Dvě tváře českého národa

Jsou Češi xenofobním a rasistickým národem, nebo výspou tolerance a liberalismu? Ve vášnivých debatách u piva či monitoru často padají obě tvrzení a internetově gramotní diskutéři vždy rádi přispěchají s prvním vygooglovaným číslem, které podporuje jejich tezi. V tom je krása internetu: z bambilionu blogísků či konspiračních webů lze vyzdrojovat i tvrzení, že Země je placatá.

Dopátrat se reálného stavu věcí bývá těžší, protože ne každá statistika je relevantní a i tu pak musíme umět interpretovat – už třeba tím, že se vyhneme sémantickým nesmyslům, jako je otázka v první větě tohoto textu. Ve skutečnosti nejsou Češi takoví ani makoví, neboť sestávají z mnoha názorově protichůdných skupin a hloupě zjednodušující výklady „Češi jsou…“ znamenají popření té části národa, která vyjde ve statistikách jako menšinová, přestože stále zahrnuje statisíce či miliony jedinců.

Nicméně poměr lidí zastávajících ty či ony názory se v různých zemích liší a srovnání bývají zajímavá. S jedním přišel v minulém týdnu renomovaný americký institut Pew Research Center. Zaměřil se na otázky související s náboženstvím, národní identitou a tolerancí v zemích východní i jihovýchodní Evropy včetně kavkazských republik (plus bůhvíproč i Kazachstánu).

Tento text se nesnaží sebraná data podrobně vykládat. Představuje a krátce komentuje výběr zejména těch témat, kde se názory Čechů výrazně odchýlily od většiny ostatních národů zařazených do výzkumu. Co z toho vyplývá, nechť laskavý čtenář posoudí sám.

Spokojení a bezbožní

První takové téma – a hned důvod k radosti. Jen ve dvou postkomunistických zemích vyjádřila nadpoloviční většina respondentů spokojenost se současným vývojem a jednou z nich byla s 52 procent kladných odpovědí i Česká republika. Z absolutního hlediska se to může zdát málo, ale při pohledu na Polsko či Maďarsko, kde nespokojenost převažuje skoro dvojnásobně, si můžeme gratulovat.