Odvážné věci někdy budí pohoršení. A já se potřebuju překvapovat, říká mladá slovenská architektka

Projekt Cloud-scape byl vaší diplomovou prací na UMPRUM. Diplomka – a hned takový úspěch!

No, možná mohl být výsledek ještě rozvinutější, atraktivnější, ale… 

Nicméně jste s ním vyhrála prestižní studentskou soutěž Kaplicky Internship.

Nečekala jsem to! Na vyhlášení do Bakala Foundation jsem přišla v džínách, protože jsem si neuměla představit, že bych právě já mohla vyhrát. 

Čím podle vás Cloud-scape porotu tak zaujal? 

Možná tím, že jsem použila fotogrammetrii. Což je relativně stará metoda založená na zpracování informací z fotografických snímků. Nadchla mě, chtěla jsem ji použít do diplomky – a přemýšlela jsem, jaká forma by byla nejlepší.

A vzešla z toho nadčasová přestavba nevyužívané mezistanice staré lanovky vedoucí z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso. Proč zrovna tohle? 

Když jsem chystala diplomku, byl covid a museli jsme být doma. Pro fotogrammetrii potřebujete někde fyzicky být a udělat spoustu fotek, takže jsem si vybrala místo, které mi je blízké. Pocházím z Popradu, odkud to do Tater není daleko. Skály, hory, příroda… I nevyužité stanice lanovek od Dušana Jurkoviče (slovenského architekta a etnografa, 1868–1947 – pozn. red.) byly v té době téma. A vlastně jsou dodneška. Některé fungují, některé jsou zchátralé. Zdálo se mi jako dobrý nápad to analyzovat, upozornit na to a pokusit se navrhnout řešení. Vyšla mi z toho vyhlídka, vykonzolovaná střecha nad stávající nevyužívanou lanovkou a demokratický prostor, kde si můžete oddechnout po túře nebo se schovat před špatným počasím. Původně jsem plánovala nakreslit něco náročnějšího, ale ne všechno musí být hotel nebo restaurace, ne?

Rozhodně. Nejen v Tatrách je takových staveb dost.

Mohl by to být zajímavý princip, jak pracovat se starými stavbami. Mezistanice nevyužívané lanovky je zchátralá a zapomenutá, vedle ní už stojí nová – a ta stará nemá hlubší význam. V mém projektu slouží jako podstava pro vyhlídku, která budově dává nový smysl.

Zmínila jste, že jste musela nafotit mnoho snímků. Kolik jich bylo?

Tisíce. Nefotila jsem jen starou stanici lanovky, vytvářela jsem celé katalogy architektury a přírody, abych měla na výběr. Na jednu stavbu vycházelo něco mezi pěti sty a tisícem fotek, jinak by nešlo připravit 3D model. Muselo to být nafocené z každé strany a ze stejné vzdálenosti, zároveň se 60 procent jedné fotky muselo překrývat s další fotkou.

Takže jste fotila až do vybití mobilu?

Vlastně ano. Byla jsem omezená jen výdrží telefonu a počasím, které se v Tatrách umí měnit hodně rychle. Celkově to bylo příjemné zpestření covidové doby: mohla jsem do hor přijít kdykoliv a na jak dlouho jsem chtěla, nebyla tam žádná omezení. Za několik týdnů jsem měla nafoceno a pak jsem snímky ještě nějakou dobu zpracovávala v počítači do podoby trojrozměrných mračen bodů, takzvaného point cloudu.

Co to je?

Modely, které jsou složené jen z bodů. Můžete je vzájemně slučovat, kombinovat nebo mezi nimi přenášet barvy. Výsledkem je úplně nová kombinace architektury a přírody. Pro složitý tatranský terén je to možná vhodnější metoda než klasické kreslení.

Papír a ceruzka 

Upřímně, je Cloud-scape spíš snový projekt, nebo by to vážně šlo postavit?

Chci věřit, že by se to dalo postavit. Ovšem v určitém smyslu je to i snový projekt, hodně věcí není dořešených: třeba s ohledem na extrémní klimatické podmínky v Tatrách. Nicméně základ je fajn, dalo by se na tom stavět.