Stopem k blaženosti. Reportér prostopoval celý svět, zasekl se v divočině a dostal malárii

Konec 80. let. Poprvé v životě stopuji. Není mi ještě osmnáct, s kamarádem a spolužákem z gymnázia se vracíme z chaty jeho rodiny ve Zbirohu. Zastaví nám auto s německou poznávací značkou. Sedneme si, já zkouším něco blekotat špatnou němčinou, pak zjistíme, že posádka automobilu, pár středního věku, mluví česky. To moje první stopování je taky poslední.

Červenec 2008. Zato Tomáš Poláček stopuje rád. Je mu třicet a oba pracujeme v deníku MF DNES, když se vydá stopem na cestu z Prahy do Pekingu na olympiádu. Za tři týdny urazí 10 000 kilometrů.

Červen 2015. Tomášovi je sedmatřicet, oba již působíme v magazínu Reportér – a přichází jeho další velká stopovací výprava. Jde o první etapu cesty kolem světa, plán je vzít to z Prahy přes Rusko, pak přes Severní a Jižní Ameriku do Ohňové země v Argentině. On sám to nazve Světové tažení ochmelky Poláčka, což vytváří zkratku STOP.

Přelom července a srpna 2015. V Panamě dopadne na Tomáše krize. Zakladatel Reportéra Robert Čásenský ho na dálku podporuje, aby jel dál. Poláček pokračuje. A dojede.

Listopad 2017. Tomášovi je devětatřicet, když se při druhé etapě cesty stopem kolem světa zasekne v Demokratické republice Kongo. Mám obavy, je to jeden z nejméně funkčních států světa. Nakonec se odtamtud dostane s lidmi z OSN a dál jede napříč africkým kontinentem.

Prosinec 2017. Tomášovi je téměř čtyřicet, a když dostopuje do Maroka, při nástupu do letadla omdlí. Zjistí se, že symptomy, na které si už předtím stěžoval, byly příznaky malárie.

Březen 2025. Tomášovi bude za dva a tři čtvrtě roku padesát. A vydává se na další cestu stopem. Tentokrát z Prahy přes východní Evropu a Asii na Expo do japonské Ósaky.

Předposlední červnový týden. Dopisuji tento editorial a říkám si, že výčet dobrodružství Tomáše Poláčka mluví sám za sebe. Ale budu explicitnější: jeho stopovací výpravy obdivuji. A to přesto, nebo možná právě proto, že sice taky rád cestuji, ale vybírám si obvykle rozvinutější země a konvenčnější způsoby. Závěr poslední cesty popisuje Tomáš v reportáži tohoto Reportéra. Což se na prázdniny hodí.

Milé čtenářky a milí čtenáři, odpočiňte si, nemyslete, pokud to půjde, tolik na znepokojivé věci, třeba ty politické. Já se budu (aspoň někdy) snažit o totéž. 

Přeji hezké léto!

P. S. Příští Reportér vychází v pondělí 11. srpna.