O klukovi, který neuměl zpívat

Kultura

Když mu byly tři, zpíval nějakou písničku a babička, původně operní pěvkyně, usoudila, že zcela postrádá hudební sluch. Což způsobilo v hluboce muzikální rodině menší pozdvižení. Ale co, každý nemůže být muzikant, prohlásila nakonec babička a věc se považovala za uzavřenou. Potom ale chlapec začal v televizi poznávat skladby, které slýchal doma, v pěti nastoupil do hudebky, v osmi vyhrál první soutěž a dnes je z něj nejlepší český klavírista mladé generace: Lukáš Klánský.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kdy na klavír sáhl poprvé, si už nevybavuje. Ani nemůže, protože nástroj, jenž se mu měl stát osudem, byl v jeho životě přítomen od prvního okamžiku: Lukášovým otcem je totiž fenomenální Ivan Klánský, nejslavnější tuzemský pianista posledních (nejméně) třiceti let. 

Lukášova maminka je zase kytaristka, a tak bylo opravdu trochu zvláštní, když se zjistilo, že malý Klánský neumí zpívat. „Protože právě takhle se u nejmenších dětí pozná, jestli něco slyší – podle zpěvu,“ vysvětluje Lukáš.

Pak ale přišly momenty, kdy Lukáš slyšel nějakou skladbu v televizi nebo v rádiu a dokázal přesně určit, že ji hraje i táta. Když ho pak rodiče v pěti letech poprvé vedli do hudební školy, už věděl, že chce hrát. Když o tři roky později vyhrál soutěž Prague Junior Note, už si uvědomoval, že chce hrát dlouho, pokud možno celý život. V patnácti pak debutoval v pražském Rudolfinu, přímo v Dvořákově síni, nejprestižnějším koncertním sále v Česku (o tom ale ještě bude řeč). Tou dobou už byl přijatý na konzervatoř, což prý byla naprosto přirozená volba. „A i kdyby nebyla, nic jiného mi nezbývalo, já byl totiž vždycky hrozně blbej na matiku,“ říká dnes devětadvacetiletý Lukáš Klánský, vycházející hvězda klasické hudby a „opus číslo tři“. 

 

Věděl jsem to 

Což je takový rodinný vtípek: Ivan Klánský má se třemi manželkami celkem šest dětí, kterým říká opus jedna až opus šest. Opus jedna až pět jsou samí kluci a profesor Klánský už nejspíš ani nedoufal, že se kdy povede holka. Ovšem stalo se, opus šest se jmenuje Klára a je jí čtrnáct. Pět ze šesti opusů se dalo na hudbu, jedinou výjimkou je nejstarší z kluků, který pracuje jako IT specialista. Pak už jsou to samé noty: „Starší bratr Vladimír je houslista. Potom jsem já, klavírista. Mladší bratr Daniel barytonista, sedmnáctiletý Adam hraje na violoncello a Klára jde zrovna na konzervatoř na housle,“ vypočítává Lukáš. Mimochodem v půlce července vzal otec Klánský všechny své opusy (a maminku posledních dvou) na týden do Itálie. „Ne, určitě se nebudeme bavit o hudbě. Myslím, že se budeme bavit o jídle,“ dušoval se opus číslo tři krátce před odjezdem. 

 

V kontextu řečeného se pochopitelně nabízí otázka, nakolik si muzikantské děti mohou samy vybrat, co budou v životě dělat. Lukáš ale říká, že jeho rodiče jej absolutně do ničeho nenutili, ba naopak, nechávali mu značnou svobodu přesně v obdobích, kdy ji nejvíc potřeboval, a věcně ho upozorňovali na negativa muzikantského života. „Říkali, že je to těžká obživa, že toho člověk musí dělat strašně moc, že drtivá většina muzikantů musí i učit, že něco jako pevná pracovní doba absolutně neexistuje. Což ale platí pro jakýkoliv kreativní obor, prostě není možné si v pět odpoledne říct ,tak a teď už na to nebudu myslet‘. Život hudebníka taky obnáší spoustu únavného cestování. Ale já bych neměnil. Byl jsem na to upozorněn, věděl jsem to – a jsem spokojenej.“ 

 

Třecí plochy 

A ještě (nejméně) jednu věc udělali rodiče Lukáše Klánského velmi moudře: otec syna neučil, alespoň ne zpočátku. „Táta vyučuje na vysoké škole a od začátku bylo dané, že mě bude učit až ve chvíli, kdy na tu vysokou případně půjdu. Samozřejmě že když jsem třeba měl jako dítě nějakou velkou soutěž, dvakrát třikrát si mě poslechl a dal mi nějaké rady, ale nebylo to systematické pedagogické vedení. Já měl svoje výborné pedagožky, jak v hudebce, tak potom na konzervatoři, dodnes s nimi mám přátelský vztah. K tátovi jsem přišel až v těch dvaceti letech a myslím, že to tak bylo opravdu dobře, protože mezi námi nikdy nevznikly žádné třecí plochy. V úplných začátcích, kdy dítě potřebuje mít při hraní neustálý dozor, se mnou trpělivě cvičila maminka.“ 

Dnes samozřejmě oba Klánští tu a tam zasednou k jednomu klavíru a je to pak fascinující podívaná, protože ač mají jako sólisté každý svůj styl, geny se nezapřou: oba se například u piana velmi podobně pohybují (k ověření na kanálu YouTube, stačí zadat Ivan a Lukáš Klánský).

 

Nepromarnit talent 

K tomu Rudolfinu: když hrál Lukáš v Dvořákově síni úplně poprvé, byl ještě žákem základní školy. Vedle toho chodil do hudební školy v Praze na Žižkově – a právě tam vyhrál každoroční konkurz o možnost koncertovat s orchestrem v Rudolfinu. „Hrál jsem Mozartův koncert F dur s Pražským komorním orchestrem. Sál byl našlapaný, protože každý z vystupujících studentů si tam pozval… no úplně všechny! Samozřejmě že jsem byl asi trochu nervózní, ale myslím, že v těch patnácti jsem si ještě úplně neuvědomoval, jak je to velké. Když jsem tam pak hrál třeba ve dvaceti, už mi to docházelo.“

Téhož roku po prázdninách nastoupil Lukáš na konzervatoř a dnes říká, že na studentské roky má ty nejlepší vzpomínky. „Já vždycky nesnášel matiku, fyziku, chemii a tyhle věci. A najednou jsem přišel do prváku na konzervatoři a začal dělat jenom to, co jsem chtěl – tedy hudbu –, a nic jiného jsem nemusel řešit. Měl jsem na klavír spoustu času, a vedle toho ještě spoustu volného času a to všechno jsem sdílel s kamarády, kteří měli stejné zájmy. Samozřejmě jsme i rádi a hojně navštěvovali přilehlé hospody. To už je na konzervatoři dost tradiční. Bylo to skvělé období,“ vzpomíná. 

Tou dobou už bylo pochopitelně jasné, jak mimořádný je jeho talent: Lukáš měl za sebou řadu vítězství v klavírních soutěžích, a ač o svém nadání nikdy moc neuvažoval, sám viděl, jak mu hraní jde, aniž by – jak říká – musel dřít do úmoru. „Netvrdím, že mi to šlo samo, to ne, samozřejmě za tím byla práce. Ale nebylo to nijak šílené a já postupně pochopil, že za rozumné penzum práce jsem schopen toho docela dost stihnout a že mi ledacos jde přirozeně. Zároveň jsem ale cítil, že když už ten talent jednou mám, mám taky zodpovědnost nepromarnit ho,“ říká. 

Což je další výhoda, kterou měl – pořádek v hlavě. Odmalička věděl, že chce být klavírista. Odmalička hudbou žil, fyzicky ji cítil. A odmalička taky rád cvičil, nikdo ho nemusel nutit. Pubertou díky tomu proplul bez problémů, beze vzdoru, bez experimentů. 

Ke konci konzervatoře už Lukáš sólově koncertoval a v roce 2010 nastoupil na HAMU do třídy profesora Ivana Klánského. 

 

Vykopávka 

Když přijdete do budovy pražské konzervatoře na Starém Městě, okamžitě vás obklopí zvuk nejrůznějších hudebních nástrojů doléhající k vašim uším úplně ze všech stran, dokonce i zpoza dveří záchodků (kde studenti často cvičí). Z téhle změti už pochopitelně vzešlo mnoho hvězd vážné hudby a mnohé z těch zvuků se daly dohromady, aby vytvořily trio, kvartet, komorní orchestr… 

Trio Lobkowicz je stejný případ, jeho členové se seznámili právě na konzervatoři: Lukáš Klánský, Ivan Vokáč (violoncello) a Jan Mráček (housle; o Janu Mráčkovi psal magazín Reportér v září 2015). „Jsme velcí kamarádi,“ říká spokojeně Lukáš, „přestože jsme každý úplně jiný, a to i v hudbě. Třeba Honza je všemu otevřený, má rád jazz, drum’n’bass, elektronickou hudbu, všechno. Ivan je taky spíš otevřený, třeba jazz je jeho veliká láska. Já jsem mezi nimi úplná vykopávka. Často si ze mě dělají legraci, že jsem se narodil ve špatném století.“ 

Důvod je prostý, Lukáš Klánský, ač mu ještě nebylo ani třicet, je hudebně velmi konzervativní. Poslouchá takřka výhradně klasiku, a když se chce „jó odvázat“, pustí si Sinatru. „Ten je taková moje moderna,“ směje se. Za vrchol klasické hudby považuje Dvořáka a Brahmse a chronologický výčet jeho oblíbených komponistů končí nejspíš Prokofjevem a Šostakovičem, k čemukoliv novějšímu si Lukáš hledá cestu „jen velmi obtížně“. 

Lobkowicz trio zatím šlape jako hodinky a sklízí jeden úspěch za druhým (v roce 2014 například vyhrálo prestižní mezinárodní soutěž Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu) a Lukáš by byl velice rád, kdyby to tak zůstalo: „Komorní muzika je neskutečně naplňující, třeba co se týče práce s detailem. Když hrajete s orchestrem, přijedete, máte maximálně dvě tři zkoušky a pak hned koncert, na úplný detail není nikdy prostor. Naopak v komorní muzice máte možnost toho strašně moc ovlivnit a zároveň se obohatit pohledem kolegů. A navíc je velký rozdíl jet na koncert sám a s kamarády. Mě to s nimi hrozně baví!“

 

Propast

Dotaz na trému zaznít musí. Lukáš říká, že nikdy netrpěl patologickou formou trémy, takovou, která člověka paralyzuje. Ovšem na druhou stranu nepatří ani mezi hudebníky s ocelovými nervy, takové, jimž je všechno jedno. „Samozřejmě že ta zodpovědnost někdy člověka dostihne. A taky jsou různá období, nervóznější a klidnější. Pamatuju si, že u mě se nervy projevovaly hlavně ve věku, kdy už klavír přestal být taková ta dětská zábava a stala se z něj profese, zdroj příjmů. Tehdy jsem si najednou uvědomil, že to prostě musí být dobré. Ale pak jsem si zvykl a dnes je to většinou tak, že pokud trému vůbec mám, spadne v momentě, kdy začnu hrát,“ říká.

Hlava je podle něj u muzikanta strašně důležitá, podobně jako třeba u vrcholového sportovce. „Když chci někomu vysvětlit, co to znamená, vystupovat před sálem plným lidí, snažím se to přirovnat k chůzi po úzkém prkýnku. Když to prkýnko dáme mezi dva kavárenské stoly, zvládne to každý, nikdo nespadne. Když ale bude pod stejným prkýnkem mezi stejnými stoly padesátimetrová propast, najednou to půjde těžko. A tak to je – doma při cvičení skladbu zahrajete bez chyby, jednou, dvakrát, dvacetkrát. Ale sál plný lidí může působit jako ta padesátimetrová propast. V takovém momentě je potřeba vlastní hlavu přesvědčit, že tam žádná propast ve skutečnosti není. Mně taky pomáhá, když si uvědomím to základní – proč to vlastně dělám. Že klavír je můj způsob vyjádření, že jeho prostřednictvím můžu vyjádřit emoce, které bych slovy říct nedokázal.“ 

 

Dědičnost

A nakonec ještě k těm genům. Lukáš Klánský říká, že už našel svůj osobitý styl hry, interpretace. A připouští, že tento je nevyhnutelně ovlivněn i otcem Ivanem, ať už proto, že jej slýchával doma cvičit, nebo proto, že u něj studoval. „Roli samozřejmě hraje i genetická výbava, ono totiž to, jak člověk hraje, souvisí s jeho povahou, životními hodnotami.“ 

Lukáš má ke svému příjmení veskrze pozitivní vztah, stejně jako k otci samotnému: „U táty se povedlo neskutečně skloubit cit a rozum. On hudbu cítí, od srdce a z duše, ale zároveň si ji dokáže zpětně racionalizovat a zdůvodnit, proč to tak cítí. To je hrozně cenné a já se to snažím pochytit, protože si myslím, že to člověku může pomoct třeba v období, kdy se dostaví tréma. Vědět, proč tohle hraju hezky a tohle ne, dokázat se vyhnout chybám, a ne jen doufat, že zrovna budu mít den, to člověku dodá sebevědomí.“

A ke genům úplně naposledy: Lukáš Klánský má se svou ženou, vystudovanou houslistkou, tříapůlletou dceru Charlottu, která, jak sám říká, „nijak nevyniká ve zpěvu“. Poznává ovšem skladby v rádiu a v televizi. 

 

Dvořákova Praha
Kde můžete slyšet hrát Lukáše Klánského.
Lukášův tatínek má zálibu v různých statistikách, číslech či jízdních řádech. Lukáš ji sice nesdílí, ale hrubý přehled o odehraných koncertech si přece jen vede: říká, že celkově se jejich počet blíží tisícovce. Další přibydou už v září, Lukáš vystoupí na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha (7.—21. 9.). V Dvořákově síni Rudolfina zahraje 14. září sám i s mladou korejskou houslistkou Bomsori Kim.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama