Americký úder na Írán. Věděl Trump, co činí? 

Když pracujete v médiu, jakým je magazín Reportér, řešíte poměrně často jeden rébus: jak to udělat, aby měsíčník kvůli nějaké velké události nezestárl mezi těmi několika dny, kdy ho uzavřete a pošlete do tiskárny – a kdy se dostane ke čtenářům. Tento prázdninový Reportér byl hotový a uzavřený v den slunovratu, v sobotu 21. června večer. A já jsem chvíli přemítal, zda se nemůže do 26. června, kdy tištěný magazín vyjde, stát něco převratného, co nebudeme právě kvůli onomu časovému oknu schopni zaznamenat. Nemůžu tvrdit, že se nám to za více než deset let naší existence párkrát nestalo. Po uzávěrce totiž, obrazně řečeno, přiletěla nějaká menší či větší černá labuť. Nečekaná událost.

Otázka, zda by se mohly Spojené státy prezidenta Trumpa přidat k Izraeli a zaútočit na Írán – což se nakonec v neděli 22. června ráno stalo –, nebyla zcela nečekaná. Řešila se už nějaký čas před slunovratem. Mně samotnému se americká vojenská akce proti íránským jaderným zařízením rozhodně nezdála vyloučená, ale její pravděpodobnost se podle mě pohybovala pod padesáti procenty. Šlo zajisté o můj názor, který ovšem sdílelo více lidí. A nešlo o to, že Donald Trump ještě pár dní před útokem vysílal signály, že dává íránskému režimu dva týdny, aby se začalo jednat – a teprve pak padne rozhodnutí o případném úderu. Donald Trump říká spoustu věcí, které, mírně řečeno, neplatí. Příkladem můžou být jeho jiné dvoutýdenní lhůty, jež vypršely bez výsledku. Americký prezident například v květnu prohlásil, že se během dvou týdnů uvidí, zda chce Vladimir Putin na Ukrajině mír; těch čtrnáct dní už dávno uplynulo, aniž by se ze strany americké vlády něco stalo.

Důvodem, proč se dalo považovat za mírně pravděpodobnější, že USA na Írán nezaútočí, byly jiné okolnosti. Trump postavil značnou část své rétoriky na odporu vůči „nekonečným válkám“, které podle něj vedli předchozí prezidenti – toto volání mělo mezi významnou částí voličů pozitivní odezvu. Ve svém prvním prezidentském období v letech 2017 až 2021 projevoval Trump jen omezenou ochotu k vojenským operacím v cizině. Není tudíž překvapivé, že se před klíčovým 22. červnem část představitelů Trumpova hnutí, známého pod zkratkou MAGA (Make America Great Again, tedy Učiňme Ameriku znovu skvělou), stavěla proti útoku na Írán a přela se s jinými republikánskými politiky, kteří naopak zásah obhajovali. A ve svém nynějším, druhém volebním období přitom Trump upřednostňoval před tradičními republikánskými politiky právě lidi z MAGA hnutí.

Při úvahách o útoku na Írán jsem však zjevně podcenil jiné věci. Totiž že Trump miluje, když je nevypočitatelný, nebo tak aspoň vypadá. A taky že v jeho impulzivním a instinktivním chování občas převládne odvěká touha vypadat jako silák.

Hrozba eskalace

V neděli 22. června, kdy jsme se rozhodli dostat do už uzavřeného čísla informace o nejnovějším vývoji a já odpoledne psal tento text, bylo těžké předvídat všechny dopady Trumpovy akce. Když čtete tyto řádky, téměř jistě víte více. Na co se ovšem dalo ptát už bezprostředně po útoku, i vzhledem k výše popsaným okolnostem prezidentova rozhodování, byla otázka, jak moc všechny možné souvislosti útoku promyslel.