Xavier Baumaxa: Mé plíce jsou jako prorostlé wagyu. Teď už můžu říkat pravdu za všech okolností

Když jsi před dvaceti lety vydal album Buranissimo forte, strhla se davová psychóza, najednou jsi měl všude narváno. Snadno ses mohl stát hvězdou, ale jako bys o to nestál; vzepřel ses a vědomě riskoval přízeň svých fanoušků. Proč vlastně?

K tomu takzvanému úspěchu jsem se dostal až po třicítce a náhodou. Od třinácti jsem byl v kapelách, hudbu bral jako koníčka, a pak jsem se tím najednou začal živit. Ale když něco děláš dvacet let, tak potom už nejdeš předělat – těžko se najednou můžeš stát majákem kýčařů.

Ale tehdy před dvaceti lety jsi byl z vývoje šťastný, ne?

Dodnes mám radost, že když jsem začal hrát sám, lidem se to zalíbilo. Nicméně princip všeho, co dělám, zůstal stejný. Musí se to líbit v první řadě mně a já mám divnej vkus, pro mě je například často hitem píseň, kterou ostatní považují za debilní… A co se týče humoru, tak už na základce jsem byl kašpar, který bavil jednoho až tři lidi ze třídy. Vymýšlel jsem vtípky, jimž se nikdo nesmál, jenom ta menšina hodně. A tohle nejde změnit, v první řadě se musím bavit já. Je super, že se na to nabalil určitý počet lidí, který uživí mě a moji rodinu, ale nemůžu to hnát někam výš proti svému přesvědčení.

Uvedu příklad tvé zabejčenosti. Největším hitem se v počátcích stala Pažitka, kterou jsi vzápětí přestal veřejně hrát.

Ono je samozřejmě fajn, když na tebe do klubů chodí tisíc lidí, ale třeba Radka Pastrňáka z kapely Buty taky začal štvát František Dobrota, to se někdy stane. Mě takhle štvala Pažitka, tak jsem ji jednoduše nehrál. Složíš píseň, o které si lidi myslí, že je nejlepší. Ty ji přitom považuješ jen za jednu z mnoha, a čím víc ji od tebe žádají, tím víc si říkáš spolu s Goťákem: „Raději bych byl jen kytarou.“

Ke Karlu Gottovi, ústřední postavě tvé nové desky Slibotechno, se ještě vrátíme, ale zastavil bych se na moment u Pastrňáka. Všiml jsem si, že pár kolegů zmiňuješ vždy s obdivem – a on k nim patří. Pak ještě Robert Nebřenský, Dan Bárta…

Všichni tři jsou skvělí textaři, muzikanti i zpěváci; v tomhle ohledu je Dan Bárta úplně jinde než ostatní. Já se o něj sice občas lehce otřu v nějakém textu, ale co se škádlívá, znáš to: ve skutečnosti jsem vděčnej, že Danek dvakrát hostoval na mých deskách. Každopádně jsi to trefil – tvorbu všech zmíněných už od studentských let strašně rád poslouchám.

Ještě někdo tě takhle inspiruje?

David Bowie.

Protože celoživotně experimentoval a nikdy se nepřestal vyvíjet?

Taky. Pro mě se muzika dělí jen na dobrou a špatnou, neřeším styly a vůbec nechci být zaškatulkovaný například jako folkař. Přeju si jen, aby se mi povedla dobrá píseň, a je úplně jedno, v jakém bude stylu. Před pár lety mě začalo bavit dělat je s Honzou Čechtickým elektronicky a zatím si to pořád užívám.

Míváš tyhle změny promyšlené, nebo jde obvykle o náhodu?

Spíš to jsou náhody – stejně jako je náhoda, že občas deskou provází osobnost typu Goťáka. Na některé specifické osobnosti bývám chytlavej, třeba i v soukromí začnu mluvit jako oni. Poslední dva roky jsem se stal napůl Goťákem a pořád to bohužel doznívá… V minulosti jsem takhle byl třeba i Miroslavem Moravcem, Vaškem Havlem, vždycky mě to na několik let chytne. Pro lidi, co se mnou žijí, není příjemný mít vedle sebe takovýho kreténa. 

Stal se Karel Gott hrdinou alba Slibotechno proto, že ho umíš dokonale imitovat, nebo to má hlubší smysl?

Částečně je to sranda, ale zároveň taky útok na modlu masového nevkusu. Goťák sice technicky zpíval skvěle, ale mně se to emočně nikdy nedotklo; jeho filozofie, že „není důležité CO, ale JAK se to zpívá“, jde úplně proti mně. Zároveň cítím jistý morální problém, že pomáhal soudruhům barvit režim narůžovo, čili pro mě je Goťák takový výborně zpívající, přátelský pokrytec. Jeliman… Na druhou stranu vím, že uměl být vtipnej, nad věcí, a tak myslím, že kdyby si poslechl mou píseň Karel Gott je robot, zasměje se a koupí vinyl.

Na desce máš kantilénu Sleduji tě svými oči, což je formálně Karel Gott jak vystřižený, ale zároveň je na té písni všechno přehnaně špatně: hudba, zpěv i text. 

To je samozřejmě záměr.

Já fór chápu a oceňuju, ale vždycky si říkám, jestli na tom jsou stejně i další fanoušci. Na koncertě to jistě funguje, ale není risk vypálit takový úlet na desku?

Mně se výsledek líbí, u nahrávání jsme se nachechtali, o nic jiného nejde. A pokud se tím baví ještě někdo jiný, zaplaťpánbůh.

Jenomže ty nejsi milionář, který může tvořit jen pro sebe. Měl bys na fandy trochu myslet, oni tě živí.

Taky se musím umět každý ráno podívat sám sobě do očí v zrcadle.

Připadají ti zpětně nějaké tvé písně hloupé? 

Vadí mi jenom můj někdejší výraz. Před dvaceti lety jsem zpíval občas trochu falešně a hodně jako děcko, někdy to bylo až dementní – asi by nebylo od věci nahrát dobře pár věcí z raných desek. Nicméně textově mi to připadá celkem fajn. A hlavně je dobré, že kdybych vzal svých jedenáct alb, tak z nich můžu udělat hned několik samostatných výběrů podle stylu. Jeden by byl třeba hiphopový, další šansonový, zvládl bych i best of z balad. Celkově je ta muzika rozkročená mezi spoustou stylů a tak to mělo být, protože já skutečně neškatulkuju. Když Franta Skála natočí „Pojď se mnou, děvče mé“, tak budu poslouchat dechovku.

Všeuměl František Skála je možná další osobností, která tě dlouhodobě inspiruje.

Jako všichni ti, kdo se točili okolo Sklepa. Od střední školy mě bavila jejich otevřenost a schopnost improvizace.

Nechtěl bys s Frantou nazpívat duet?

Takové věci předem nepromýšlím – ale když něco složím, tak jednou začas cítím, že by to se mnou mohl zpívat ten nebo ten. Mám třeba radost, že jsem na dvě skladby přemluvil Lenku Dusilovou.

Váš společný duet jménem Babí léto bez bab považuju za jednu z nejkrásnějších českých písní vůbec!

Děkujeme.

Může za to hlavně ona – v hlase tam má krásnou, uvolněnou, opravdu baboletní náladu.

Šlo i o to, že mi Lenka připadala delší dobu ve své vlastní tvorbě taková temnější, a mě baví dostávat hosty mimo komfortní zónu. Na konci naší skladby se Lenka uchichtne, což je u ní naprostý atyp. 

Předpokládám, že v tomto ohledu byl pro tebe vrcholem duet s Martou Kubišovou v písni Muž, který prohrál. 

Stoprocentně. Mimo jiné proto, že se to dotklo generace ženských ve věku mé mámy. Všechny tyhle babičky byly dojaté, a když mi tehdy máma volala, tak brečela, čímž se jí nakonec povedlo rozplakat i mě.

Navíc se ten duet povedl.

Zcela neskromně si myslím, že kdyby teď Martě někdo připravoval její best of, tak by tam tahle naše písnička nesměla chybět.

Bohatá socka

Pak jsou taky jiné osobnosti, které ve své tvorbě naopak urážíš, respektive děláš si z nich nemilosrdnou srandu.

Čím dál míň, ale jasně. Teď to odskákal ten Goťák.