Harfistka Jana Boušková: Lékaři mi říkali, abych si vyřídila invalidní důchod

Kdyby harfa neexistovala, jaký jiný hudební nástroj by byl tím vaším osudovým?

Asi klavír. Na něm jsem začínala. Šanci by měla i flétna, po tatínkovi, anebo housle, ty se mi taky moc líbí.

Právě na housle hrají vaši dva synové, stejně jako jejich otec. Nechtěla jste, aby se věnovali harfě? 

To víte, že jsem si to přála, ale mužský vzor byl viditelně zásadnější. Harfa je bohužel stále vnímaná jako nástroj pro ženy a kluci možná měli strach, aby nebyli považováni za zženštilé.

Měli by pro hru na harfu talent? 

Právě že ano. Když sedli k harfě, měli přirozeně perfektní postavení rukou i krásný tón. Nemusela jsem jim říkat, jak si mají sednout, jak dát prsty na struny. Takže mě opravdu mrzelo, že si harfu nevybrali. Ale vydali se svou cestou, která je baví, dnes jsou oba úspěšní houslisté.

Vaši rodiče byli hudebníci, vy, váš bývalý manžel a jeho rodina také. Měli kluci šanci, aby hudbě unikli? 

Kdyby chtěli, tak ano. Vím, že někteří kolegové své děti od hudby odrazují, ale u nás se hudbou opravdu žije. Kluky obklopovala od narození, neviděli jen pozitivní věci, ale i útrapy, pracovní vytížení, všechno, co je mohlo odradit. Přesto se rozhodli pro hudební kariéru.

Ani vy jste nikdy nekoketovala s myšlenkou, že byste se vydala po jiné cestě než hudební? 

Vždycky jsem brala hudbu jako poslání. Ač je to obrovská dřina, navíc kolikrát finančně podhodnocená, je to zároveň láska a vášeň, které vám dá málokteré jiné povolání.

Když už jsme u dřiny, prý jste cvičila i deset dvanáct hodin denně. To jste měla jako dítě takovou disciplínu? 

Takhle dlouhé hraní bylo až na konzervatoři. Když jsem s harfou v sedmi letech začínala, cvičila jsem kolem tří hodin denně. Ohromně mě to bavilo, nikdo mě nenutil. Navíc jsem viděla, jak mi to jde… Že dokážu zahrát čím dál náročnější skladby, nemám s nimi technické problémy.

Učila vás maminka, nebo jste na hodiny chodila k někomu jinému?

Jenom maminka. Odmala jsem u ní seděla, když hrála, sledovala jsem její ruce. Tenkrát jsem ještě ani neznala noty, a přesto jsem dokázala opakovat kratinkou skladbu, kterou mi maminka předehrála. Když jsem pak cvičila sama, maminka poslouchala z kuchyně a čas od času jen zavolala: „Ne tak rychle!“ „Pozor na rytmus!“ „Hraješ tam chybu!“ „Pevněji!“ „Nepospíchej!“ Byla jsem pod permanentní kontrolou. Můj progres šel rychle, v deseti jsem koncertovala v západním Německu.

Měla na vás maminka vyšší nároky než na své ostatní studentky? 

Ona měla vysoké nároky na všechny studentky. Záměrně nám vybírala náročnější skladby, což nás posouvalo dál. Díky tomu jsem už ve dvanácti hrála repertoár absolventů konzervatoře. Já navíc k mamince vzhlížela, měla jsem k ní nezměrný respekt. Když řekla, abych šla cvičit, šla jsem bez odmlouvání. 

Ani v pubertě jste nevzdorovala?

Já měla pubertu dost opožděnou, dohnala mě až v pětatřiceti. (smích) Jako teenagerka jsem byla klidná. Jen jsem cvičila, studovala, připravovala repertoár na soutěže a koncerty a v sedmnácti jsem se zamilovala do svého budoucího manžela.

Lze se stát úspěšnou hudebnicí bez každodenního drilu? 

Zásadní je talent. Ten se nedá naučit a je svým způsobem povinnost se mu věnovat a podpořit ho pílí. Ale samozřejmě bez každodenního cvičení se úspěch nedostaví.

Dva roky v ordinacích

Harfa je alfa a omega vašeho života. Přednedávnem to ale vypadalo, že už na ni možná hrát nebudete. Připomenete, co se stalo? 

Doteď je to záhada, a kdybych věřila na černé síly, myslela bych si, že na mě někdo seslal kletbu. Právě končila pandemie covidu, těšila jsem se, že se věci vrací do normálu. Najednou jsem pocítila silnou bolest pod levou lopatkou. Zašla jsem k masérce, která mi jedním hmatem od bolesti ulevila. Jenže hned potom mě zmáčkla o kousek vedle – a ruka mi znecitlivěla. V tu chvíli mi masérka ještě dala na záda baňky a tím se v tom místě vytvořil zánět. Byla to nepopsatelná bolest, měla jsem pocit, jako bych na zádech nesla obrovský horký kámen.