Nejistotu předstírám. Kvůli napětí

Když mi nabídli psát o cirkusu v německém Mannheimu, domnívala jsem se, že jde o vtip. V cirkusu jsem byla naposledy v pěti letech a od té doby jsem měla za to, že už návštěvu není třeba opakovat. Jenže tento cirkus je jiný, než si spousta lidí představuje…

 

Artistický Oscar

Vyjíždím z Prahy brzy ráno, projedu několika průtržemi mračen, šťastně si nevšimnu státní hranice s Německem a ve čtyři odpoledne brzdím před Cirkem Palazzo v širším centru průmyslového Mannheimu, v Bádensko-Württembersku, ležícím u hranic s Francií.

Vítá mě Dimitr „Míťa“ Štaubert, dvoumetrový „drobek“ s přátelským úsměvem, který ho prý provází po celý život, nehledě na okolnosti. Míťa je pokračovatelem dvě stě let staré tradice českých artistů cvičících na perské tyči.

Jeho umění prý nemá ve světě konkurenci.

Uvidíme, říkám si skepticky a následuji ho. Cestou do šapitó se dozvídám, že akrobacie na perské tyči je stará stovky let. Její kořeny, jak ostatně naznačuje název, vedou do Asie, kde vzrostlé a pevné bambusové kmeny vždy lákaly lidi k nejrůznějším kouskům. Tudíž v moderní podobě jde o disciplínu, kdy někdo na tyči cvičí akrobatické kousky, zatímco někdo jiný ještě může tyč držet, třeba na ramenou. Případně dokonce artista či artistka stojící na tyči drží další tyč – a na ní je ještě další akrobat.

Vcházíme do Radio Regenbogen Harald Wohlfahrt Palazzo – dlouhý název jako by napovídal, že půjde o vyčerpávají zážitek. Když však vejdete dovnitř, tento pocit vás rychle opustí.

 

Palazzo je důmyslný labyrint postavený z bezpočtu kontejnerů, což není vůbec znát. Všechno kryje rudý samet a světla… a křišťál. Říkám si, že to určitě není možné, že nejde o křišťál, ale o hru světla, jsem přece v moderním cirkusu a všechno je levné pozlátko.

Skepse v mých očích si všimne Míťa a mile se usměje. Ptám se, jestli jako artista musí dodržovat nějakou speciální dietu. Zamyslí se a pak řekne, že pije moc rád cocacolu. Vede mě do zákulisí. Nevládne zde viditelná nervozita, zato kolem proběhne čivava v kravatě. Dozvídám se, že pes není součástí vystoupení, jen má dnes narozeniny.

Míťa mi představuje drobnou šedovlasou dámu chodící o francouzských holích. Je to jeho maminka – Marie Štaubertová. Má nápadně jasné oči a stále, i po letech, nádherné rysy. Tuhle ženu museli muži zbožňovat, napadne mě.

Ze zákulisí přibíhá drobná dívka a babičku Štaubertovou obejme. Je to vnučka Nancy – a taky majitelka čivavy. Je šťastná, že babi Marie, ač po operaci obou kyčlí, neváhala přijet z Prahy podívat se na vystoupení, v jakých tolik let sama účinkovala.

Přicházejí další artisté, zaměstnanci a číšníci, kteří budou v Palazzu dnes večer roznášet bohaté menu. Všichni si chtějí potřást rukou se slavnou Marií Štaubertovou. Vnučka Nancy je viditelně hrdá a syn Míťa dojatý.

Rodina „Staubert“ je mezi artisty pojem. Důkazem toho může být třeba cena z Monte Carla, jakýsi artistický Oscar, který Míťa s Nancy nedávno získali.

 

Děti jsem učila

Společně usedáme v zákulisí, ve velkém prostoru s kostýmy a rekvizitami. Podepisujte si své nápoje – praví nápis na lednici. Povídáme si, zatímco kolem chodí štíhlí a vypracovaní mladí artisté. Mladý svalovec prověřuje kolo bez sedla, průzorem vidím do šaten, kde si před osvětlenými zrcadly útlé ženy v županech velmi trpělivě nalepují ohromné řasy. Dva muži v rohu tiše hrají šachy a profesionální krejčí opravuje kostým.

Marie vzpomíná na pětašedesátý v New Yorku. Byla v pokročilém měsíci těhotenství a vystupovala na perské tyči jako obvykle.

„V kolikátém?“ ptám se.

„V pětašedesátém.“

„Já myslela ten měsíc.“

„V osmém,“ směje se Marie. Děti zkrátka přicházejí během aktivního života, v tomto případě ovšem života artistky, která podepsala smlouvu na určitý počet představení a nikdo se jí neptal, jestli náhodou není těhotná.

„Já byla ta dole, nade mnou tyč, holka, tyč a druhá holka. Bříško jsem měla trochu stažené, aby nebyla dcera tolik vidět. Když se narodila, všichni jsme si přáli, aby jednou stanula na vrcholku perské tyče. A stalo se!“ Místo nakonec nyní převzala i vnučka Nancy. „Je hezké, že něco pokračuje a není to limitované délkou jen jednoho života,“ říká Marie Štaubertová.

Ptám se, jestli na umění na perské tyči existuje nějaká škola.

„Škola pro artisty v Česku není. To umění se drží v rodinách a předává se z generace na generaci. Sama jsem své děti učila,“ odpovídá Marie.

 

Všechno je cvik

Míťa otevírá obálku s dopisem a spokojeně se směje. Práce je! Dozvídám se, že pět měsíců představení se tady v Palazzu pro velký úspěch prodlužuje a v kase cirkusu je každý večer milion. Jde o společenskou událost první třídy. Pomyslím na Jana Václava Stamice a hudební školu, která zde v Mannheimu už kdysi velkou světovou parádu udělala. Ale šlo o klasickou hudbu, a ne žádný cirkus a akrobaty.

Přichází snědý svalnatý chlapík. Mluví italsky, německy, pak přepne do angličtiny. Rozcvičuje se. Udělat já jen zlomek jeho pohybu, už nikdy nevstanu.

„Všechno je cvik,“ směje se Nancy. Sama se domluví čtyřmi jazyky. Ptám se jí, jestli fyzické cvičení je to nejdůležitější v životě artisty. Nancy zvážní.

„Není,“ odpovídá a Míťa s babičkou přikývnou.

„Když jsme na dovolené, netrénujeme a jíme. Pak když se spravíme, tak prostě zase zhubneme.“

Znovu se tedy ptám, co je nejdůležitější. Nancy mi to tedy poví.

„Partnerství. Důvěra. Zázemí.“

Přichází hlášení, že za patnáct minut začíná představení. Kolem běhají vystupující a já si jdu sednout do vrchní lóže. Marie s francouzskými holemi zůstává rozpačitě stát pod dvanácti příkrými, úzkými schody bez zábradlí, takřka půdním žebříkem do lóže. Říkala synovi, že má sehnat místo dole! Ale dole je beznadějně vyprodáno.

To dáš, ubezpečí pětaosmdesátiletou maminku Míťa a vezme jí francouzské hole. Chci něco namítnout, ale babička už odvážně stoupá. Dala to.

Představení teprve začíná. Potrvá do půlnoci, kdy přijde na řadu zlaté Duo Stauberti, jak zní jeho mezinárodní umělecký název.

Za stovku stolů usedlo 550 diváků. Je opravdu plno. Prostírání dokonalé, na stole nechybějí čtyři sklenky na různé druhy nápojů, ani nože na stejk i rybí speciality.

Míťa se směje, prý mu zakázali na tyči žonglovat, protože co kdyby upustil nějaký kužel do nápojového skla? „Takový nesmysl. Jsem si jistý. Mám potíže spíš s dramatem a předstíráním, jak je ten který trik nebezpečný, abych zvyšoval napětí.“

Čeká nás série kulinářských specialit proložených výstupy artistů. Hosté v oblecích, sem tam i dámská dlouhá róba.

Zhasíná se. Stoly i hosty pojednou ozařují jen elektrické svícny. Šero náhle střídají výbuchy světel. Nastupuje lesk, barvy, napětí a hudba. Přichází konferenciér. Jeho roztomile nekorektní trans-gender humor způsobuje výbuchy smíchu napříč generacemi. Nešetří nikoho. V tomto prostoru jsme si rovni, protože se všichni hodláme upřímně bavit. A publikum ho nebo spíš ji zbožňuje.

Zpívá vítěz talentové soutěže. Pop, ale žádná odrhovačka. Musím uznat, že nejde o kýč, který jsem očekávala. Všechno je do milimetru a na zlomek sekundy přesné.

První artistická čísla. Publikum se baví, tleská – je upřímně nadšené. Atmosféra je elektrizující. Při složitých tricích se z publika ozývají výkřiky uznání.

Nakonec přichází vrchol večera – Duo Stauberti. V devíti minutách uvidíme to nejtěžší, co je v dané disciplíně perské tyče na světě k vidění. Nancy nabíhá do centra šapitó a mrkne mým směrem, Míťa proletí uličkou na jednokolce. Asistenti vnášejí do cirkusu vysoké tyče.

A už jde Nancy nahoru, vysoko, až pod strop. Kdyby Míťa dole selhal… raději nemyslet. Tohle vypadá opravdu nebezpečně. Popření fyzikálních zákonů, anebo? Podívám se na Marii, která tohle také dokázala.

V tu chvíli se Nancy pouští a padá do náruče obra Míti. Je ticho. Míťa dostane Nancy bezpečně na zem a babička Marie si neznatelně oddechne. Spokojeně tleskne a ten zvuk zanikne v bouři ovací nás všech, pro které se během jediné podívané stal artistický cirkus nádherným, nově objeveným kontinentem.

 

Karel Cudlín je známý český fotograf, držitel mnoha ocenění a vysokoškolský pedagog.

Eva Papoušková je autorka scénářů seriálů a knih pro děti.