Polsko: Mládí vzad!

Report

Lídři velkých polských stran dlouho a systematicky odstraňovali ze scény mladé, ambiciózní politiky, kteří by je mohli mocensky ohrozit. Nedávné prezidentské volby, které překvapivě vyhrál kandidát strany Právo a spravedlnost Andrzej Duda, však ukázaly, že voliči chtějí změnu – mimo jiné generační.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Lídři velkých polských stran dlouho a systematicky odstraňovali ze scény mladé, ambiciózní politiky, kteří by je mohli mocensky ohrozit. Nedávné prezidentské volby, které překvapivě vyhrál kandidát strany Právo a spravedlnost Andrzej Duda, však ukázaly, že voliči chtějí změnu – mimo jiné generační.

Polská ekonomika se může v blízké budoucnosti potýkat s vážným problémem: nástupnictvím. Když před téměř šestadvaceti lety padl komunismus a otevřely se docela nové možnosti, řada tehdejších třicátníků se dala na podnikání. Založili si své firmy, z nichž mnohé skutečně uspěly. Rostly a sílily a staly se pevnou součástí polské ekonomiky.

Dnes někdejším zakladatelům pomalu táhne na šedesát, začínají přemýšlet o odchodu do penze. A hledají nástupce. Což není jednoduché, problém nástupnictví může být v byznysu ošemetný. Zdaleka ne každý potomek chce pokračovat v rodičovských šlépějích a zdaleka ne každý potomek má taky na byznys talent.

Jistě, takový problém je vcelku univerzální. Jenže v Polsku má přece jen jedno specifikum, které spočívá v počtu takových firem: popsanému problému může v blízké budoucnosti čelit značná část asi ze dvou milionů společností a polská ekonomika tak může projít zásadními změnami.

Ale existuje jedno „odvětví“, kde je generační problém ještě palčivější než v ekonomice. Politika. Zatímco podnikatelé se přirozeně snažili a snaží vychovat si nástupce, politici v uplynulých desetiletích dělali v podstatě pravý opak. Kdykoliv se na scéně objevil někdo mladý a ambiciózní, byl automaticky považován za hrozbu a cílem bylo co nejrychleji se jej zbavit.

Nejviditelnější byl tento proces v pravicové straně Právo a spravedlnost (PiS) bratrů Kaczynských, z níž byla vypuzována jedna vlna mladých politiků za druhou: ti pak mnohdy zakládali vlastní strany (Polsko Plus, Polsko je nejdůležitější, Solidární Polsko), které ale nikdy nedosáhly trvalejší podpory. Někdy se dokonce „včlenily“ zpátky do PiS, kde už však jejich mladí lídři nikdy nezískali dřívější postavení.

Svaz demokratické levice (SLD), strana někdejšího premiéra Leszka Millera, sice jeden čas „přepustila“ vedení mladší generaci, ale pak se zase vrátila stará garnitura s tím, že výsledky mladých nejsou uspokojivé. Mladí pak byli odsunuti do pozadí – i přes fakt, že staronové vedení si nevedlo o moc lépe než oni.

Výsledkem řečeného je víceméně fakt, že hlavními postavami největších politických stran v Polsku jsou dnes lidé, kteří tyto strany vedli před pětadvaceti lety. Nyní vládnoucí Občanskou platformu řídí Ewa Kopaczová, politická veteránka a někdejší ministryně zdravotnictví a nyní předsedkyně vlády, která je v osmapadesáti letech nejmladší na „soupisce“ lídrů velkých partají.

Hlavní opoziční stranu, již zmíněné Právo a spravedlnost, vede pětašedesátiletý Jaroslaw Kaczynski a sociální demokraty (rovněž zmíněný) Leszek Miller (68). Jedním z důsledků takového stavu je skutečnost, že většina témat na polské politické scéně je orientována do minulosti, spoutána starými spory a osobními náklonnostmi a averzemi. Koneckonců, někteří z polských politických lídrů se při práci potkávají už takřka čtyřicet let. A vzhledem k systematickému vypuzování mladých jako by nebyl nikdo, kdo by byl schopen současný stav změnit.

 

Předem vyhrané volby

Rok 2015, respektive dvoje letošní volby (jarní prezidentské a podzimní parlamentní) nicméně mohou být poslední kapitolou tohoto „seriálu“. Je možné, že za pět let bude většina z dnešních politických lídrů v důchodu. Ale kdo je nahradí?

Ilustrujme současnou situaci právě na příkladu nedávných prezidentských voleb. Obhájce křesla Bronislaw Komorowski, v době hlasování dvaašedesátiletý kandidát Občanské platformy, měl podle počátečních průzkumů podporu až pětašedesáti procent populace a zdálo se, že bezpečně vyhraje – dokonce už v prvním kole.

V důsledku toho se ostatní předsedové stran do klání nehrnuli: zjevně nechtěli čelit téměř jisté a dost možná i dehonestující porážce, která by pro ně po volbách mohla být problémem i v rámci jejich vlastní strany. Začali proto hledat jiné kandidáty – a nastal problém. Kde brát? Vzhledem k předchozí politice odsouvání mladších politiků najednou chyběli jasní adepti. A právě v tomto bodě začaly být zdánlivě nudné volby zajímavé.

Nejsilnější opoziční strana, Právo a spravedlnost, vyslala do voleb Andrzeje Dudu, do té doby poslance Evropského parlamentu. V této souvislosti je třeba podotknout, že polští političtí lídři využívají Evropský parlament jako svého druhu nástroj: buď jako trest pro příliš ambiciózní členy strany, kteří by pro partajní vedení mohli představovat hrozbu, anebo jako finanční odměnu pro druhořadé, leč loajální a pracovité straníky.

Andrzej Duda byl spíše ten druhý případ: dlouholetý věrný stoupenec (před pěti lety tragicky zesnulého prezidenta) Lecha Kaczynského. Dudova kandidatura byla pro mnoho Poláků obrovským překvapením.

Sociální demokracie si vybrala Magdalenu Ogórek, šestatřicetiletou političku a televizní „celebritu“. Což bylo ještě větší překvapení. Nicméně netrvalo dlouho a mezi kandidátkou a její politickou stranou se rozhořel spor: Ogórek se nevyjadřovala v souladu s oficiálními stanovisky SLD, což vedení nesneslo. V dubnu ohlásilo, že již neposkytne žádné další finance na kandidátčinu předvolební kampaň. S oficiálním zdůvodněním, že všechny vyčleněné prostředky již byly vyčerpány – čemuž však věřil málokdo. Ogórek měla zpočátku podporu až desetiny populace, ale poté, co se rozhořel konflikt, začaly její preference dramaticky klesat.

Polská lidová strana (PSL) si zase vybrala svou vycházející hvězdu Adama Jarubase, muže, který se zdá být vcelku úspěšný v lokální politice, ale širší veřejnosti je zcela neznámý. Jediným stranickým předsedou, který se rozhodl postavit Komorowskému, byl Janusz Palikot, předseda partaje Tvé hnutí (Twój Ruch). Nicméně v jeho případě šlo hlavně o znovunabytí popularity, kterou ztratil v důsledku četných chyb z posledních let.

„Soupisku“ kandidátů pak doplnilo dalších šest adeptů bez podpory kterékoliv z velkých či větších stran. Ti pak hlavně soupeřili se stávajícím systémem a v kampani se většinou soustředili na jedno hlavní téma: nacionalista Marian Kowalski volal po vystoupení Polska z EU, veterán prezidentských voleb Janusz Korwin-Mikke či advokát Jacek Wilk zase po libertariánské ekonomice. Byznysmen Pawel Tanajno žádal více referend a novinář a režisér Grzegorz Braun by z Ježíše Krista udělal polského krále.

A nakonec jedním z kandidátů byl i (v devadesátých letech velmi populární) rocker Pawel Kukiz. Jeho hlavní předvolební ideou bylo zavedení systému jednomandátových okrsků pro parlamentní volby: Kukiz je totiž toho názoru, že by se tak podstatně zvýšila kvalita politického systému v zemi. Neb zákonodárci by nesli větší odpovědnost za své činy.

 

Domýšlivost, matka nezdaru

V takové situaci byla pozice Bronislawa Komorowského velmi pohodlná, prezident a obhájce v podstatě nečelil žádnému opravdu silnému vyzývateli. Nebo to tak alespoň vypadalo. Jenže velká popularita vede k domýšlivosti a domýšlivost je matkou nezdaru.

Komorowského předvolební kampaň byla – především ve srovnání s účinnou kampaní Dudovou – velmi slabá. Prezident působil dojmem, že jej i samotná účast v kampani obtěžuje a že znovuzvolení je přece cosi jako jeho přirozené právo. Počínal si unaveně, dělal chyby, leckdy byl i arogantní: a to jsou věci, které voliči neberou na lehkou váhu.

Hlavním poselstvím Komorowského kampaně bylo tvrzení, že posledních pětadvacet let v Polsku byl jeden velký příběh úspěchu, a že je tudíž třeba pokračovat po stejné cestě. Technicky vzato je to pravda, nicméně pro mnohé Poláky, kteří se cítí zapomenutí a vyloučení, jsou takové výroky velmi těžko stravitelné.

Podpora prezidenta Komorowského začala postupně klesat, Dudova naopak stoupat. Navíc ve hře byl stále rocker Pawel Kukiz, jehož podpora bobtnala jako sněhová koule. Z více důvodů: naštvaní voliči Občanské platformy si pravděpodobně řekli, že nastal ten správný moment ukázat vládě žlutou kartu. Jiní polští voliči zase mohli usoudit, že Kukiz je ta správná osoba, která bude hájit jejich zájmy. V každém případě je zjevné, že Kukiz přetáhl voliče hlavně jiným kandidátům než Andrzeji Dudovi: ten těžil z disciplinovanosti a loajality elektorátu PiS.

 

Sliby chyby

Ještě dva týdny před hlasováním se zdálo, že by Komorowski přece jen mohl vyhrát už v prvním kole, byť třeba velmi těsně. Duda měl podporu asi třiceti procent lidí, Kukiz byl zhruba na desetině s tím, že jeho popularita na rozdíl od ostatních kandidátů stoupala. Což vedlo Komorowského k další chybě: přišel s novým heslem, které znělo „Ukončeme to v prvním kole“. Voliči tenhle druh arogance neodpouštějí. Komorowski navíc začal na Kukize útočit, což byl další omyl.

Těsně před prvním kolem prezidentské volby pak z průzkumů veřejného mínění vycházely výsledky, jež se zdály jaksi podivné: Komorowski ztratil mnoho podporovatelů, jeho dříve tak bezpečný náskok před Dudou se znatelně snížil. Duda přitom stále dosahoval nějakých třiceti procent. A Kukizova podpora vzrostla na patnáct procent. Což bylo tak nečekané, že mnoho lidí prostě odmítalo průzkumům uvěřit.

Nicméně realita se nakonec ukázala ještě překvapivější: Komorowski nejenže nevyhrál v prvním kole. On nevyhrál ani první kolo. Duda jej porazil, i když jen o necelé procento. A Kukiz dostal více než pětinu hlasů. Pro prezidenta a „jeho“ Občanskou platformu to byla studená sprcha. Bronislaw Komorowski nejspíš udělal světový rekord ve ztrátě popularity: z pětašedesáti na třicet procent za několik málo měsíců.

Ale jak se ukázalo, ani ledová sprcha nemusí člověka přimět jednat racionálně. Už během prvních několika dní po prvním kole volby udělal prezident Komorowski několik chyb. Kupříkladu se najednou stal zastáncem jednomandátových okrsků – a to bez ohledu na fakt, že jen o pár týdnů dříve stejnou myšlenku zavrhoval. Teď ale dokonce slíbil, že se o změně volebního systému bude hlasovat v referendu – čímž zase doufal přilákat stoupence Pawla Kukize. Jako by vůbec nepochopil, že pro Kukizovy stoupence jednomandátové okrsky vůbec nejsou důležité.

Prezident najednou začal slibovat kdeco a začal působit podobně neodpovědně jako Duda, který již předtím nasliboval změny v hodnotě pětadvaceti miliard eur. Komorowského sliby byly sice levnější – vyšly by na šest miliard – ale stále nerealistické. U mnoha voličů ztratil prezident důvěryhodnost. A Dudu stejně nepřebil. Veškeré jeho následné akce se zdály být jaksi nepřirozenými, vynucenými. Čímž si Komorowski vysloužil silnou kritiku dokonce z řad svých stoupenců.

 

Poslední nádech

Dudovi podporovatelé mezitím začínali jásat: vítězství se zdálo čím dál tím blíž. Některé průzkumy veřejného mínění mezi prvním a druhým kolem volby dávaly kandidátovi PiS dokonce i několikaprocentní náskok – až do první televizní debaty.

Pak nastal jistý obrat: Komorowski působil v televizi překvapivě sebejistě, byl velmi dobře připravený a zjevně odhodlaný bojovat. Andrzej Duda naopak působil vystrašeně a nepřipraveně. Když sliboval, že zpřístupní pracovní trh mladým, Komorowski mu uštědřil knock-out: rychle poznamenal, že Duda sám blokuje jedno pracovní místo, a to na krakovské Jagellonské univerzitě, kde je stále formálně zaměstnán. (Polské zákony umožňují politikům odejít na neplacené volno, ale jejich pracovní místo je uchováno. V případě Andrzeje Dudy je tomu tak již téměř deset let.)

Druhá televizní debata byla o poznání méně dramatická, nicméně i v ní měl Bronislaw Komorowski navrch. Poslední průzkumy provedené před druhým kolem volby pak ukazovaly, že podpora obou kandidátů je téměř vyrovnaná. Nicméně výsledek je teď už samozřejmě znám: novým polským prezidentem se v srpnu stane Andrzej Duda. Získal 51,55 procenta hlasů, Komorowski 48,45 procenta. Touha polských voličů po změně byla očividně silnější než finální zlepšení Komorowského kampaně.

Jedna věc je přitom zvláštní: předseda strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczynski, který před pěti lety prohrál souboj o prezidentské křeslo právě s Komorowským, teď Dudovo vítězství neoslavoval. Výsledek hlasování je pro jeho stranu prvním volebním vítězstvím za osm let. Ale skutečnost, že Duda teď dokázal, co Kaczynski před pěti lety nikoliv, jasně ukazuje, že čas na změny v polské politice už nastal. A Jaroslaw Kaczynski zjevně není na důchod připraven.

Co se bude dít dál, není jasné. Občanská platforma, výrazně oslabená Komorowského prohrou a postrádající silné vedení, se může rozštěpit. Právo a spravedlnost je na cestě k vítězství v letošních parlamentních volbách a k sestavení vlády – nejspíš s Kukizovou stranou. Ale jak stabilní by taková formace byla, se nedá odhadnout. Předchozí koalice, v nichž figurovala strana Právo a spravedlnost, neměly dlouhého trvání.

Jisté nicméně je, že v příštích letech bude polská politika zajímavá. Možná nebudeme muset čekat dalších pět let na generační změnu – zjevně už začala. Duda bude jedním z nejmladších prezidentů na světě. A nehledě na veškerou nejistotu, právě tahle skutečnost přináší jistou naději, že Polsko se konečně začne dívat do budoucnosti místo do minulosti. •

Přeloženo z anglického originálu.

Autor pracuje pro polský magazín Res Publica Nowa.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama