Občas je to hrůza, ale vždycky legrace

Uvnitř v bytě usíná dcera Jasmínka, které je půl roku, narodila se na apríla, a tak si jdeme sednout na zahradu: „Dáš si se mnou hlt whisky, co zbyl ze včerejška?“

Málokdy se stává, aby u sebe Kato neměl trochu whisky – flaška Jamesona před koncertem je jediným nadstandardním požadavkem, který mají jeho Prago Union zakotvený ve smlouvě. O takových věcech se obvykle na veřejnosti nemluví, ale na Katovi je kouzelné, že necítí potřebu cokoli skrývat: „Když hrajeme ve dvou, s dýdžejem,“ říká například, „chceme dvacet tisíc.“

Připadá mi to málo, ale Kato částku docela logicky vysvětuje: „Podle mý filozofie musí vždycky vydělat i promotér, aby nás příště pozval znova, protože já chci koncertovat celej život. Nejspíš bychom si mohli říct o padesát, někam by nás pozvali i tak, ale znamenalo by to spoustu zruinovaných promotérů, mnohem míň příjemných mejdanů a vzpomínek, což nestojí za to.“

Cenu Kato nezvyšuje ani v tomto roce, který je pro něj – zdá se – mimořádně úspěšný. Nové album jménem Smrt žije u nás bylo pět týdnů po sobě vůbec nejprodávanějším albem, což dokonce přimělo hiphopem nepolíbeného starouška Karla Šípa, aby si tohle individuum pozval do své Všechnopárty, a navíc se narodila ta Jasmínka.

„Ale jo,“ zapálí si Kato cigaretu, „těší mě, že se deska líbí, dokonce jsem tím ohlasem překvapenej, ale…“