Výbuch v Národním: Operace Stalin

Sopranistka Eliška Gattringerová je ze všech pěti zúčastněných zpěváků nejmladší, teprve před rokem dokončila školu. 

Miluje Čajkovského, skvěle zpívá písně metalové kapely Nightwish, ale na soudobou vážnou hudbu není zvyklá.

Já taky ne, což nikoho nezajímá – jsem jenom čumil, který se chodí dívat do Národního divadla na zkoušky.

Eliška je na tom hůř, ta má za tři týdny premiéru. A právě dnes zní opera Jiřího Kadeřábka poprvé komplet – na programu je takzvaná projížděčka.

Mým uším to zní pořád ještě pološíleně, ale jak říkám, na mně nezáleží.

Třeba se pletu – režisérka Katharina Schmitt dokonce po posledním tónu chválí.

Jenže Eliška si myslí, že to bylo příšerné; obzvláště její výkon. Hned po zkoušce seběhne na Národní třídu, míří na Václavák a znovu si pouští nahrávku, podle níž se poslední dobou bifluje: „Bez Stalina, bez Sovětského svazu, bez jeho mírového úsilí by nebylo naší svobody a budoucnosti,“ slyší ve sluchátkách. 

V ulici Na Příkopech se rozbrečí, ale najednou – je to náhodné setkání – ji zastaví mezzosopranistka Sylva Čmugrová: „Proč řveš, Eliško? Neblázni, to dáme. Kdybys udělala chybu, nikdo to nejspíš nepozná, a i kdyby... Je to jenom opera.“

 

V životě...

... jsem nebyl na opeře.

Vlastně jsem nikdy žádnou pořádně neslyšel, vyjma minimalistických od Philipa Glasse – třeba tu jménem Einstein on The Beach jsem zvládl, ta se mi dokonce líbila, ale jinak nikdy nic, ani Prodanou nevěstu.

O nevinnost přicházím teprve teď s Jiřím Kadeřábkem, kterého se pár dnů před premiérou zeptám: „Myslíte, že vaši operu ocení třeba posluchač, který se zasekl v devatenáctém století u Bedřicha Smetany?“

Chvíli přemýšlí, načež se zasměje: „Jistější bych si byl u těch, kteří se dostali alespoň k Janáčkovi.“

 

Eliščin pláč...

... byl jenom přeháňkou, většinou se směje, ale nejlíp jí není – opravdu si zvyká těžko: „Vždyť je to poprvé,“ vysvětluje mi, neboť zapomněla, že nerozumím muzice, „co vidím takovýhle zápis not!“

Inu, já nic takového taky nikdy neviděl; místo tradičních teček s nožičkami tam jsou jakési rámečky. 

„Co to má být?“

Sopranistka vzdychne: „To máš jedno – pro tebe by mohla být zajímavá jen ta základní informace, že jsem to v životě neviděla... Už jsem si tu operu přezpívala milionkrát, ale pořád jsou tam hudební místa, která nepochopím – můj mozek na to nemá kapacitu. Je zvyklý fungovat v nějakých harmoniích, ale tady to najednou nefunguje, občas se netrefím. Víš, kde mám třeba potíž? Na konci první části, když zpívám to: Nemilosrdná opatření jsou nezbytná, aby se světový komunismus výrazně očistil od těchto metod...“

Co nejchápavěji pokyvuju hlavou.

 

Vzpomínám...

... že když jsem coby dvanáctiletý prvně ochutnal pivo, otřásl jsem se – i tak jsem ale věřil, že se do něj jednou propiju, což se o čtyři léta později povedlo.

Na prvních zkouškách opery Žádný člověk taky doufám, že se do téhle sur-

realistické hudby proposlouchám, ale zároveň o tom dost pochybuju.

„Tam jsou párkrát vyloženě nepříjemné zvuky flétny,“ ulevuju si, „tak vysoké, že mě z nich bolí uši.“

„A kde?“ snaží se o empatii Jiří Kadeřábek, ale jemu, skladateli, zní všechno správně.

