Pěší turistika v Česku: dobrodružství, nečekaná setkání i lesní bary. Stačí se odhodlat

Pracovala jako účetní, ale cítila, že potřebuje změnu. Dala výpověď, sbalila batoh. S výběrem cesty se nepárala: pět kilometrů od domu ve středočeské Tlustici, kde bydlí, prochází osmisetkilometrová trasa z Prahy do Kostnice. „Santiago mě nelákalo, přišlo mi to profláklý,“ říká osmatřicetiletá Iveta Kaucká.

Na nápis „Husova cesta“ narazila při výletech s maminkou, z nichž první byl třináctikilometrový výšlap z Karlštejna do Berouna. V té době už měla za sebou týdenní trek přes pohoří Serra de Tramuntana na Mallorce. A chtěla si něco podobného zopakovat. „Lákaly mě Pyreneje, ale nakonec jsem si na tak opuštěné hory netroufla,“ říká.

O Janu Husovi věděla jen to, co se o něm učí ve škole, čili skoro nic. „Asi bych měla říct, že teď už mám všechno nastudované, ale to bych si vymýšlela,“ usměje se. Na trasu pojmenovanou podle slavného mučedníka se vydala z jiného důvodu než uctít jeho památku: „Vím, že je to klišé, ale opravdu jsem se potřebovala trochu najít.“

Plánovala dojít až do Kostnice na jeden zátah, spočítala si to na měsíc putování. Jako rozcvičku si dala úvodní etapy: z Betlémské kaple v Praze přes Zbraslav na Točník, kam to má z domova nejblíž. Předloni na konci června pak přešla po mostě dálnici D5 a vyrazila k městu na břehu Bodamského jezera na německo-švýcarské hranici.

Poprvé přespala venku u hradu Krakovec, pokračovala přes Kožlany a Žihli k Manětínu. „Jako holka bez doprovodu a s velkým batohem jsem sice budila pozornost, ale jen občas se někdo zeptal, odkud kam jdu. A Husovu cestu skoro nikdo neznal,“ popisuje první část cesty, která se poté přes Bezdružice a Tachov stočila k česko-bavorské hranici.

Po deseti dnech došla do Norimberka, kde si naordinovala jednodenní volno. „Dopřála jsem si docela nóbl ubytování se snídaní, prohlédla si město. A začala jsem si říkat, jestli má cenu pokračovat. Bolela mě záda, nohy dostaly taky zabrat, měla jsem nepohodlný boty.“ Zkusila jít dál, ale zjistila, že už z chůze nemá takovou radost.

„Nechtěla jsem to rvát na sílu, takže jsem ještě došla k nějakému jezeru a tam to ukončila. Navíc ten rok nabízelo Německo jízdenky na osobní vlaky po celé zemi za devět eur a mně bylo líto toho nevyužít,“ přibližuje své rozpoložení. Udělala si pár delších výletů po železnici, až se ocitla v Berlíně. „A bylo to taky moc fajn,“ dodává.

Do Norimberka se vrátila loni v létě. Tentokrát odtud došla až do Kostnice a nevybavuje si žádný špatný zážitek. „Jasně, někdy otravovali komáři nebo mi docházela voda a jídlo, protože na bavorském venkově je ještě míň krámů než u nás, v neděli navíc mají na rozdíl od našich Vietnamců zavřeno. Ale příjemných vzpomínek je mnohem víc.“

V paměti jí utkvěla například vesnice jménem Winterstettenstadt: „Seděla jsem na schodech u kostela a všimli si mě lidi, kteří šli na nějakou oslavu. A jestli se nechci přidat. Skončilo to skvělou grilovačkou, přespání mi nabídli v zahradním domku a nechali otevřeno do domu, abych mohla i do koupelny. Ráno mi připravili svačinu na cestu.“

V Kostnici vykonala víceméně povinnou návštěvu Husova domu, kde byl hrdina českých dějin v listopadu 1414 ubytován. Pak si dopřála penzion za sedmdesát eur, aby se mohla hodit do gala a vyrazit na koncert svého oblíbence s přezdívkou Alligatoah. „Dokonce jsem si na to koupila černé merino tílko,“ vypráví pobaveně.

Nic pro chlapy?

Velkou zásluhu na vzniku Husovy cesty má Lenka Křížková – nadšená turistka z Plzeňska, která se jí ujala během svého působení v Regionální rozvojové agentuře. Seznámila se tehdy s lidmi, kteří pořádali pouť do Kostnice.