Poslední stop: Ósaka. Vážně se mi to celé jen nezdálo?

25. června 2025

Trvalo to deset týdnů, vystřídal jsem 280 aut, no a pak? Pak žádný ohňostroj nenastal. Dojel jsem do japonské Ósaky, ještě zpocený si objednal čepované pivo, ale od prvního hltu jsem cítil, jak všechno mizí. Je vůbec možné, že jsem v takřka padesáti zažíval takhle klukovské dobrodružství? Opravdu jsem ještě včera přespal kdovíkde pod střechou autobusové zastávky? Nezdálo se mi to? Nebyl to někdo jiný? Mé tělo začíná cítit bolesti, které si doteď nemohlo dovolit – jako by najednou přestalo levitovat a tvrdě dopadlo na zem.

Z Plzně na plzeň

Tomáš Poláček a jeho další dobrodružná mise. Přes půl světa vyrazil do Ósaky, dějiště EXPO 2025. Jak je jeho zvykem, přesouval se stopem. Ze své cesty psal pravidelné reportáže a těšil se nejen na to, až si v Ósace dá plzeň.

Všechny Tomášovy články o pouti z Česka do Japonska najdete zde.

Někdy se probudíme ze sna, který byl důležitý, ale jakmile otevřeme oči, začne se ten velký příběh ztrácet. Zaleje ho vlna zapomnění, ze které vyčuhuje jen pár ostrůvků, hladina se pořád zvedá, nezbyde skoro nic. Pocit je to příšerný a já ho dobře znám.

Reportér: Příběhy, které inspirují

Už 10 let vám přinášíme pravidelnou dávku potěšení z objevování nových pohledů na svět. Prozkoumejte naši nabídku.

Jednou jsem pod vedením odborníků snědl hrst lysohlávek a pak chvíli věděl o životě všechno, přesně chápal jeho smysl. Moudrost mi vydržela tak týden, načež jsem se přes polointeligenci vrátil zas k normálu, a s dalekými cestami stopem to bývá dost podobné.

Vždy se na nich stanu jiným člověkem, který ráno bezmyšlenkovitě sbalí krosnu, nacvičeným grifem si ji patou nahodí na záda, zvedne ruku a pak jen čeká, kdo ho dnes pustí do svého světa a jaký ten svět bude.

Většinou netuším.

Věřím jenom, že když se budu usmívat, tak se mi to v dobrém vrátí.

Ten nekonečný úsměv je jedním z důkazů, že jsem na stopu jiný člověk, protože jindy bývám spíš unavený introvert, a to si dálkový stopař nemůže dovolit…

Když piju v úterý 3. června chvíli po desáté večer v malém baru u nádraží Uchide cílové pivo, snažím se ještě skákat po těch pár ostrůvcích, které trčí z oceánu posledních týdnů.

Přečtěte si také

Na co si vzpomínám?

Blázinec na začátku. Někdo má možná představu, že příprava stopařské expedice přes celou Asii je jakýsi sofistikovaný proces, ale v našem případě vůbec. Napadlo mě, že pojedu, nikdo nic zásadně nenamítal. Jsa nesystematickým bordelářem, požádal jsem kolegyni Pavlínu, ať mi pomůže například s vízy, ale přísahám: ještě týden před startem jsem netušil, zda a kudy pojedu.