„A kde?“ diví se i režisérka Katharina Schmitt, protože ona je na soudobou hudbu zvyklá zhruba podobně, jako jsem já navyklý na pivo. Poslouchá ji pořád (když tedy nesjíždí techno) a už minulý rok nastudovala v Ostravě jakéhosi Ligetiho.

„Udělám všechno pro to,“ slibuju, protože je mi sympatická, „abych se do těch zvuků taky dostal – doporučte mi nějaké desky.“

Radí, ať si poslechnu například Stockhausena.

Poslechnu si tedy Stockhausena – a napoprvé to nezní špatně. 

Napodruhé se mi to líbí. 

Po třetím poslechu googluju, kdy a kde bude mít Stockhausen vystoupení. Bohužel zjišťuju, že je po smrti. Tak aspoň googluju, kde se dá sehnat triko s jeho podobiznou nebo tak něco.

A za svou snahu jsem odměněn, najednou se mi líbí i první pasáže z Kadeřábka, což bohužel zároveň znamená i to, že si na veřejnosti bezděky prozpěvuju úryvky z libreta: „Udělena byla první cena – Otakar Švec!“

 

Otakar Švec...

... je ústřední postavou první a nejdelší části Kadeřábkovy opery. Jeho příběh je známý, takže ve zkratce – aniž by o to stál, vyhrál tento skvělý sochař soutěž na stavbu megalomanského Stalinova pomníku, který mu zničil život – nejprve si pustila plyn jeho manželka a měsíc před slavnostním odhalením sochy udělal totéž i on.

Nešťastníka Švece zpívá barytonista Jakub Tolaš („Vyhrál jsem s nemožným návrhem!“), který se v mých očích vyznačuje tím, že pořád chrlí vtipy, na každou zkoušku má nějaký čerstvý:

„Povídají si tři emancipovanané ženy, Ruska, Němka a Slovenka...“

Kolegové pěvci hlásí, že tenhle znají, jenom režisérka Katharina kývne, ať Jakub pokračuje: „Já ten vtip miluju už teď,“ šklebí se, „očekávám nějaký sexismus, super.“

Barytonista rád vyhoví. „A ta Ruska vypráví: Manželovi jsem jasně řekla, že už nevařím, musíš vařit sám. První týden nevidím nic, druhý nic, a třetí týden vidím – manžel vaří! Němka naváže: Holky, já jsem manželovi jasně řekla, že už neperu, musíš prát sám. První týden nevidím nic, druhý nic, a třetí týden vidím, manžel dává prádlo do pračky, a pak ho dokonce i věší! A Slovenka: Baby, počúvajte, ja sa nasrala a povedala manželovi, že nevarím a neperiem, že musí sám, dovidenia. A tiež: prvý týždeň nevidím nič, druhý nič – a tretí týždeň už som trošku začala vidieť na pravé oko.“

 

Jirko Kadeřábku...

... ptám se jednoho dne pana skladatele: Který z nástrojů vlastně vydává takový ten zvuk: Uí-piú-uí-piú?

– To je lotosová flétna.

– Aha. A písk-písk?

– To je hračka pro psy ze zverimexu, takové fialové hovínko.

– A ratatatata?

– Malá velikonoční řehtačka.

– No a takový to bouchání do strun, které skoro neznějí, to je co?

– Vy jste muzikant?

– Ne, jen už to slyším podesátý.

– Tenhle zvuk vzniká, když na violu nehrajete žíněmi, ale klepete do nich dřevěnou stranou smyčce.

– Jo takhle. A ještě jedna otázka – my tady pořád mluvíme o tom, že má opera tři části, ale já slyším jen dvě. Co je ta třetí?

– To je přece těch pět minut od momentu, kdy vybouchne Stalinova hlava.

– Aha – ale celých těch pět minut zní jenom jedna zvuková plocha, ne? Bummmmm...

– Počkejte, já na tom pracoval týden. Poslechněte si tu elektroakustickou plochu příště pozorněji, ona se mění. Přelévá se ze strany na stranu stejně jako dým, vznášející se nad troskami Stalina...

 

Pár dnů před premiérou...

... jdu na kafe s režisérkou Katharinou Schmitt, kterou téma Stalinova pomníku napadlo. „Dlouze jsem se dívala na černobílé fotky z padesátých let,“ vypráví tato Němka dokonalou češtinou, „a pořád mi to připadalo nepředstavitelné – něco bombastického se dlouhá léta staví, ale po několika dalších letech se to pak vyhodí do vzduchu. Tolik zbytečného úsilí! Ta snaha vybudovat dílo, které člověka přesáhne, nejvyšší sochu Evropy, gesto, ve kterém není žádná ironie, ta na mě působí nesmírně nečesky... Samozřejmě mě zaujal i Otakar Švec, čili exemplární osud člověka, který měl smůlu a ke kterému cítím obrovský soucit, a pak jsem taky dlouze přemýšlela o tom, že ten Stalin výbuchem nezmizel, že tady s námi pořád je. Vyhodili jsme ho do vzduchu a on se mstí tím, že ho musíme ničit znova a znova...“

 

Což je zajímavé...

... ale raději se vráťme k barytonistovi Jakubu Tolašovi, který v den generálky uvaří čtyři kila hovězího guláše. Jiří Kadeřábek přinese dva pecny šumavy, kontratenor Honza Mikušek je smutný, že o téhle akci nevěděl, protože by napekl kváskový chléb, ale nevadí, sypeme si do guláše plné hrstě cibule a posloucháme další z Jakubových fórů: „Muž se ptá manželky, prosím tě, ta tvoje maminka opravdu přijede? – Ano, zítra. – A bude u nás dva dny? – Ano, jak jsme se domluvili, dva dny. – Tak prosím tebe, zajdi s naším pejskem k veterináři a nech mu zkrátit ocásek, buď tak hodná. – Ale proč? – Já tady nechci žádné projevy radosti!“ 

Všichni bychom se smáli, i kdyby byl vtip mnohem horší, protože ten guláš, ten se Jakubovi mimořádně povedl.

 

Nejjistěji ze všech zpěváků...

... na mě po celou dobu zkoušení působil bas, neboli Josef Škarka. Brzy znal nazpaměť text, chápal ho, dokonce i ta Kadeřábkova hudba mu připadala srozumitelná. 

Proto mě při guláši překvapí, když se přidá k Elišce: „I pro mě je to,“ praví totiž, „nejtěžší práce za celou kariéru. Tolik počítání na jevišti je na hranici únosnosti – když pořád počítáte, těžko se vám k tomu něco hraje. Musíme být extrémně koncentrovaní, protože Jirka Kadeřábek tam má třeba sedmiosminové takty a to je matematika pro hodně pokročilé...“ 

Eliška už ale mluví smířlivěji. „Nakonec jsem ráda, že jsem to vzala, protože ať už premiéra dopadne jakkoli, neuvěřitelně mě to vyškolilo. Když jsem se dokázala naučit tohle, naučím se všechno. Včera jsem šla do studia natáčet tři stránky z Figarky, což bych se donedávna učila tři dny, ale teď jsem to zvládla za třicet minut – jako by mi ten Stalin rozšířil mozek.“ 

Mezzosopranistka Sylva Čmugrová neříká tak ani tak, jen si hraje na mobilu Tetris. Nakonec přece jen promluví: „Tohle je výborná hra po prožitých traumatech!“

 

„Dobrý večer!“

... proběhne hodinu před premiérou mezi šatnami ředitel Národního divadla, „zlomte vaz, tfujtfujtfuj!“

Nikdo mu neděkuje, protože děkování nosí smůlu.

Pěvci si rozdávají dárečky, neboli zlomvazky: vodku značky Stalinovy slzy, čokolády, role pomalovaných toaletních papírů s hesly jako „Není malých rolí!“ nebo „Hlavně se z toho nepo...“.

Režisérka Katarina Schmitt se rozhoduje, že zůstane v šatně s lahví tvrdého alkoholu, protože na osobní účast mezi diváky nemá nervy, což ale nakonec poruší – mnohokrát ji spatřím, jak vykukuje zpoza závěsu a hypnotizuje své pěvce: „Jste dobří, zvládněte to!“

A oni zpívají bezchybně, alespoň myslím: „Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu a rada ministrů podává zprávu o neštěstí, které pátého března 1953 postihlo sovětský lid a pracující lid celého světa...“ (Vám to možná nepřipadá zpěvné, ale pro mě už to je líbivé jak příští singl od skupiny Kryštof:) „Hrdinské srdce přestalo bít, srdce, jež bilo za všechen lid.“ (To se dokonce rýmuje, ne? A nakonec emotivní:) „Srdce Stalinovo!“

Pak vybuchne Stalinova hlava – divadlo naplní dým a onen pětiminutový dunivý zvuk, který není tak monotónní, jak se zprvu tvářil.

V poslední části pak na sobě mají zpěváci divošské kožešiny, takže se potí, ale toho si možná všímám jenom já; přece jen jsem s nimi strávil dost času. 

Možná jenom já vím, že hlasitě zpívá i skladatel a dirigent Jiří Kadeřábek, který je k nám otočený zády a trochu ho už bolí trapézy. 

Možná jen já vím, že se Eliška bojí ticha...

... tak ne, naštěstí se tleská. 

Já bych se nejradši i postavil, protože jsem fanoušek, ale zaplaťpánbůh za pětiminutový aplaus vsedě, který umožní trojí klanění, předávání pugetů a následná vřelá obětí: Gratuluju! Skvělý! Díky moc!

 

„Kde je Kofroň?“

... přichází převlečená a odlíčená Eliška  na raut a zjevně hledá Petra Kofroně, uměleckého ředitele opery.

„Před chvílí měl proslov,“ říkám jí, „tvrdil, že brzy umře, a tak je rád, že má skvělého pokračovatele Jiřího Kadeřábka, který hrdě ponese prapor soudobé hudby. A pak asi odešel umřít.“

Eliška vrtí hlavou: „Ne, on mi jednoduše zdrhl.“

Ptám se: „Cos mu chtěla?“

A ona: „Aby mi příště dal nějakýho Mozarta!“

Tak ji uklidňuju: „Tohle bylo nádherný, Eliško, jsem dojat.“

Myslím to vážně, ale ona si není jistá. 

Podle mě si skoro nikdo z premiérových diváků není jistý tím, co že dnes vlastně viděl a slyšel, co si o tom má myslet. Je tu jen jeden zhruba stoletý pán o holi, který se tváří nadšeně jak prvňák o Vánocích – po půl hodině sebou švihne o podlahu, raut na tři vteřiny ztichne, ale pán ze země rozpustile hlásí, že prý se omlouvá; už toho nevydrží tolik jako kdysi. 

Ani já ne, odcházím na zastávku noční tramvaje.

A pořád dokola si zpívám: „Udělena byla první cena – Otakar Švec!“ •

 

Popisky:

Příprava v maskérně.  Eliška se mění v docela půvabnou stalinistku.  

Činoherec a dvě zpěvačky.

Nezúčastněného pozorovatele stavby pomníku hraje Jiří Štrébl, který zpívat nemusí. Na dolní fotce naslouchají Eliška se Sylvou šéfům. 

Stalinův kult je překonán.

Socha za chvíli vybouchne, respektive zmizí v dýmu a technici ji rychle rozeberou. Pěvcům po celé představení nenápadně vypomáhá svým hlasem i dirigent Kadeřábek; je to vítaná nápověda.

Výbuch bude v... padesáté minutě opery. V textu bohužel nezaznělo, že se na jevišti objeví taky pětice skvělých muzikantů, ale oni jsou zvyklí, neboť i při zkouškách bývali pátými koly od vozu. Tak je teď pochvalme – i oni měli těžké noty.