Přirostlí k horám

Jednou provždy zmizet z města a zabydlet se třeba v Krkonoších. Manželé Olivovi si tenhle sen dokázali splnit. Dnes je jim sedmdesát a jednu věc vědí velmi dobře: i sny občas bývají pořádně tvrdé a nemilosrdné.

Pstruh na talíři má dobře půl kila. Brzy bude zima, ryby jsou jak přezrálé lusky, už moc neberou a tíhnou ke dnu.

„Tenhle je jeden z posledních, kterého jsem chytil. Je přece jen pozdě,“ odtuší pan Oliva a sám si nalije jen malou sběračku hustého houbového kysela, které je rovněž vynikající a vařila ho paní Olivová.

Jenže pan Oliva je, jak sám říká, „přepstruhovanej“. A taky „přehoubovanej“.

Ten stav mu závidím, takže posléze vyrazím na Kraví horu, kde v měkkém mechu najdu pár solitérů. Je pondělí a v pondělí se, to dá rozum, na houby nechodí, „protože nedělňáci to tu od pátku sjedou“. I těch pár kousků mi doma posléze vystačí na vynikající kyselo, vylepšené receptem paní domu, který tu neprozradím, neboť ctím know-how Renerovek, dvou horských chalup na stráni Malé Úpy, jež patří Pavlu a Jaroslavě Olivovým.

Příjemné zalechtání v břiše se však dostavuje mnohem dřív, než na terase ve výšce tisíc metrů přistanou voňavé talíře. Ucítím ho už ve chvíli, kdy se před Trutnovem začne silnice vlnit a houpat. Tenhle pocit musí důvěrně znát všichni, kdo se stejně jako já narodili na horách, ale utekli do města.

Ti, za nimiž jsem přijela, udělali přesný opak. Z města utekli na hory. Jednou provždy.

 

Tak jsem ti koupila Teslu

Původně chtěli odejít jen na rok. Zmizet z pookupační Prahy, zapomenout na strahovské studentské koleje, kde se v osmašedesátém po setmění střílelo. Přitom život na kolejích byl do té doby báječný, Pavel Oliva coby student stavební fakulty ČVUT spoluzakládal strahovský klub 001. „I Ray Charles nám koncertoval! A taky jsme tam měli první striptýz, Natašu z Ostravy.“ Ale kamarádi začali postupně mizet ve světě. On se považoval za vlastence, utéct nechtěl. Byl čerstvě ženatý a jeho novomanželka smýšlela stejně. Bylo mu šestadvacet, jí o šest míň.

Školu už nedodělal. „Chtěl jsem celý život stavět mosty. Bydlet v maringotce, chodit v holinách. Ale za celý život jsem nepostavil jedinej.“ Jaroslava, ač s hotelovou školou, pro změnu nikdy vařit nechtěla. Vaří už čtyřicet šest let.

O místo v podnikové horské chatě patřící Velkovýkrmnám Pardubice-Dražkovice se ucházelo sedmnáct lidí, Olivovi ho dostali. Prý proto, že jako jediní se neptali na peníze.

„Byli jsme šťastní, že máme pokoj s červeným kobercem. Nebyl v něm ani vařič, ani umyvadlo, paradoxně tam byl krb,“ vzpomíná Jaroslava Olivová. Začali správcovat, vařit, mýt nádobí − a zůstali. Cítili se svobodní, pod čímž se skrývalo toto: ve čtyři vstát a přichystat snídani, na dvanáctou aby byl oběd a na šestou večeře. „Ale nikdo mě nehlídal. Jak jsem si to udělala, tak jsem to měla.“

Do Úpy jezdily lyžařské výcviky, pročež se pan Oliva pochlubí, že zná všechny učitelky z Pardubic (malinko přehání, neboť na mou maminku si nevzpomene), a paní Olivová zase přidá historku, jak se k nim funkcionář ze stranického výboru přišel podívat až do kuchyně, okukoval sifon a radoval se, že přišel na to, jak se dělá šampaňské.

