Od upjatosti k pornografii

Report

Při debatách o silvestrovských sexuálních útocích v Německu často zazníval termín „islámský svět“. Potíž je, že tento termín mnozí znalci zpochybňují jako příliš zobecňující, což se ukazuje třeba právě ve vztahu k manželství a sexu. Nějaké společné vzorce chování mohou existovat, ale existují také muslimské země, v nichž se vyrábí pornografie nebo v nich kvetou pánské kluby.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Při debatách o silvestrovských sexuálních útocích v Německu často zazníval termín „islámský svět“. Potíž je, že tento termín mnozí znalci zpochybňují jako příliš zobecňující, což se ukazuje třeba právě ve vztahu k manželství a sexu. Nějaké společné vzorce chování mohou existovat, ale existují také muslimské země, v nichž se vyrábí pornografie nebo v nich kvetou pánské kluby.

V pákistánském Báltistánu bývá krutá zima – oblast leží pod druhou nejvyšší horou světa K2 a taky slavnou horou Nanga Parbat. Prostá stavení tak v přízemí nemají okna a jejich první patra vypadají jako domky nedopatřením vyrostlé na zbytečně vysokých základech. Když v zimě napadne sníh – a je ho pokaždé dost – schovají se lidé do přízemního patra, které je zvenčí (trochu jako eskymácké iglú) tepelně izolované sněhem, a stráví tam řadu měsíců. Obyvatelé tohoto kraje jsou muslimové, konkrétně šíité – stoupenci menšinové větve islámu. Během dlouhé zimy tu muži s ženami sdílejí jediný prostor, kde spí, jedí, milují se a modlí.

Učitel Muhammad je po evropsku oblečený vysoký muž. (Opravdu se tak jmenuje, byť řada muslimů volí Prorokovo jméno coby pseudonym pro rozhovor s novinářem, i když se ve skutečnosti jmenují jinak.) V roce 2010 pomáhal českým horolezcům, kteří v horách založili nemocnici – právě tehdy jsme se setkali. Navečer padla tma, kterou v horách provází polární zima a ubíjející klid. Dali jsme se do řeči. „Budoucí manželku jsem si vyhlédl cestou do školy. A měl jsem za to, že jí také nejsem lhostejný,“ vypráví. Následný postup má omladina zažitý. Muhammad pověřil sestru, aby zjistila jméno milované a vybudovala komunikační kanál k ní – bylo třeba najít spolužačku vyvolené. Došlo ke korespondenci, výsledek potěšil obě strany. Do procesu byly přizvány rodiny, které souhlasily s monitorovanými setkáními: v koutě místnosti seděla teta, která předstírala, že není. Tradiční postup dnes, pravda, urychlují moderní technologie, neboť sociální sítě nejsou na rozdíl od báltistánských škol rozdělené podle pohlaví. Ale námluvy přes prostředníka a v přítomnosti dozoru nejsou v konzervativních společnostech ničím neobvyklým. (A není to ostatně dávno, třeba před sto, sto dvaceti lety byly podobné praktiky obvyklé i Evropě.)

Jakkoli jsem neměl dost drzosti se zeptat, z jiných zdrojů a z toho, co jsem odtušil na místě, usuzuji, že mladí se v pákistánských horách žení brzy, a většina proto počká se sexem do manželství. Rovněž v Pákistánu, ale o stovky kilometrů jižněji, panují ještě jiné zvyky. V zemi Paštunů, sunnitských muslimů, kteří žijí i na afghánské straně hranice – a tvoří jádro radikálně islámského hnutí Taliban – stále často vládne „parda“. Jde o zákon, podle něhož smí manželku spatřit jen jiné ženy a nejbližší z mužů. Tradice tvrdí, že v časech neutuchajících nájezdů bylo nutné chránit ženskou čest. Setkal jsem se tu s místním ochráncem ženských práv, který studoval ve Švédsku. Nabídl mi nocleh v místnosti, která je určena pro setkávání s hosty. Když jsme poprvé přicházeli k příbytku, jeho majitel cosi zavolal. Ke dveřím se podle chůze soudě přiblížila žena. Manžel jí cosi sdělil, načež se ozvaly rychlé kroky… A já pak paní domu po tři dny nespatřil.

Nutno spravedlivě dodat, že tento statečný člověk zachránil řadu dívek, které byly podle mizející, přesto existující tradice uvrženy za prohřešky mužských příbuzných do faktického otroctví u jiné rodiny. Vykoupil dcery prodané k prostituci, o kterou je mezi mladíky značný zájem, byť se dušují, že mezi místními nekupují a za prodejnými ženami putují až do přístavního Karáčí.

