Ohromit vlastní vzor

Vědci věděli, jak ženské vajíčko před oplodněním vypadá. Ale jak se chová – to jen tušili. Embryoložka Zuzana Holubcová se rozhodla, že proces jeho zrání jako první na světě popíše a zaznamená. Výsledky jejího výzkumu z laboratoře v Cambridgi publikoval loni prestižní časopis Science. Překvapily. A přinesou významný posun v umělém oplodnění.

Se Zuzanou Holubcovou si dáváme sraz v kavárně v Brně. Přibíhá se zpožděním, objednává si levandulovou limonádu. „Od rána jsem u mikroskopu,“ říká omluvně a hned se rozesměje: servírka totiž před ni postavila pití v laboratorní kádince, jak je teď v hipsterských podnicích populární. „A koukám, ani tady neuniknu. Ale my z baněk teda nic nepijeme, jen jednou ještě na škole jsme si dávali na párty mojito z erlenmeyerky (Erlenmeyerova baňka, laboratorní nádoba se zúženým hrdlem – pozn. red.).“

Na konferenci TEDxZlín – představující málo známé, přesto významné myslitele – ji nazvali odbornicí na ženskou plodnost. Když to však Holubcová slyší, ošívá se. „Mám z toho pocit, jako bych řešila horoskopy. Něco jako – a teď vám povím, kdy máte otěhotnět!“ Nemá ráda ani označení vědkyně. „Je to formalínem čpící slovo, které označuje ženu s pěti vlasy a bílým pláštěm. Kamarádka fyzička taky nadává na české přechylování, jsme zvyklé na označení scientist,“ vysvětluje rodačka z Ústí u Vsetína.

Vyděšení rodiče

Třiatřicetiletá Zuzana Holubcová je embryoložka, ale vystudovala brněnskou farmacii. Poměrně netradičně však po malém doktorátu PharmDr. přesedlala na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, kde si pak udělala doktorát velký, tedy Ph.D.

„Bude to znít hrozně, ale já na gymnáziu vlastně nevěděla, co studovat. Věděla jsem, že chci dělat něco přírodovědeckého, ale neznala jsem jiný obor než medicínu. Že existuje něco jako molekulární biologie a biochemie, na vsi u Vsetína moc nemáte od koho zjistit,“ vzpomíná. Rodiče – učitelku a elektrotechnika – její zájem o chemii spíš vystrašil, báli se, že tomu sami moc nerozumějí a nemůžou jí s učivem ani pomoct. „Ale nedalo se nic dělat. Chemické rovnice mě bavily už na základce, připadaly mi jako křížovky.“ Jenže farmacie v Česku vypadá jinak. Na půlroční povinné školní praxi v lékárně zjistila, že vážně nechce dělat prodavačku v bílém plášti, která doporučuje potravinové doplňky. Navíc si praxi vyzkoušela před deseti lety; teď je prý situace ještě horší a řetězce lékárníkům diktují, jaké přípravky nabízet. „Já bych pro léky dneska šla jen do nemocniční lékárny, tam jsou placeni paušálně, ačkoliv špatně. Ale doporučují, co sami chtějí,“ radí. Sama se místo za pultem viděla v laboratoři, měla sen vymýšlet léky, které někomu zachrání život. Ale zdejší farmacie vás podle ní na tuhle kariéru moc nepřipraví.

Tehdy zariskovala a přešla na medicínu. Bylo to právě v době, kdy se začalo vzhlížet k embryonálním kmenovým buňkám a na lékařské fakultě zrovna otevřeli výzkumný projekt na ně zaměřený. „Dělala jsem tam pokročilou mikroskopii, zajímalo mě buněčné dělení. A už jsem věděla, že ve výzkumu chci pokračovat a že musím do zahraničí.“

Když není co ztratit. Poprvé