Po devětaosmdesátém si Olivovi chatu vzali do pronájmu. „Prodělávala dvě stě tisíc ročně, a tak zatímco za totality jezdili zaměstnanci za dvacet korun denně, najednou jsme si dovolili říct o devadesát. To jsme si udělali trošku zle.“

Ale ne moc. Chytili dobrou dobu, hory praskaly ve švech a Olivovi byli plní sil. Chatu nakonec za necelé dva miliony na dluh koupili – a celou tu dobu pokukovali ještě po jedné, patřící vršovické Tesle, položené o trochu níž, zato na slunci. Její akvizici, jak by se dnes řeklo, popisuje Pavel Oliva takto: „Jednoho dne jela paní Olivová do Holandska na výstavu tulipánů, a když se vrátila, řekla: Cestou jsem se stavila v Praze ve Vršovicích a koupila ti Teslu.“

Tesla stála na hezkém místě, ale jinak žádná krasavice to nebyla. Asi jako když uzavřete sňatek z rozumu. „Byl to takový kravín s malými okýnky, a dost špinavý. Koupila jsem si tehdy dva hrníčky cibuláky a umínila si, že první kafe z nich vypijeme, až bude chata čistá,“ vzpomíná paní Olivová, načež ji pan Oliva napomene, že takové detaily nikoho nezajímají, jenže to se mýlí. Chatu vycídili wapkou, nově natřeli, kafe vypili – ale dobrý pocit se nedostavil. „Nejhorší bylo vzít do té králíkárny hosty a pak říct, že za ty kobky chceme peníze.“

Vydrželi to jednu sezonu, pak zavřeli, srovnali barák se zemí a nechali vyrůst nový. Úplně jiný, prostorný a citlivě moderní.

A ještě jeden důležitý detail: do betonu dali křížek. Zlatý, pro štěstí.

Protože neštěstí sice nechodí po horách, nýbrž po lidech, ale na horách tak nějak víc.

 

Náhrobní kámen pro Péťu

Olivovým se narodily čtyři děti, ale zůstaly jen dvě. Dvě dcery.

V pořadí druhý syn zemřel krátce po porodu. „Muž byl hodně nemocný, zrovna napadlo hodně sněhu, a tak jsem s ním šla vyhazovat garáž, aby mohl na kontrolu. Jenže v noci mi praskla voda,“ vzpomíná Jaroslava.

Volali sanitku, vůz kroužil po Pomezních boudách, ale ne a ne se k nim dostat. Když sanita konečně dorazila do nemocnice, bylo už pozdě. Chlapec se narodil, ale nepřežil.

O několik let později Olivovým onemocněl prvorozený syn. V patnácti dostal rakovinu kostí.

Nikdy nepochopili proč, proč zrovna on. „Krásnej, chytrej kluk.“

Na zdejším hřbitově, plném starých německých hrobů, byl náhrobek se zlatým nápisem Péťa Oliva tím prvním, který byl vytesán v češtině.

„Prožili jsme tu i blbý časy a těžký chvíle. A víte, čím jsme je překonali? Prací,“ zahání Pavel Oliva chmurné vzpomínky, které ke krásnému podzimnímu dni jakoby nepatří, jenže i takový je život na horách.

„Nikdo neví, co to je, když je zima a vy jste odkázáni jen na jednu cestu, která je od hlavní silnice tři kilometry, neudržuje se a ono zafouká. Máme dvě rolby a skútry, hosty svážíme. Dnes už je to hračka, ale dřív jsme jezdili pásovým traktorem sovětské výroby. Pořád zapadal a vyhazovali jsme ho lopatou. Jo, to byla zábava.“ A podobně se dřív svážely i děti do školy – na vozíku za traktorem, kam soused přihodil i pytle s odpadky, aby nejel naprázdno.

