Bianco šek na drzost aneb Když se omluva žvýká tak často jako chleba

Nejsou jako Babiš, který svým „sorry jako“ omluvu ponížil na sarkastický protiútok. Oni se omlouvají upřímně, moc je to mrzí, nechápou, jak se jim to mohlo stát, fakt sorry – a někde uvnitř se přitom chechtají, protože vědí, že jim tahle kouzelná mantra dovolí cokoli. Někteří z nich si dokonce myslí, že je to sympatický výraz jejich bohémské, rozevláté duše. Sorry, ale není.

Takový člověk přijde po páté za sebou pozdě na schůzku, tentokrát se pro změnu moc a strašně, strašně omlouvá, ale večer zapíjeli kluka kolegy, načež mému brunátnému obličeji začne vyprávět podrobnosti včetně toho, že nad ránem vyzvracel bramborový salát s koňakem. Rád bych mu dal rozhřešení, ale nemohu. 

Tihle lidé nečiní pokání, žvýkají omluvy jako chleba, kterého mají po kapsách vždy dost. Je to jejich bianco šek na drzost, s níž vás se slovy sorry, ale mám toho teď moc, odsouvají až na samý konec svých životních priorit a dívají se vám přitom do očí. 

Měl jsem externistku děsivé paměti, na jejíž rukopis čekala redakce týden co týden během uzávěrky jako na trní – přesčas kvůli ní zůstával korektor, grafik a já v ruce s telefonem horkým jako magma. Když článek konečně dorazil, byli jsme téměř vděčni za její květnatou omluvu bezmála delší než objednaný text. 

Jednou takovou bytost najdou s průstřelem hrudníku. Z posledních sil zachroptí, já se ale přece omluvila. A vydechne naposled. Prchaje z místa činu, zahodím ještě kouřící zbraň do řeky, ale nebude mi to nic platné, štěkající psi už mi budou na stopě. 

U soudu vyjádřím upřímnou lítost. Myslím, že by to mělo stačit.