Jestli si nás Rusko koupí

Tento článek, který se zabývá ruským byznysem v Česku, získal Novinářskou cenu 2015 v kategorii „Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek“.  Vznikl ve spolupráci magazínu Reportér a redakce Hlidaci.Pes.org. Publikován byl v květnu 2015.

Jak moc prorůstá ruský byznys Českem? V zemi je zhruba 17 000 firem, které ze sta procent vlastní ruský kapitál. Další mohou být vlastněné skrytě. Jde jak o malé firmy, tak o strategické obory. Zájmy tu má i prokremelský čečenský vůdce Kadyrov. Česko slouží i jako tranzitní stanice pro cestu ruského kapitálu do daňových rájů.

---

 

Socha Alexandra Sergejeviče Puškina na Puškinově náměstí těžko někoho překvapí. I když – možná ano. Busta slavného ruského básníka na dvoumetrovém podstavci se totiž na zeleném plácku uprostřed činžáků v pražské Bubenči objevila až v červnu 2014. V době po připojení Krymu k Rusku, kdy se na východní Ukrajině bojovalo, zde památník za finanční i osobní účasti slavnostně odhalili zástupci firmy Lukoil, ruské státní jaderné společnosti Rosatom, ruské ambasády či Rusko-česko smíšené obchodní komory… „O Česku se říká, že je srdcem Evropy. O Puškinovi můžeme říct, že je to srdce ruské kultury a poezie. Proto jsme pojali jako svůj první projekt právě Puškinův pomník,“ prohlásil před strhnutím plenty hlavní řečník, významný zástupce ruského byznysu v Česku a prezident oné rusko-české obchodní komory Vladimir Jermakov.

Jermakov, či spíše Ermakov, jak na jeho jméně bez úvodního „J“ trvají jeho spolupracovníci, je zajímavý muž. Vedle prezidentování v komoře sdružující výkvět ruských firem, které působí v Česku, stojí i v čele dceřiné firmy ruského Gazpromu, plynárenské společnosti Vemex, jež tu před devíti lety prolomila monopol RWE Transgas na dodávky ruského plynu do Česka.

Když před časem Jermakov podepisoval dohodu o spolupráci s českou Hospodářskou komorou, liboval si, jak se daří posilovat česko-ruské ekonomické vztahy v oblastech, jako je „věda, výzkum a inovace, průmysl, energetika či vízová politika“. Což jsou shodou náhod i témata, v nichž se v tuzemsku podle Bezpečnostní informační služby dlouhé roky aktivně angažuje ruská špionáž.

Sám Jermakov, který v Česku působí už od konce devadesátých let, se stal předmětem zájmu českých bezpečnostních složek také. To když policie nahrála jeho setkání s českým „podnikatelem s politickým vlivem“ Romanem Janouškem. V jeho bytě v domě U Myšáka pár kroků od Václavského náměstí řešili dostavbu Temelína, o nějž měly a nadále mají enormní zájem ruské firmy.

Autor tohoto textu – psaného pro magazín Reportér a server HlídacíPes.org – se opakovaně snažil s Vladimirem Jermakovem spojit. Jak zástupci rusko-české obchodní komory, tak Vemexu si vyžádali okruhy otázek pro rozhovor a ochotně slíbili schůzku zprostředkovat „poté, co se pan Ermakov vrátí ze zahraničí“. A u toho také zůstalo. Jermakov však před časem mluvil o sankcích ochotně s Hlasem Ruska, což je ruským státem placená rozhlasová stanice. „Věříme, že v krizové situaci dokážeme poskytnout podnikatelům pomoc,“ řekl. Soudě podle počtu ruských firem v Česku a kapitálu, který spravují, si ale ruští podnikatelé zatím v Česku dokážou docela dobře pomoct sami.

 

Která firma je ruská?

Jen v Praze (tedy bez Karlových Varů a dalších regionů) sídlí zhruba dvanáct tisíc firem ve stoprocentním ruském vlastnictví. U řady dalších se jejich ruští majitelé skrývají za anonymními akciemi či společnostmi registrovanými v daňových rájích. Mezi Rusy je v oblibě zejména Kypr. Ani ne tak kvůli slunci, plážím či metaxe, ale právě kvůli možnosti zakládat tam pohodlně anonymní firmy. I to pak způsobuje, že české úřady přesně netuší, kolik je v Česku skutečně firem ovládaných ruským kapitálem. Určit to s jistotou je prakticky nemožné.