Mravy se navíc mění i mezi Paštuny, tedy přinejmenším některými. Z Láhauru v pákistánské části Paňdžábu jsou to na hranici (s indickým Paňdžábem) 24 kilometry. Dlouhovlasý kytarista jedné z rockových kapel mě uvedl do zkušebny, kterou lemoval bar. Alkohol mi nenabídl, byť mohl, neboť patří k nemnoha místním křesťanům. Otec je voják, a patří tedy k instituci, která je státem v pákistánském státě, hudebník studoval v Americe a jeho hudba cituje ze súfijské, mystické tradice islámu, která tolik vadí puritánským radikálům. Spolu s jeho muslimskou kamarádkou jsme naslouchali americké rockové alternativě, když si postěžoval: „Je škoda, že nemůžeme pořádat veřejné koncerty jako v Indii, radikálové by je prý mohli napadnout. Ale my stejně hrajeme pro lidi, i když nemáme hudební klub. Vždy se svoláme. Lidi nám fandí.“

 

Doupata a hvězdy

Ten chlapík měl švihácký účes a mladou ženu. A neodpustil si drobnou neřest. V mobilu měl uložen nepříliš kvalitní záznam zlehka vyzývavého představení, v němž hrála i na orientální poměry podsaditá břišní tanečnice. Stáli jsme pod skomírající, pohasínají lampou v palestinském Pásmu Gazy. „Odkud to je?“ ptám se ze zdvořilosti. „Z Libanonu,“ odpověděl a oči mu zasvítily jako kontrolka jeho auta, kterému vzhledem k izraelské blokádě notoricky chybělo palivo.

Libanon je totiž zcela opačným pólem, pokud jde o vztah k sexu, než jsou odlehlé oblasti Pákistánu.

Psal se rok 2009 a řidič v ošoupané hotelové uniformě mě vezl z libanonského hlavního města Bejrútu na sever. „Tohle je kasino, kam vozívám chlápky ze Zálivu. Mají tam i ženský, to se rozumí. A kdo ví, co ještě,“ mrknul na mě. Míjeli jsme budovu, ba celý blok, kam za (doma) zakázanou zábavou putují muži z bohatého arabského Zálivu. Mnozí jsou snadno k poznání, neboť ani v přímořském Libanonu neodkládají pouštní oděv.

Libanon byl až do občanské války (1975 až 1990) kosmopolitní hranicí arabského světa různých (islámských i neislámských) vyznání – jakkoli se sami obyvatelé země s oblibou a spíše neodůvodněně označují nikoli za Araby, ale za potomky starověkých Féničanů. Násilí, v němž proti sobě bojovalo mnoho armád od křesťanských přes sunnitské a šíitské až po Palestince, však zahýbalo společností. Mnozí Libanonci se v dobách krize přimkli ke zděděné, byť pozapomenuté identitě. Mladí z měst reagovali opačně: žádali ústavně sekulární, navíc demokratický stát.

Restaurace v okolí bejrútské Americké univerzity připomínají často ty evropské nejen vzhledem, ale i obsazením a nápoji na stolech. Především konzervativní kruhy přesto pohoršil úspěch Miy Khalify, která před dvěma lety nastoupila ve Spojených státech kariéru pornoherečky. Dívka, která se narodila americkému otci a libanonské křesťance, patří k nejvyhledávanější modelce specializovaného serveru Pornhub. Ač ve Středomoří nežije od svých deseti let, její rodáci jí stále vyhrožují. Může za to zřejmě explicitně pornografická scéna, ve které účinkuje s vlasy přikrytými na islámský způsob. Muslimským extremistům – a patrně nejen jim – vadí také tetování údajně odkazující na jednu z libanonských křesťanských milic. Odkud však blízkovýchodní muži intimní partie Miy Khalify znají?

 

U počítače

Výzkumníci společnosti SimilarWeb v loňské zprávě tvrdí, že každá desátá stránka otevřená v Iráku měla pornografický obsah. Druhý na světě je v tomto souboji Egypt, kde mělo lechtivý ráz osm procent navštívených webů.

 

Co se času stráveného na pornografických stránkách týče, globálně zvítězil Kuvajt, na čtvrtém místě a pátém místě následovaný Katarem a Saúdskou Arábií. Do první světové patnáctky se z převážně muslimských zemí vešly ještě Malajsie a Indonésie. Také jiné průzkumy naznačují, že spotřeba porna je v islámských zemích nezanedbatelná, byť se to konzumenti snaží skrývat.

K významným provozovatelům (byť i uživatelům) pornografických webů patří ústavně sekulární, přesto však muslimské Turecko. V Istanbulu jsem se před několika lety pustil při čekání na odlet do zdvořilostní konverzace s viditelně unaveným Italem, který mi po chvilce zapírání vyjevil, že přijel coby filmový agent na pornocasting. Vybíral výhradně z mužů, neboť obchodně se orientoval na snímky s nimi. Na víru se jich pochopitelně neptal, vyjádřil ale pochybnost, že by všichni byli původem z malé křesťanské náboženské menšiny. „Bylo jich fakt moc, o tenhle džob tu je zájem, pracoval jsem dlouhé hodiny,“ dodal.

Turecko přímořské v čele s Istanbulem je však jiné než vnitrozemí, kde ženy nosí šátky a pivo se prodává jen ve vyhrazených koutech. Především voliči ze středu země drží u moci náboženské konzervativce, kteří se hlásí k islámskému dědictví. Již za jejich islamistické vlády jsem ale navštívil hlavní (a vnitrozemské, byť spíše republikánské) město Ankaru, kde tehdy dívky nosily sukně jen krapet delší než náušnice. Jeden z místních novinářů toto pozorování okomentoval anekdotou, podle které v turecké Ankaře nosí šátek jen manželky arabských diplomatů.

 

Polohy libovolné

Mnozí experti odmítají pojem islámský svět jako nepřesný, ba zavádějící. Argumentují rozmanitostí zvyků, kultur, tradic i jazyků, které se liší často v hranicích jediné země, o světadílech nemluvě. Sami Arabové kulturně rozlišují mezi „oceánem“ (Středomoří) a „pouští“ (Záliv). Až šedesát procent muslimů navíc žije na východ od íránské hranice, jen na indickém poloostrově žije půl miliardy Muhammadových následovníků.

Islámské obrození však přineslo určitý sjednocovací, globalizací živený trend. Někteří postpubescentní a okázale pietní muslimové – obvykle vzdělaní a lehce arogantní, jakkoli se tváří co nejpokorněji – milují svůj styl. Mají často vlastní (ne právě levné) módní značky, gesta, sestřihy, mobilní aplikace a weby. Celkově jich není moc, neboť toto hobby vyžaduje peníze a čas, což drtivá většina jejich vrstevníků nemá. Obvykle jsou k vidění na Západě, v Malajsii a bohatých indonéských a arabských městech.

Jejich servery nabízejí přiměřeně radikální myšlenky v co nejstručnější podobě. Internet tak poskytuje umírněný, přesto konzervativní výklad muslimské etiky, neboť prostě cílí na čtenáře, kteří mají o podobnou látku zájem. Jinými slovy, oba zmíněné druhy webů sleduje ta menšina muslimů, která nehledá fotbalové či kriketové výsledky, romantické obrázky herců či čerstvé výkony pornohereček. Z těchto islámských webů lze usuzovat na způsob, jakým si přejí chovat se ti mladí, kteří se k víře hlásí. Jejich imámové jim radí sexuálně žít až po svatbě, což je v souladu s tradicí. Někteří opatrně naznačují, že dopustí-li se styku nezadaní mladí, kteří se navíc v budoucnu pravděpodobně stanou manželi, jde jistě o hřích, ale v podmínkách současného světa není nutné sahat k tvrdému trestu. Navíc jistě v šíitském, ale i sunnitském světě existuje institut dočasného sňatku, který může trvat hodinu, stejně jako léta. Zastánci tohoto svazku argumentují tím, že jeho účastníci získají možnost žít společně už před svatbou, kterou si nemohou třeba z finančních důvodů dovolit. Kritici tvrdí, že jde zhusta o krytí prostituce a že se takto jen obchází zákaz cizoložství. Mimochodem, bojovníkům Islámského státu, kteří jsou kvůli věku, bojovému nasazení a zřejmě i naturelu prý fascinováni sexem, jejich nadřízení dočasný svazek povolili.

Duchovní odmítají rovněž masturbaci, byť zde se jeví být shovívavějšími. Existují příklady, kdy ji lékaři svobodným mužům přímo doporučili. Co se manželského koitu týče, polohy si manželé mohou vybrat. A platí, že sex má být také uspokojením, nikoli jen prostým aktem plození dětí. Anální styk je náboženskými autoritami, jak lze zjistit z příslušných webů, zcela odmítán, orální nedoporučován – tato praktika však nespadá do nejpřísnější kategorie zakázaného. Jiné druhy stimulace nevadí a platí pravidlo, že co se děje za zdmi manželské ložnice, má tam také zůstat.

Průzkum socioložky Amy Adamczykové z newyorské John Jay College of Criminal Justice naznačuje, že se zbožní praktikující muslimové drží zásad svého náboženství pevněji než lidé jiné víry. Adamczyková analyzovala data získaná v první dekádě tisíciletí od 620 tisíc dotazovaných ve věku 15 až 59 let ze tří desítek zemí. Došla k závěru, i s ohledem na možnost nepravdivé odpovědi, že muslimové praktikují předmanželský sex nejméně, tedy v porovnání s příslušníky jiných náboženství. A má dokonce za to, že čím větší procento muslimů v té které společnosti žije, tím víc se snižuje výskyt předmanželských styků u všech obyvatel země, která nemusí být převážně islámská. „Překvapilo mě zjištění, že náboženská příslušnost opravdu ovlivňuje sexuální chování jedince. Obvykle se zkoumají jen postoje vyznavačů, mnohem menší pozornost vědci věnují rozdílům v chování,“ konstatovala socioložka Amy Adamczyková.

Samozřejmě je ještě druhá možnost – že zbožní muslimové, neboť šlo o dotazníkový průzkum, nejšikovněji a nejvíce přesvědčivě klamou. Respektive vědí, co mají říkat. •

 


Autor je novinář a válečný reportér. Pracoval v Lidových novinách, Týdnu či v MF DNES, zabývá se Blízkým východem a islámskými zeměmi. Redaktor České televize.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama