Proč Zeman vyhrál a Drahoš prohrál

Ať si myslíme o Miloši Zemanovi cokoli, jeho vítězství v prezidentských volbách roku 2018 představuje další pozoruhodnou kapitolou jednoho fascinujícího životního příběhu. Veterán české politiky, jenž si vyrobil armádu zapřisáhlých odpůrců, člověk, jemuž bude na podzim sedmdesát čtyři let a který se potýká s cukrovkou a neuropatií, dokázal ve svých druhých prezidentských volbách vyhrát a zůstat hlavou českého státu. Nezvítězil sice takovým procentuálním rozdílem jako před pěti lety, ale to není u prezidentů, kteří v přímé volbě obhajují svůj mandát, nic neobvyklého – ostatně v absolutních číslech získal Zeman více hlasů než v roce 2013.

Ovšem výsledek Jiřího Drahoše není v žádném případě tragický, uvážíme-li navíc, že jde o politického nováčka. Je nepochybné, že se snažil, bojoval a v průběhu kampaně se mnohé naučil. Ve druhém kole prakticky zdvojnásobil počet hlasů, které získal v kole prvním. 

Přesto prohrál. Proč se to stalo? Důvodů je jistě více a budou se dlouho rozebírat, nabízí se nicméně pár předběžných poznámek. 

Mocnosti a nedostatky

Zatímco o prezidentském souboji v roce 2013 bylo, jak ukazují sociologická data z té doby, rozhodnuto prakticky ihned po prvním kole, letos to podle všeho bylo jiné. V prvním kole Miloš Zeman extra nezazářil, ve druhém však dokázal přitáhnout ohromné množství příznivců. Údaje agentury Median ukazují, že se opravdu rozhodlo v kampani mezi prvním a druhým kolem. Zemanovi se zjevně podařilo přetáhnout část voličů, kteří pro něj v prvním kole nehlasovali, a také mobilizovat některé z těch, kteří v prvním kole zůstali doma.

Jinými slovy, tvrdé jádro Zemanových fanoušků není zase tak velké, přece ho však dost voličů – navzdory všem jeho kontroverzím – považovalo za lepší volbu než jeho protikandidáta Jiřího Drahoše. 

Drahoš skutečně čelil protivníkům, s nimiž bylo těžké soupeřit. Na sociálních sítích kolovaly delirické nesmysly, od pomluv o jeho spolupráci s StB až po jeho členství v Římském klubu vykreslovaném coby světovládné spiknutí, bez ohledu na to, že se v tomto  klubu angažoval sám Miloš Zeman. Své udělala i podpora, kterou obhajujícímu prezidentovi, byť po jistém kličkování, vyslovil šéf nejsilnější politické strany Andrej Babiš.

Přesto je fér říci, že Jiří Drahoš a jeho tým ke své porážce určitým způsobem přispěl. Narazil jsem v posledních dvou týdnech na poměrně dost lidí, kteří nebyli fanatickými zemanovci, ale Jiří Drahoš jim vadil, čím více o něm věděli, přičemž zdaleka nešlo jen o otázku migrace. Nebyl jim sympatický, jeho vystoupení v debatách považovali za špatné, nebo kritizovali, že nemá politické zkušenosti.

Podíváme-li se na Drahošovu kampaň od počátku, trpěla zjevnými nedostatky. Zdá se, že jeho tým na počátku neidentifikoval správně jeho přednosti a nevýhody. Jeden z hlavních Drahošových deficitů, tedy jeho prkenné vystupování, se nepodařilo eliminovat, takže nebyl sto čelit v první televizní debatě Miloši Zemanovi – což platí bez ohledu na to, že Zeman vždy byl a stále je v diskusi mimořádně obtížným soupeřem a že cirkusový formát televize Prima dosavadní hlavě státu nahrával. Ve druhé debatě na České televizi byl sice Drahoš rétoricky útočnější, někteří voliči se však domnívali, že své ataky přehnal a je arogantní.

Jiří Drahoš také mezi oběma koly nikdy nepřevzal iniciativu v tom smyslu, že by sám jako první předložil nějaké téma, že by určoval, o čem se hovoří. Naopak odpovídal vždy až na to, s čím přišel Zemanův tým. Typickým příkladem je zemanovské heslo „Proti imigrantům a Drahošovi“ naznačující, že chce „přijímat všechny migranty“, což sice neodpovídá skutečnosti, ale na část voličů to velmi pravděpodobně zafungovalo.

Zkrátka a dobře: jestliže jedním z Drahošových nedostatků, o němž se ovšem příliš nemluvilo, byla sporná minulost jeho volebního manažera Jakuba Kleindiensta, na základě průběhu kampaně lze vyslovit podezření, že ani její management nebyl nikterak dokonalý.

Cesta k vítězství

Lze samozřejmě vést debaty, jak by to vypadalo, kdyby proti Miloši Zemanovi stál ve druhém kole jiný kandidát. Nebudu zastírat, že jsem si myslel, že jiní by měli větší šanci, i když pochybuji o domněnce oblíbené v jistých kruzích, že by Zemana porazil Mirek Topolánek. 

Taková úvaha naprosto nepřihlíží k jeho neoblíbenosti symbolizované Markem Dalíkem, výlety s lobbisty do Itálie či třeba zavedení poplatků ve zdravotnictví prosazených kdysi Topolánkovou vládou – ostatně jeho špatný výsledek v prvním kole to potvrzuje.

Nicméně diskuse o jiném kandidátovi proti Miloši Zemanovi je nyní do značné míry akademická, už proto, že toto je jeho druhé, a podle ústavy poslední funkční období, a že další volby se odehrají na jiném půdorysu.

Jiří Drahoš ve svém volebním projevu naznačil, že hodlá být v politice nadále aktivní, zjevně spolu se svými protikandidáty z prvního kola, kteří ho podpořili – s Markem Hilšerem, Michalem Horáčkem a Pavlem Fischerem. Můžeme mu, nebo jim, přát hodně štěstí s tím, že klidný a kritický rozbor důvodů porážky, kterou jim uštědřil Miloš Zeman, je dobrým předpokladem k budoucímu vítězství.