šplouchání, ale tenkrát ne.“

Neboli – tehdy potřeboval zjistit, jestli ještě chce a může dělat muziku, a zároveň to, jestli ho už chemikálie úplně nevyřídily. „Musel jsem se znovu nějak poskládat. V tý době jsem sám sebe ztratil, nebylo mi jasný, kým jsem, ale ze všech stran jsem slyšel od jiných, že prej jsem ten a ten. A tak jsem se rozhodl, že budu Robocopem, kterýmu v kritických chvílích naskakovala na displeji základní direktiva...“ 

V tuto chvíli je zcela výjimečně cítit, že Kato těžko hledá slova; že se mu tehdejší stavy těžko popisují: „Postupně jsem si definoval pár základních myšlenek, kterým věřím, a kterými se budu řídit, nevím, třeba ‚nečiň jinému, co nechceš, aby nebylo činěno tobě‘. Ty mi pak vždycky naskakovaly v těžších situacích, postupně se to zažívalo a já byl zase jakžtakž schopnej komunikovat s lidma, necítil jsem se tak sraženej... Zase už jsem chápal sám sebe, přestal mít strach. Jasně nastavená pravidla mi pomohla.“

 

Nemocnej, nebo zmejdaněnej?

Čímž by kdokoli jiný vyprávění o tak temné etapě uzavřel, ale Kato ne, ten je schopný popsat do detailů i onu drogovou vlnu. „Nikdy jsem nejel žíly,“ tvrdí, „nebral jsem heroin, to byly hranice, které jsem si nastavil na začátku svých experimentů a nikdy nepřekročil. Ale šňupal jsem třeba solutanový modely, proti kterým jsou dnešní amfetaminy čajíček. Byly to dryáky – dal sis jednu čáru a hned ti popraskala pusa, tři dny jsi o sobě nevěděl...“

To období trvalo necelý rok, ale nejenže ho odrovnalo psychicky; dobře nevypadal ani fyzicky, hodně například zhubl.

Což ovšem – jak se ukázalo – způsobovala taky porucha štítné žlázy. „Při hyperfunkci štítné žlázy máš stejný příznaky, jako když bereš drogy, extrémně spaluješ, tudíž hubneš, jsi zrychlenej, roztěkanej, a tak se stalo, že máma jednoho dne přišla s tím, že mám jít na vyšetření, protože to je dědičné a ona s ní měla problémy taky. Nepletla se. Odborníci se to snažili léčit, ale nakonec řekli, že žláza musí jít pryč, jinak jsem do pár měsíců mrtvej. Tehdy jsem řekl, podívejte, pane doktore, já si občas zakalím. Nemůže se náhodou stát, že jsem jen docela normálně zmejdaněnej? Zakroutil hlavou, že ne, tak jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, že se stanu prvním mrtvým českým raperem, ale pak jsem si řekl, že bych si to asi neužil, a šel pod kudlu.“

Od té doby musí brát Kato denně prášky, jinak bude zle: „Občas zapomenu,“ nepřekvapí mě, „ale fakt jenom občas...“

Což není všechno. Zhruba před deseti lety, v době, kdy se slavně vrátil na scénu s kapelou Prago Union a geniální debutovou deskou HDP, přišel taky o všechny zuby. Což sice zní šíleně, je to asi jediný bezzubý raper na světě, ale on se z toho nezbláznil; od druhé desky bez jakéhokoli komplexu šišlá a posluchači si zvykli.

Kato vlastně taky: „Například jíst můžu skoro všechno,“ upozorňuje, „nekousnu do jablka, nemůžu oříšky a vlastně nic menšího než je mezera mezi čelistmi, třeba hrášek, ale jinak cokoli. Doma mám klapačky (zubní protézy – pozn. red.), ale nepoužívám je, protože s nima šišlám ještě víc než bez zubů. Navíc pak necítíš chuť jídla, protože ti zakrývají horní patro, bolí tě huba... Je to ještě větší opruz než takhle.“

Nové zuby by mu pomohly, ale ze dvou důvodů si o nich může nechat zdát. 

Zaprvé nenarazil na lékaře, který by si mu je troufl do pusy nasadit, protože Katovi výrazně ustoupila čelistní kost; tím pádem není implantáty do čeho zavrtat: „Musím počkat na to, až mě doběhne technologie.“

Pokud by se dočkal převratu v medicíně, je tu ještě druhý problém – zákrok by ho stál odhadem půl milionu korun, což jsou peníze, které nikdy neměl a velmi pravděpodobně mít nebude, naopak. U Kata by bylo zázrakem, kdyby se jednou dostal na nulu: „Postupně sice dluhy mořím, ale že bych se zbavil všech kostlivců ve skříni, to rozhodně ne.“ 

Tím největším strašákem je dluh, který za sebou nechal v bývalém bytě: „Kdykoli jsem dělal desku, nebyl jsem schopný racionálně fungovat, platit třeba nájem. No a když jsem natočil jediný rok po sobě desky Dezorient express a Barvy, nezaplacený nájmy se nakupily a společně s penále vytvořily částku, kterou jsem už splatit ani nemohl. Přinesl jsem pár desítek tisíc a žádal o splátkový kalendář, neprošlo to, a jednoho dne jsem dostal dopis, ať se vystěhuju, tak jsem zmizel. Jen jsem ten byt oficiálně nepředal, tak nevím, jestli mi tam náhodou neběží dodnes každý měsíc nájemné...“  

Je to zvláštní, ale ze sna už se kvůli tomu nebudí: „Udělal jsem, co jsem mohl, chtěl to řešit, ale nikdo mi nevyšel vstříc, tak prostě doufám, že to ve finále nějak dopadne... No a pokud někdo přijde, že chce miliony, tak řeknu: Jestli je tady vidíte, tak si je vezměte. A co oni mi můžou?“

Musím uznat, že je Kato jedním z největších rebelů, kterého znám, ale nadhodím: Stejně by to byl dobrej pocit, dostat se na nulu, ne?

Odpoví: „Asi jo. Mohl bych začít novou cestu do minusu...“

Řeknu mu: „Třeba by ti mohli pomoct bohatí fanoušci.“

Zašklebí se: „To po nich nemůžu chtít. Úplně postačí, když mi budou posílat pomeranče do vězení.“

Na to já: „Už jsi tam někdy byl?“

A on: „Jo. Na chvíli.“

 

Dobrý den, policie

A začne vyprávět: „Ta story je spojená se ztrátou řidičáku. V dobách, kdy jsem natáčel Dezorient express, jsem často v noci dostal chuť na fotbálek a vyrazil do klubu v Nuslích, kde se sice scházely smažky, ale takový ty neškodný; žádní gauneři. Mně vyhovovalo, že tam i ve tři ráno najdu spoluhráče na fotbálek, ale policajti věděli, kdo tam chodí, a kdykoli neměli do čeho píchnout, zaparkovali za rohem a sledovali, kdo bude odjíždět autem. Takhle mě několikrát vyhmátli, a kromě toho, že jsem přišel o řidičák, jsem dostal patnáct tisíc peněžitýho trestu. Zapomněl jsem na to, nezaplatil, a soudce ten trest změnil, takže jedné krásné středy v jedenáct dopoledne někdo buší na dveře. Vstanu z postele, otevřu a: Dobrý den, policie, máte nástup trestu na pět měsíců, vemte si nějaká trička a jdeme.“

Vzpomněl si, že o týden dřív dostal vizitku od sympaťáka, který se představil jako právník, tak ji ještě rychle předal přítelkyni a řekl: Zavolej mu a zjisti, co a jak. Načež odjel. „Když máš před nástupem do vězení čas všechno  zařídit a připravit se, tak se to asi dá zvládnout, ale takhle, když tě vytáhnou z postele? Je to hustý, protože nevíš, co tě čeká, a najednou sedíš na Pankráci.“

Po celý svůj pobyt byl na přijímacím oddělení, takzvaném přibylu – však tam taky na památku nechal jednu nálepku Prago Union. „Na cele jsem měl dalších pět týpků, záchod, umyvadlo, třikrát denně jídlo, ale bohužel vůbec žádné vycházky. Naučil jsem se tam pár věcí, například pětkrát vysypat jeden a ten samý koš se smetím a pokaždý najít nový vajgly, ze kterých se dá ubalit cígo do novinovýho papírku. Okýnkem jsem sledoval, jak stoupá stín po protější budově, a po pár dnech už byl podle něho schopný říct, kolik je hodin... Já věděl, že nejsem zločinec, pořád jsem věřil, že to nějak dopadne, a po šesti dnech mě ten právník opravdu dostal ven; sehnal prachy, zaplatil za mě a přesvědčil soudce, ať kriminál zruší... Dnes už na to vzpomínám skoro jako na tábor, člověku by se skoro i zastesklo a někdy si říkám: Škoda, že jsem tam těch pět měsíců nepobyl, byla by to zajímavá zkušenost.“

Tohle je celý Kato: Všechno je legrace, i když to někdy vypadá strašně. 

Nedělá si iluze, že by mohl muzikou změnit svět, nechce být manipulátorem davů, ale jestli se snaží něco předat fanouškům, tak právě tohle: „Já pevně věřím, že nás sem vesmír neposlal proto, abychom se trápili, trápení nemá smysl. Lidi mají těžkej život často taky proto, že si všechno moc připouštějí nebo to dokonce chtějí, a kdybych já předal třeba jen třem lidem zprávu o tom, že to je zbytečný, oni to vždycky předali třem dalším a tak dále, tak by se to snad někdy za tři sta třicet tři let mohlo ve společnosti projevit.“ 

Zamyšleně si dá poslední kapku whisky: „A to je celkem dobrá představa.“

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat