Od upjatosti k pornografii

Při debatách o silvestrovských sexuálních útocích v Německu často zazníval termín „islámský svět“. Potíž je, že tento termín mnozí znalci zpochybňují jako příliš zobecňující, což se ukazuje třeba právě ve vztahu k manželství a sexu. Nějaké společné vzorce chování mohou existovat, ale existují také muslimské země, v nichž se vyrábí pornografie nebo v nich kvetou pánské kluby.

V pákistánském Báltistánu bývá krutá zima – oblast leží pod druhou nejvyšší horou světa K2 a taky slavnou horou Nanga Parbat. Prostá stavení tak v přízemí nemají okna a jejich první patra vypadají jako domky nedopatřením vyrostlé na zbytečně vysokých základech. Když v zimě napadne sníh – a je ho pokaždé dost – schovají se lidé do přízemního patra, které je zvenčí (trochu jako eskymácké iglú) tepelně izolované sněhem, a stráví tam řadu měsíců. Obyvatelé tohoto kraje jsou muslimové, konkrétně šíité – stoupenci menšinové větve islámu. Během dlouhé zimy tu muži s ženami sdílejí jediný prostor, kde spí, jedí, milují se a modlí.

Učitel Muhammad je po evropsku oblečený vysoký muž. (Opravdu se tak jmenuje, byť řada muslimů volí Prorokovo jméno coby pseudonym pro rozhovor s novinářem, i když se ve skutečnosti jmenují jinak.) V roce 2010 pomáhal českým horolezcům, kteří v horách založili nemocnici – právě tehdy jsme se setkali. Navečer padla tma, kterou v horách provází polární zima a ubíjející klid. Dali jsme se do řeči. „Budoucí manželku jsem si vyhlédl cestou do školy. A měl jsem za to, že jí také nejsem lhostejný,“ vypráví. Následný postup má omladina zažitý. Muhammad pověřil sestru, aby zjistila jméno milované a vybudovala komunikační kanál k ní – bylo třeba najít spolužačku vyvolené. Došlo ke korespondenci, výsledek potěšil obě strany. Do procesu byly přizvány rodiny, které souhlasily s monitorovanými setkáními: v koutě místnosti seděla teta, která předstírala, že není. Tradiční postup dnes, pravda, urychlují moderní technologie, neboť sociální sítě nejsou na rozdíl od báltistánských škol rozdělené podle pohlaví. Ale námluvy přes prostředníka a v přítomnosti dozoru nejsou v konzervativních společnostech ničím neobvyklým. (A není to ostatně dávno, třeba před sto, sto dvaceti lety byly podobné praktiky obvyklé i Evropě.)

Jakkoli jsem neměl dost drzosti se zeptat, z jiných zdrojů a z toho, co jsem odtušil na místě, usuzuji, že mladí se v pákistánských horách žení brzy, a většina proto počká se sexem do manželství. Rovněž v Pákistánu, ale o stovky kilometrů jižněji, panují ještě jiné zvyky. V zemi Paštunů, sunnitských muslimů, kteří žijí i na afghánské straně hranice – a tvoří jádro radikálně islámského hnutí Taliban – stále často vládne „parda“. Jde o zákon, podle něhož smí manželku spatřit jen jiné ženy a nejbližší z mužů. Tradice tvrdí, že v časech neutuchajících nájezdů bylo nutné chránit ženskou čest. Setkal jsem se tu s místním ochráncem ženských práv, který studoval ve Švédsku. Nabídl mi nocleh v místnosti, která je určena pro setkávání s hosty. Když jsme poprvé přicházeli k příbytku, jeho majitel cosi zavolal. Ke dveřím se podle chůze soudě přiblížila žena. Manžel jí cosi sdělil, načež se ozvaly rychlé kroky… A já pak paní domu po tři dny nespatřil.

Nutno spravedlivě dodat, že tento statečný člověk zachránil řadu dívek, které byly podle mizející, přesto existující tradice uvrženy za prohřešky mužských příbuzných do faktického otroctví u jiné rodiny. Vykoupil dcery prodané k prostituci, o kterou je mezi mladíky značný zájem, byť se dušují, že mezi místními nekupují a za prodejnými ženami putují až do přístavního Karáčí.

Mravy se navíc mění i mezi Paštuny, tedy přinejmenším některými. Z Láhauru v pákistánské části Paňdžábu jsou to na hranici (s indickým Paňdžábem) 24 kilometry. Dlouhovlasý kytarista jedné z rockových kapel mě uvedl do zkušebny, kterou lemoval bar. Alkohol mi nenabídl, byť mohl, neboť patří k nemnoha místním křesťanům. Otec je voják, a patří tedy k instituci, která je státem v pákistánském státě, hudebník studoval v Americe a jeho hudba cituje ze súfijské, mystické tradice islámu, která tolik vadí puritánským radikálům. Spolu s jeho muslimskou kamarádkou jsme naslouchali americké rockové alternativě, když si postěžoval: „Je škoda, že nemůžeme pořádat veřejné koncerty jako v Indii, radikálové by je prý mohli napadnout. Ale my stejně hrajeme pro lidi, i když nemáme hudební klub. Vždy se svoláme. Lidi nám fandí.“

Doupata a hvězdy