„Firmy, nejen ty ruské, evidujeme vždy podle první vazby. Těch s ruským majitelem tedy bude zcela jistě více, než kolik se oficiálně uvádí, i víc, než vychází z našich analýz. Už totiž nedohledáme, když nějakou firmu v Česku vlastní ruský občan prostřednictvím firmy založené třeba zrovna na Kypru,“ vysvětluje Petra Štěpánová ze společnosti Bisnode, jež se na vztahy, majetková propojení a další statistické informace o firmách specializuje. A podobné je to i s českým obchodním rejstříkem. „Když v něm má fyzická osoba uvedenou českou adresu, tak se pro účely statistiky počítá mezi české firmy. To nelze odfiltrovat,“ dodává Štěpánová.

V celém Česku je tak podle analýzy Bisnode vypracované pro magazín Reportér a HlídacíPes.org oficiálně dohledatelných přesně 16 767 firem se stoprocentním podílem ruského kapitálu. Těch alespoň s nějakým podílem ruského kapitálu bude násobně více.

„Určit, která firma je ruská, která česká nebo jakákoli jiná, je dost náročné. Když je to firma s normální slušnou pověstí, která tu platí daně a dává lidem práci, je to pro nás partner, jemuž pomáháme ve snaze uspět na trzích v Rusku a dalších zemích Společenství nezávislých států,“ říká František Masopust, výkonný ředitel Komory pro hospodářské styky se Společenstvím nezávislých států (což je volná organizace některých zemí bývalého Sovětského svazu).

Propočty analytiků Bisnode nicméně na dálku potvrzuje i Jermakov z „konkurenční“ ruské komory. „Ruští investoři založili v Česku více než 17 tisíc větších i menších společností,“ prohlásil Jermakov nedávno v rámci veřejného setkání se zástupci českého byznysu.

Ještě loni v lednu sliboval Jermakov s ohledem na nový ruský zákon o energetické koncepci skvělé zakázky pro české firmy. „Ambiciózní plány ruské vlády nabízejí obrovské možnosti českým podnikům,“ citoval jej tehdy Technický magazín. „Ruskou energetiku v nejbližších desetiletích čekají investice ve výši desítek miliard eur. Rusko-česká smíšená obchodní komora proto za jeden ze svých hlavních cílů pokládá přispět k tomuto procesu a napomoci tomu, aby české společnosti získaly co nejvíce nových zákazníků v rámci nových programů na rozvoj ruské energetiky,“ říkal Jermakov.

Od loňské anexe Krymu však ruská ekonomika prošla podstatnou změnou. Kurz rublu výrazně klesl, ceny ropy, na nichž je ruská ekonomika z velké většiny závislá, se propadly, do země přichází recese, peněz na investice není nazbyt a v rámci obchodních sankcí nelze do Ruska dovážet zboží takzvaného dvojího určení: tedy to, jež lze využít jak pro mírové, tak pro vojenské účely, kam spadá i řada českých strojírenských výrobků.
Na rozvoj ruského byznysu v Česku to asi nějaký vliv má, na druhé straně – protiruské sankce se českých firem zatím dotkly jen málo a ani tuzemské společnosti, které se nijak netají tím, že jsou stoprocentně ruské, si na žádnou šikanu či horší časy nestěžují.

 

Rybí prsty z Prahy

Obchod s ruskými lahůdkami v širokém bulváru Bubenečské ulice v Praze poblíž Stromovky dokáže člověka na chvíli přenést tisíce kilometrů daleko na východ. Takhle by měl vypadat ruský, možná spíše sovětský ráj: uzený losos, vodka na sto způsobů, arménský koňak, gruziňák, „co znala už i vaše babička“, kaviár, kvas, šproty i sušené ryby, sladkosti i kosmetika. Hojnost sama. „Rozhodně si nestěžuji, obchody jdou skvěle. Je tu kousek odtud ruská ambasáda, kazašská i gruzínská. Naši minerální vodu z Gruzie tu ve velkém kupují i do českého parlamentu,“ pochvaluje si majitelka obchodu Olga Dryuchinová. Prodejně se i díky poměrně přívětivým cenám daří tak, že konkurenci v průběhu několika let neustály dva jiné ruské obchody v ulici. „Zrovna před pár týdny to zavřeli tamhle na rohu,“ mává rukou k rohové stavbě s nápisem v azbuce Arbat v průčelí. Prostory jsou aktuálně v pronájmu, cedulka hlásá, že obchod s běloruskými specialitami se přesunul na Vinohrady, směnárna o kousek dále, do ulice Dejvická.

Tuhle část Prahy si Rusové velmi oblíbili. Ruštinu je běžně slyšet v konverzaci kolemjdoucích. Jen pár minut chůze od výlohy s ruskými delikatesami je už vzpomínaná busta Puškina, o něco dále, na Sibiřském náměstí, zase komplex budov patřících k ruskému velvyslanectví: ruská střední škola, naproti ní vlaje nad obchodním zastoupením Ruské federace ruská vlajka.

Poblíž známé hospody Na Slamníku jsou masivním plotem obehnané panelákové budovy s byty pro zaměstnance ruské ambasády. K velvyslanectví je to odtud už jen pár kroků. Hlavní ruská přítomnost v Česku však leží jinde – v miliardovém majetku a firmách, jež tu ovládá ruský kapitál. „Že by české podnikatelské prostředí bylo méně přátelské než dříve? To naštěstí nijak nepociťujeme,“ říká obchodní manažer Nakhodka Seafood Julien Labrieux. Za rok 2013 tahle firma vykázala tržby bezmála 750 milionů korun a řadí se tak mezi česko-ruskými firmami v tomto ohledu do první desítky. Česko sice není zrovna námořní a rybářská velmoc, přesto je právě Praha pro ruskou mateřskou firmu základnou a branou dále do Evropy. Dále do světa odtud k dalšímu zpracování putují velké kostky zmraženého rybího filé, z něj se pak vyrábějí třeba známé „rybí prsty“. A obchodům se zjevně daří. „Sankce proti Rusku nás moc neovlivnily. Pořád je dovoleno dovážet do Evropské unie ryby z Ruska a díky tomu obchody běží jako obvykle,“ konstatuje Labrieux.

Do Česka za byznysem či alespoň za ochranou svých finančních zájmů připluly i mnohem větší ryby. Přinejmenším na jednu velmi zajímavou z blízkého okolí ruského prezidenta Vladimira Putina upozornily právě protiruské sankce. Na seznamu nežádoucích osob, jež nesmějí do zemí Evropské unie a nemohou zde ani těžit ze svého majetku, je i čečenský prezident Ramzan Kadyrov. K České republice ho poutá jeho velký koníček – chov špičkových plnokrevníků, závodních koní reprezentujících Kadyrovovu stáj především na dostizích ve světě, nejčastěji na štědře dotovaných závodech v Dubaji. České úřady se tak kvůli Kadyrovovým koním dostaly do kuriózní situace. V souladu se sankcemi musely udělat maximum pro to, aby zvířata ustájená v areálu v Krabčicích u Roudnice nevyběhala svému majiteli žádnou apanáž, zároveň však nechtěly zmrazením finančních zdrojů ohrozit život vzácných plnokrevníků. „Nešlo o to, zlikvidovat dostihovou stáj Ramzana Kadyrova v Česku, ale po dobu trvání sankcí zabránit tomu, aby měl z chodu stáje materiální prospěch,“ říká šéf Finančního analytického útvaru ministerstva financí Libor Kazda.

Výroční zpráva FAÚ za loňský rok však ve vztahu k Rusku upozornila i na něco víc, než je tento spíše kuriózní případ. Česko podle ní slouží jako tranzitní země, přes niž ruští obchodníci a jejich firmy vyvádějí stovky milionů korun do daňových rájů: „Vyvádějí se vysoké objemy finančních prostředků ze zahraničních společností, často s ruskými vlastníky, kdy Česká republika měla sloužit jako tranzitní země pro převody do dalších, z hlediska boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu „bezpečných“ destinací, jako je například Kypr.“ I Česká národní banka připouští, že s ohledem na vývoj v Rusku a na Ukrajině monitoruje mnohem bedlivěji všechny, kdo mají silnější finanční vazby na Rusko. „Věnujeme tomu speciální pozornost. Nad rámec toho nemohu už nic dodat. Snad jen to, že děláme vše pro to, aby se nic negativního nedotklo českého finančního sektoru,“ říká viceguvernér ČNB Mojmír Hampl.

 

Míříme na elitu

Zda se na podezřelých peněžních tocích z Česka do zahraničí podílejí i místní pobočky ruských bank, se lze jen dohadovat. Jisté je, že alespoň některé z nich mají svůj zajímavý otisk i v mezinárodním kontextu.
Evropsko-ruská banka patří se svým základním kapitálem ve výši 697 milionů korun mezi největší stoprocentně ruské podniky v Česku. Pro své majitele není však cenná ani tak kvůli místní klientele, jako spíš pro fakt, že česká dcera přinesla mateřské První česko-ruské bance do vínku bankovní licenci pro celou Evropskou unii. A byla to právě mateřská firma „Erbanky“, jak se sama zjednodušeně nazývá, kdo na sebe přitáhl před časem světovou pozornost: poskytla půjčku devět milionů eur francouzské nacionalistické Národní frontě Marine Le Penové – straně, která je známa svými vřelými vztahy s Kremlem.

Na zákaznickou linku Evropsko-ruské banky se dovoláte snadno. Žádné dlouhé čekání s informací, kolikátí že jste v pořadí. Banka na zákazníka z ulice necílí. Slibuje zejména porozumění specifikům podnikání v ruském a českém prostředí či „bezkonkurenčně rychlé a cenově výhodné zahraniční bankovní převody mezi ČR a Ruskou federací“. Operátorka mluví česky s těžkým ruským přízvukem a s žádostí o kontakt na zástupce banky v Česku odkazuje jen na obecný e-mail uvedený na webu. Odpověď přichází rychle: „Rozhodli jsme se, že v současné době nebudeme mít zájem figurovat v článku měsíčníku Reportér.“ Podepsán marketingový specialista banky David Rovenský.

Historie první česko-ruské banky, jejímž majoritním vlastníkem je ruský občan Roman Popov, přitom vede až do divokých dob českého kapitalismu, respektive bankovního socialismu devadesátých let. První česko-ruskou banku v roce 1996 založila proslulá česká Investiční a Poštovní banka s ruskou bankou Vozrožděnie. Po krachu IPB skončila i česko-ruská banka v Konsolidační agentuře. Od ní ji koupila ruská strojírenská skupina Strojtransgas, vlastnicky propojená se státním ropným gigantem Gazprom.

Právě Evropsko-ruská banka půjčila peníze na rozjezd nového podnikatelského záměru například i Vladimiru Jermakovovi. Díky první injekci ve výši 75 milionů korun rozjel vloni v průmyslové zóně v pražských Čakovicích výrobu safírových monokrystalů využitelných v hodinářském průmyslu či při výrobě polovodičů.

Mnohem viditelnější než ERB je Sberbank, banka plně v rukou Kremlu. Má tu své pobočky a bankomaty; inzercí i televizní reklamou aktivně oslovuje nové klienty. Expanzi do střední Evropy zahájila nákupem poboček rakouské Volksbank; na český trh pak vlétla před třemi lety ve velkém stylu. Nyní se ale spekuluje spíše o tom, že své aktivity v regionu výrazně omezí. „Rok 2014 situaci zásadně změnil,“ připouští generální ředitel a předseda představenstva české Sberbank Vladimír Šolc. Bance přesto podle něj roste počet klientů a rok 2014 má být podle něj co do dosažených zisků rekordní. „V Česku poskytujeme služby v drtivé většině českým klientům, takže stávající situace a sankce proti Rusku nemá na aktivitu banky téměř žádný přímý vliv,“ poznamenává Šolc s tím, že všechny evropské dceřiné společnosti mateřské Sberbank jsou ze sankcí Evropské unie vyňaty. Mateřská Sberbank ovšem cílem evropských a amerických sankcí je a v oboru se spekuluje o prodeji poboček na Slovensku a v Maďarsku. Zájemce by se nepochybně našel i o českou Sberbank. „Střídavě se spekuluje tu o akvizici, tu o prodeji aktiv. Nehodlám to jakkoli glosovat. Čelní představitelé našeho akcionáře opakovaně konstatovali, že je pro skupinu Česká republika strategickým trhem. Na tomto názoru se nic nemění,“ opakuje Šolc. Letos prý banka naopak plánuje otvírat nové pobočky a nabírat nové lidi. „Jen od počátku letošního roku jsme získali více než sedm tisíc nových klientů, což je skoro desetiprocentní nárůst za pouhé dva měsíce.“

Nejbohatší ruskou bankou v Česku, alespoň podle základního kapitálu ve výši 1,7 miliardy korun, je Expobank. V celém Česku má jen osm poboček, prezentuje se ale jako „středně velká, univerzální a moderní komerční banka“. I když na zaslané otázky reagovala dosti staromódně – mlčením. Banka patří zajímavému muži: je jím ruský byznysmen Igor Kim, jehož majetek časopis Forbes odhaduje na 460 milionů dolarů. Ve své kariéře finančníka „spolykal“ už třicítku bank. Mezi nimi počátkem roku 2014 české pobočky německé banky LBBW. Právě díky tomu Expobank, jež Kimovi patří ze 100 procent, v loňském roce rozšířila řady v Česku působících ruských bank.

 

Kupte si nás, Rusové

Některé ruské firmy mají kontakty na nejvyšší tuzemské kruhy. Poradce prezidenta republiky Martin Nejedlý podniká společně s ruským ropným gigantem Lukoil, od roku 2007 je jednatelem firmy Lukoil Aviation Czech, jež dodává letecké palivo Českým aeroliniím a dalším leteckým společnostem na pražském a ostravském letišti. Technicky vzato však patří tato firma ne ruskému, ale holandskému kapitálu – mateřský Lukoil Aviation B. V. je registrovaný v Amsterdamu.

Nejedlý v Rusku dlouhodobě žil, ale o detailech tamního pobytu a podnikání příliš nemluví. S Lukoilem spolupracuje řadu let, s médii komunikuje jen zřídka a na Miloše Zemana má značný vliv: jeho kancelář na Hradě je ostatně hned vedle prezidentské pracovny. Zeman je přitom už druhým českým prezidentem, k němuž má Lukoil blízko – firma platila Václavu Klausovi ruské vydání knihy Modrá, nikoli zelená planeta. Náklonnost je zjevně vzájemná. Oba – nynější prezident i bývalý prezident – se například shodnou v kritice protiruských sankcí, a naopak v podpoře česko-ruského obchodu.

Tento obchod má přitom pro český stát jednu stinnou stránku: je to totiž právě Rusko a ruské firmy, s nimiž se pojí nejproblematičtější projekty státní České exportní banky (ČEB) a Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP). Ztrátové pohledávky České exportní banky dosahují téměř 19 miliard korun, většina z nich je právě v Rusku. Ředitel ČEB Karel Bureš je ale nepovažuje za zcela nedobytné, nepopírá také, že především z českého ministerstva průmyslu přicházejí tlaky na to, aby banka prodala významné ruské pohledávky přímo Ruské federaci. „Pokud s tímto řešením akcionář přijde, bylo by to možná to nejlepší,“ reaguje na tuto možnost Bureš. Aktuálně prý ale ČEB o možnosti odkupu svých pohledávek v Rusku ruskou vládou nejedná. „Jsme však otevřeni jakýmkoli krokům, které by v této věci naši akcionáři podnikli,“ doplňuje ředitel odboru mezinárodních vztahů Petr Križan.

 

Strategický byznys

Zatímco pro české firmy bývá Rusko hlavním cílem v regionu někdejšího SSSR, ruské firmy vnímají Česko jinak – jako vstupní bránu do Evropské unie. „Je to běžná ruská strategie – dostávat se přes Česko dále do Evropy,“ říká analytik společnosti Bisnode Michal Řičař.

Ne každá místní firma se však ke spojení s Ruskem hlásí. V nenápadné dvoupodlažní budově areálu ÚJV v Řeži, pečlivě střeženém kvůli místnímu výzkumnému jadernému reaktoru, sídlí společnost se zajímavým oborem podnikání: její produkty nosí v peněžence asi každý Čech. Firma Optaglio je totiž špičkou v oboru výroby holografických etiket a ochranných prvků používaných při výrobě cestovních pasů, občanských a řidičských průkazů a dalších dokumentů. Ty ministerstvu vnitra dodává Státní tiskárna cenin – a jejím smluvním partnerem je právě Optaglio.

Firma před několika lety změnily majitele. „Nás ale nevlastní ruský kapitál. Mateřská firma je anglická,“ ohrazuje se Pavel Matoušek, zástupce společnosti Optaglio: stoprocentním vlastníkem firmy je skutečně Optaglio Limited registrovaná v Hampshire na jihu Anglie, v tamním komplexu skladišť a administrativních budov. V obchodním rejstříku je však jako jednatel zapsaný Vladimir Zhukov a jako o ruské firmě, která se bude brzy stěhovat, hovoří mimo záznam i zástupce vedení ÚJV Řež, v jejímž areálu Optaglio sídlí.

Ruské jméno jednatele ale podle Pavla Matouška o ničem nevypovídá. „To je, jako byste říkali, že když je ve vedení někdo s maďarsky znějícím jménem, že je to maďarská firma,“ zlobí se. Optaglio za ruskou firmu nepovažuje ani ministerstvo vnitra. „Při výrobě občanských průkazů či pasů s žádnou ruskou společností nespolupracujeme,“ říká za ministerstvo Vladimír Řepka. A i kdyby náhodou ano, ministerstvo ujišťuje, že bezpečnostní aspekty samozřejmě hlídá a například „dodavatelé hologramů s doklady v žádném případě nepřijdou do kontaktu“.

Ať už Optaglio a vedle ní řadu dalších firem můžeme s čistým svědomím zařadit na seznam ruských firem v Česku, nebo ne, jedno je zjevné: dlouhodobý ruský zájem je budovat v zahraničí silnou podnikatelskou základnu. „Pokud chci mít v nějaké zemi vliv, musím tam mít kapitál, musím tam obchodovat, zaměstnávat lidi a budovat vztahy,“ souhlasí státní tajemník pro evropské záležitosti při Úřadu vlády Tomáš Prouza.

 

Diplomat nebo špion

Ochota ruských firem a jejich zástupců popovídat si o svém byznysu s novináři je poměrně proměnlivá. Důkazem je i samotná ruská ambasáda v Praze. Novým obchodním radou ambasády se před půl rokem stal Sergej Stupar a bylo by zajímavé slyšet přímo od něj, jak se na aktivity ruských firem, možné investice, dopady sankcí či tuzemské podnikatelské prostředí dívá právě on.

První žádost o rozhovor skončila ještě zdvořilým odmítnutím s poukazem na nedostatek volného času. Vše podstatné prý řekl v rozhovoru pro deník Právo. Pohled do mediálního archivu však ukazuje spíše diplomatické floskule a radost z toho, že „čeští podnikatelé, kteří spolupracují s Ruskem, neztratili víru v naše obchodní vztahy, mají k Rusku přátelský vztah a že nás žádné politické sankce ani ekonomické těžkosti nemohou rozdělit“. Další dvě žádosti o rozhovor zaslané s odstupem času už zůstaly bez reakce.

Ruská ambasáda, kde Sergej Stupar pracuje, je přitom obecně zajímavé místo. Ruský velvyslanec v Česku Sergej Borisovič Kiselev tam totiž velí suverénně nejvyššímu počtu diplomatů a dalších zaměstnanců ze všech velvyslanectví v Česku – 141 lidem. V oficiální diplomatické listině jich je zapsáno zhruba jen osmdesát, zbytek tvoří registrovaní administrativní pracovníci, například řidiči, sekretářky a podobné podpůrné profese. Pro srovnání – Spojené státy mají v Praze celkem 70 lidí a třeba miliardová Čína jen 28 lidí. Na neúměrně vysoký počet zaměstnanců ruské ambasády i ne zcela standardní podporu ruských ekonomických zájmů opakovaně upozorňují i české tajné služby. „Jde o snahu využít otevřeného i utajeného politického, mediálního a společenského vlivu k podpoře ruských ekonomických zájmů v Česku,“ říká mluvčí Bezpečnostní informační služby Jan Šubert.

„Rusko tu má nepochybně zájmy politické i ekonomické. Je ostatně součástí oficiální ruské doktríny, že energetické nástroje bude Rusko používat i s ohledem na své zahraničněpolitické zájmy,“ uvádí někdejší náměstek ministra zahraničí a bezpečnostní expert Tomáš Pojar. „Musíme být obezřetní s ohledem na celou kritickou infrastrukturu. Energetika je její důležitou součástí. Patří tam ale i telekomunikace, bankovnictví, finanční sektor. Český stát musí mít kontrolu nad tím, co se v těchto sektorech děje,“ dodává Pojar.

Skutečně ruský kapitál do těchto oblastí směřuje. O bankách už byla řeč, ruský kapitál ze sta procent ovládá také firmy z oboru telekomunikací a IT, jako je Ipvoip a Nvision, nebo společnosti spojené s jaderným průmyslem, jako je ČKD Blansko či Temac. Všechny jmenované měsíčník Reportér požádal o odpovědi na několik otázek týkajících se jejich podnikání a ruského vlastníka. Jedinou firmou z oboru, jež nakonec reagovala, je stoprocentně ruská akciová společnost MSA, výrobce speciálních armatur pro jadernou energetiku. Její výkonný ředitel Jan Halfar se za „agenta Ruska“ rozhodně nepovažuje. „To, že patříme do ruské skupiny Rimera, nás nijak negativně neovlivňuje,“ říká s tím, že zákazníci ať už z Jižní Koreje, Indonésie, Turecka, nebo Číny neřeší akcionáře, ale kvalitu a tradici. Ruský kapitál tak podle něj není žádným stigmatem. „Nemám ani pocit, že by mělo současné dění negativní vliv na české firmy s ruským kapitálem. Aspoň já nic takového nepociťuji,“ dodává. •

---

 

Praha, Vary, nemovitosti

Geograficky vzato, ruské byznysové enklávy jsou v Česku prakticky jen dvě. V Praze je registrováno sedmdesát procent všech ruských firem v Česku, v Karlových Varech s tradičně velkou ruskou přítomností je to přes třináct procent. Ostatní části české kotliny nechávají ruské podnikatele víceméně chladnými. Jak říká Michal Řičař, analytik firmy Bisnode zabývající se statistikami a daty firem působících v Česku, v první desítce největších ruských společností u nás jsou podle základního kapitálu tři, které mají jako hlavní obor své činnosti uveden obchod s realitami; takřka výhradně ve Varech a v Praze: Lunisoft, Gejzír Real a Liges. Všechny jsou ve stoprocentním ruském vlastnictví.

Právě podnikání s nemovitostmi patří u ruských firem v Česku k nejoblíbenějším. Co do finančního objemu je však jedničkou bankovnictví a pojišťovnictví, do první desítky pak patří mimo jiné podnikání v dopravě, ve stavebnictví, zpracovatelském průmyslu či ubytování, stravování a pohostinství. „V celkovém pohledu lze ale říci, že se ruským firmám ve srovnání s celou Českou republikou příliš nedaří − jak z hlediska průměrného zisku, celkové výše základního kapitálu, tak maximálního zisku v daném oboru,“ dívá se do svých statistik analytik Řičař. „Zejména právě v oboru nemovitostí, dopravy či zemědělství vykazují tuzemské ruské firmy dlouhodobě záporný zisk, což je značně rizikové do budoucna.“

Autor je novinář, pracoval mimo jiné v BBC, Hospodářských novinách a týdeníku Ekonom. Nyní je šéfredaktorem webu HlídacíPes.org – projekt Ústavu nezávislé žurnalistiky. Právě ve spolupráci s tímto webem článek vznikl.