Dva roky po Péťově smrti se Olivovým narodila druhá dcera. To aby ta první nezůstala sama. A pak přišla práce na druhé chatě, kterou od té první, typicky krkonošsky červené, rozeznáte na první pohled: je velká, moderní, a kdyby v ní bylo méně modré, člověk by řekl, že je příznačně olivová.

Barvu míchal Pavel Oliva celou zimu. „Mám rád vodu a vzduch, tak jsem míchal modrou se zelenou a snil o Jadranu, ale vyrostl mi z toho smutnej dům.“

Nepřijde mi, protože v zapadajícím slunci září uvadající červené muškáty a sám pan Oliva připustí, že teplá hněď dřeva zelenou modř rozsvítila.

„Je to vlastně taková německá barva. A my jsme chtěli tuhle tradici trochu ctít, protože tady žili původně jen Němci. Některé jsme ještě poznali. Byli nesmírně pracovití. Mrňaví, hrbatí, neměli vitamin C, protože tam, odkud je vidět na Sněžku, nikdo nikdy nevypěstoval brambor, jen krávu, mlíko a tvaroh. Dlouho jsem měl blbý pocit, říkal jsem si, co tu děláme, protože oni tady po staletí žili, než museli po válce pryč.“

Jeden z mála přece jen zůstal až do své smrti, před dvaceti lety ho pohřbili na místním hřbitově. Reimund Sagasser, poslední tradiční dřevař a hospodář na Malé Úpě, jehož předkové sem přišli už v 16. století. Prototyp pravého horala se svraštělou tváří, který ještě v roce 1975 svážel tuny dřeva na saních a v devětaosmdesátém odsud odvedl dvě poslední krávy. Olivovi o svém sousedovi mluví s velkou úctou, jakož i o jeho ženě Franzisce, která zemřela teprve loni. Bylo jí devadesát devět let. Jejich hrob – vlastně je to jen kříž – je kousek od Péti.

Právě bývalí rodáci byli prvními turisty u Olivových a pomohli jim splatit úvěry. Paní Olivová se zvedne a přinese staré německé třídní knihy. Uchovali je, když se rušila místní škola. „Kdybyste to viděla: přijede osmdesátiletý rodák z Mnichova a najde záznam, že měl v roce ’38 dvojku z chování! Mají radost, že barák žije, že se o něj někdo stará a že je posekaná louka.“

Ta louka se kdysi jmenovala Rennerova. Olivovi oprášili historii, jedno „n“ vynechali – a tak vznikly Renerovky.

 

Milušky v garáži

Dvě horské boudy, jedna z nich červená, roubená, pruhovaná, taková ta, co má duši. S vrzající podlahou, buclatými hrnečky na poličkách a parožím na zdích, šlapacím harmoniem a lahvově zelenými kachláky. Otevřeno má jen v zimě, je spartánštější než její mladší sestra, ale rodiny s dětmi chtějí sem. Hned nad chalupou je sjezdovka, pod chalupou rybníček, v němž tíhnou ke dnu zmiňovaní pstruzi a jehož voda v zimě poslouží pro umělý sníh.

Letní sezona je pro majitele horské boudy finančně výhodná, protože rolby odpočívají v garáži a nežerou. Jedna je rok výroby 1979, druhá je o jedenáct let mladší, obě jsou to vlastně už babičky. Pavel Oliva jim říká Milušky a o Vánocích jim nosí cukroví, aby ještě hodně vydržely, protože nová rolba, to je osm milionů. Dohromady prožerou nějakých patnáct set litrů nafty ročně, ale i tak se nejvíc vydělává právě na zimě.

„Kdyby byla letos stejně slabá zima jako ta minulá, klekne nám to hodně,“ obává se Oliva. „Sněhu bylo málo, v lednu lidi rušili pobyty a přesouvali je na březen, jenže ani ten nebyl nic moc. Jezdí se na technickém, ale není to ono.“

Dělat byznys na Malé Úpě není žádné terno. „V Krkonoších je přepostelováno. A celou jejich ekonomiku ovlivňuje Pec a Špindl. Pražští zbohatlíci, kteří něco koupí a je jim v zásadě jedno, zda to vydělává, nebo ne. Kuchaře zaplatí penězi, jaké by u nás nikdy nedostal, hlavně, aby to žilo.“

Ale téhle honby už se Olivovi neúčastní. To, co potřebovali, mají ve svých sedmdesáti letech odpracováno, mohou si dovolit měsíc zavřít a užívat klid. „Žádné slevomaty, to je jen cesta do záhuby.“

Krize je vidět hlavně v baru, pivo se vytočí, ale co dřív paní Olivová snadno vydělala na panácích, dnes musí vystát nad hrnci s knedlíky. A když bar přece jen ožije, je třeba vydržet, i když tu­hle povinnost už zastane najatá mladá servírka, která vydrží do rána, pak si jako první sjede čerstvě upravenou sjezdovku a řekne: To je lepší než orgasmus!

Pro paní Olivovou jsou zase hosté ten nejlepší doping: „Když přijedou, přestanou mě i záda bolet, protože si musím stoupnout rovně.“

Dnes je ale klid, sezona se láme, letní hosté odjeli a na zimní je ještě brzy.

„Nejradši mám prosinec, než po Vánocích najedou lidi. Taky mám rád inverze, kdy se vy Pražáci dusíte, ale my tu máme krásně a já chodím v krátkých rukávech,“ směje se Pavel Oliva, rovně stavěný chlapík, na dvaasedmdesát let v záviděníhodné formě. „Anebo tenhle podzim. Fotografové tomu říkají krkonošská riviéra. Když vidíte na fotkách něco kýčovitě namrzlýho, je to většinou Malá Úpa.“

Olivovi pijí kávu, vyprávějí a sem tam do sebe rýpnou. „Jaruško, vole, už mlč.“ Jaruška se pousměje, takhle je to prý pořád, pan Oliva provokuje, má rád, když je ženská nazlobená. To je stinná stránka života na horách: muž se svou ženou snídá, obědvá, svačí i večeří čtyřiadvacet hodin denně, tři sta šedesát pět dní v roce. „A tak aspoň poslední tři roky odpočíváme každý zvlášť. Paní Olivová nemůže pochopit, že když ona jede nalevo, já musím napravo. Chtěla by se mnou chodit za ručičku a prohlížet si památky, ale já chci na surf. Na Jadran. Nasadím plachtu a ploutve – a je mi krásně,“ říká Pavel Oliva. „Tady,“ vede mě do sklepa staré červené Renerovky, „tady to je.“ Vedle párů lyží visí surfařské prkno a neopren. V tomhle věku, klobouk dolů.

Paní Olivová má jinou chloubu; na pražském Pankráci nedávno koupila malý byt, aby měla kde přespat s vnuky, když jim chce ukázat Petřín a Národní divadlo. To aby věděli, co znamená být Čech. Kořeny s Prahou ještě definitivně nezpřetrhala, však se tam se svým mužem brali na radnici. To bylo 17. října.

7. října měl Péťa Oliva pohřeb.

A 17. října se jim narodila druhá dcera.

Náhoda? Osud?

Jakási náhoda tomu chtěla, že i já dopisuju tenhle text 17. října. Sedím už zase v Praze, téměř dvě stě kilometrů daleko, a myslím na Péťu, který jezdil do školy na vlečňáku od traktoru plném pytlů, stejně jako já jezdila jako malá na pytlích brambor, které pěstovala babička, taky malá a shrbená. Pole bylo hned pod hřbitovem, jen těm bramborám se tu dařilo, protože z babiččiny chalupy, červené a pruhované, nebylo vidět na Sněžku.

Sedím, píšu a z oné dáli slyším volání hor, prastarých kotev, volání předků. •

Autorka pracuje v České televizi.