Slovensko u nás

Často bylo v Česku po březnových slovenských volbách slyšet, že jejich výsledek ukazuje na zásadní odlišnosti tamní situace od té naší. Při detailnějším pohledu však odhalíme nemálo podobností a také několik zajímavých poučení. V pravidelném příspěvku o tom píše přední odborník na veřejné mínění.

První věc, v níž jsou si čeští a slovenští voliči podobní, je to, že zhruba čtyři z deseti volit nechodí. Slovenská účast v letošních volbách (59,82 %) byla skoro stejná jako v roce 2012 (59,11 %) i jako ta česká v roce 2013 (59,48 %). Je pravda, že slovenská volební kampaň podle dostupných dat přivedla k urnám nadprůměrně mnoho prvovoličů, na druhé straně zase část někdejších aktivně hlasujících odradila. Podle mého názoru se to stalo především proto, že volební kampaň byla převážně destruktivní. Prakticky všechny strany zdůrazňovaly hlavně to, čemu zabrání (od příchodu uprchlíků až po společnou vládu s Ficovým Smerem), a jen vzácně prezentovaly cosi věcného a pozitivního. Mezi výjimky patřila Sulíkova SaS, která se v kampani soustředila na svůj ekonomický program (že by inspirace pro českou pravici?); totéž platí pro OĽaNO-NOVA s programem protikorupčním, který je však v našich poměrech trochu ohranou písničkou. Ficův Smer-SD sice hovořil o sociální oblasti, jeho kampaň však zdůrazňovala spíše dosavadní úspěchy než budoucí plány. Varováním pro českou sociální demokracii by mohlo být, že tato strategie příliš nezabrala.

Poučné jsou také důsledky zákazu zveřejňovat průzkumy dva týdny před termínem voleb. Výzkumníci na Slovensku – stejně jako ti čeští – zdůrazňují, že neprognózují výsledek voleb, že jen mapují situaci v době sběru dat. Na Slovensku tak mohli popsat ovzduší zhruba tři týdny před volbami, později už ne. Sběr a zpracování dat totiž přece jen pár dnů zaberou, takže výzkum publikovaný patnáct dnů před volbami ve skutečnosti zachycuje nálady ještě o nějaké tři dny starší.

Fakt, že dva týdny práce agenturám chyběly, můžeme dokumentovat na konkrétním příkladu. Když do časové řady agentury Focus vložíme dva chybějící týdny, směřuje lineární trend pro Smer-SD k hodnotě 31,3 procenta. Kdybychom totéž provedli s pesimistickým odhadem, tedy údaji o takzvané dolní hranici pětadevadesátiprocentního intervalu spolehlivosti odhadů (která v tiskových zprávách Focusu byla zmíněna, jen si jí nikdo nevšímal), dovedl by nás trend dokonce k hodnotě 28,0 procenta, tedy prakticky k volebnímu výsledku Smeru. Informace, jak Fico ve volbách dopadne, tudíž v průzkumech obsažena byla, jen se o ní nemluvilo.

Znamená to něco pro české volby? Ano, spoustu věcí. Především fakt, že trendy vývoje podpory těch či oněch stran jsou důležitější než poslední naměřené hodnoty.

A dále, že když přízeň voličů některé straně klesá, je moudré dívat se nejen na průměrné hodnoty volebních modelů, ale také na černé scénáře, třeba na dolní meze intervalů spolehlivosti. To by se u nás mohlo týkat třeba klesající TOP 09. Podobně by naopak mohlo platit, že když někomu přízeň roste, stojí za pozornost spíše horní meze příslušných intervalů spolehlivosti.

V případě Kotlebovy Ľudové strany by nás však ani takový postup nepřivedl ke správné prognóze. Důvodů je více.

Její voliči jsou zjevně plaší. V průzkumech se nechtěli ke své volbě moc znát, protože jejich okolí nebylo k takové volbě příliš tolerantní. V Česku to známe ze začátku devadesátých let, kdy se ke svým preferencím nechtěla hlásit skoro třetina příznivců KSČM. Podobně by se mohli chovat příznivci některých krajně pravicových uskupení, pokud by jejich předvolební rétorika byla vnímána jako radikálnější než postoje prezidenta Zemana. Zní to možná paradoxně, ale právě na Miloši Zemanovi po mém soudu záleží, zda bude populismus Úsvitu – Národní koalice chápán coby přijatelný postoj, neboť totéž vlastně říká prezident. Nebo zda bude rétorika Úsvitu považována za neúnosně radikální, protože krajní společensky přijatelnou mezí budou euroskeptické a vůči uprchlíkům řekněme nevstřícné názory Babišova ANO a Fialovy ODS, do nichž „se vejde“ i prezident.

Kotleba před volbami získával příznivce nevybíravou protiimigrační a nacionalistickou rétorikou především mezi mladými lidmi na sociálních sítích; na Facebooku se mohl chlubit až třiceti tisíci lajků týdně. Podle agentury Median SK v době, kdy volební modely ve svých průměrech připisovaly Ľudové straně Naše Slovensko kolem 3 procent hlasů (z těch, kteří chtěli k volbám jít), činil její potenciál plných 15 procent hlasů všech oprávněných voličů, tedy přibližně 664 tisíc osob. Marianu Kotlebovi se sice nakonec podařilo získat hlasy méně než třetiny této potenciální skupiny, přesto výsledek zaskočil. Stejná výzkumná metodika ukazuje, že nynější potenciál Úsvitu – NK činí jen asi 337 tisíc hlasů, ale 60 procent z nich chce aktuálně toto uskupení volit a jeho podpora spíše roste, takže obezřetnost je rozhodně na místě.

Skrytí babišovci?

Z toho, jak se slovenským stranám dařilo nebo spíše nedařilo využívat voličský potenciál, bychom si také mohli vzít poučení. Pouze Smer-SD získal hlasy poloviny ze všech, kteří o jeho podpoře uvažovali, v ostatních případech se tento poměr pohyboval někde na hranici třetiny nebo i jen čtvrtiny. To ukazuje nejen na velkou nerozhodnost voličů, ale také na slabost většiny kampaní. V Česku to zatím vypadá trochu jinak. Podle aktuálních průzkumů může několik stran považovat za své „skutečné“ voliče přibližně polovinu těch potenciálních, ale na úsudek o reálném konverzním poměru (tedy kolik potenciálních voličů se stane voliči skutečnými) je rok a půl před plánovanými volbami přece jen brzy. Přesto by už teď měli zbystřit stratégové ČSSD, jíž vychází aktuální konverzní poměr nižší než u Ficova Smer-SD, a především TOP 09, kterou chce aktuálně volit méně než třetina těch, kdo tuto možnost připouš­tějí. Jinak bych naopak hodnotil situaci ODS, protože strana je na vzestupu a její potenciál roste – zatím zřejmě rychleji než střízlivé výsledky volebních modelů.

Poučení ze síly volebního potenciálu je ale v českých poměrech na místě v úplně jiném segmentu: přímo na špici. Hnutí ANO má na počátku roku 2016 podle Medianu potenciál přibližně 2,6 milionu občanů, skoro třikrát vyšší, než byl jeho zisk ve volbách 2013 (tehdy 927 tisíc hlasů). Kritika a odsudky, které se teď na ANO (respektive na Andreje Babiše) valí ze všech stran, mohou mít dvojí účinek. Buď se popularita propadne a hnutí může následovat Věci veřejné, nebo se sice sníží hodnoty udávané pro ANO ve volebních modelech (protože část občanů se nebude chtít k podpoře „podezřelého“ hnutí hlásit), poten­ciál ale zůstane víceméně nedotčený, což by pak při zhruba poloviční konverzi stačilo na 1,3 milionu platných hlasů. To by při volební účasti pod hranicí 60 procent znamenalo zisk více než 25 procent hlasů a poměrně jasné volební vítězství. A pak by přišlo na řadu další poučení ze slovenských voleb: menší strany jen těžko odolávají pozvání do vlády, i když ho v kampani odmítaly. •