Řízek, zmrzlina, účet. Co prožívají číšníci na place? Brigádu v gastru by měli absolvovat všichni

Jenže v tu samou chvíli se usadilo na tutéž zahrádku ještě pět dalších rodin a taky parta cyklistů, co koly zablokovala východ a na stůl naházela všechny helmy a rukavice. „Já chci zmrzlinu, já chci zmrzlinu,“ ječí dítě u vedlejšího stolu.

A po place kmitají dva brigádníci s vědomím, že z tohoto pekla se hned tak nevymotají. Už jsou nejspíš docela sehraní, ale jakmile je tzv. hell, všechno je marno. Číšník se snaží nacpat deset plných půllitrů na stůl plný cyklistického vybavení, servírka vysvětluje, že hovězí vývar a kuřecí řízek právě došly, což způsobuje logickou reakci: „Já chci řízek, já chci řízek.“ Paní zvyšuje hlas: „A co tedy máte pro děti?“ Pán u vedlejšího stolu chce platit, dost to v něm bublá: „Tak přinesete mi laskavě ten účet?“

Zmatek trvá necelou půlhodinu. Zatímco hosté do sebe lijí pivo a kofolu a ládují se plněnými bramborovými knedlíky, personál vysvětluje dalším hostům, že volné stoly budou za 15 minut. Snad. A zatímco hosté pomalu odcházejí, brigádníci na place si to dají znovu, mnohokrát během jednoho dne. A další den zase. 

Kdysi jsem od někoho velmi osvíceného slyšela názor, že každý člověk by měl během svého života absolvovat brigádu v gastru. Alespoň dva týdny. Aby pochopil, co ti dva na place prožívají. Jaká je to dřina a stres. Pak by určitě věděl, jak z pozice hosta takovou situaci ulehčit a pomoci nejen personálu, ale hlavně sobě. A nejde o to, že by měl jít sklízet talíře, stačí se chovat empaticky.