Když se potlesk stane pro dítě větší drogou než muzika samotná, je to časovaná bomba, říká Kahánek

Pražská konzervatoř patří k nejstarším v Evropě – v roce 1809 ji založili čeští šlechtici poté, co konstatovali, že v Praze není dost muzikantů ani na jeden jediný orchestr. „Dnes se Praha naopak může pyšnit tím, že má skoro stejně orchestrů jako Londýn. Pět stálých funkčních těles,“ říká Ivo Kahánek s tím, že zásluhu na tom má jedinečný ekosystém opírající se o hustou síť základních uměleckých škol. Konzervatoř je škola střední, studenti na ni přicházejí z deváté třídy. V době, kdy se o budoucí kariéře hudebníka rozhoduje už ve věku teenagera, se z ní stává doslova páteřní součást celé vzdělávací soustavy.

Stát se ředitelem školy je pro žádaného koncertního hráče zlomovým životním rozhodnutím. Něco skončí. Počítáte s tím?

Na piano hrát nepřestanu, jakkoli devadesát koncertů ročně už to nebude. Koncem června nastupuju do funkce, čemuž ještě předchází jihoamerické turné, ale od podzimu jsem vystoupení protřídil, víc než jeden dva koncerty měsíčně hrát nebudu. Vím, že možnost vést následujících šest let konzervatoř mám i díky své pozici v uměleckém světě. Nerad bych o ni přišel, ale jsem přesvědčený, že mise, která právě začíná, bude velmi výživná.

V novinách jsme si nejprve přečetli, že konkurz vyhrála bývalá zástupkyně ředitele Veronika Höslová, nakonec ale v čele školy stanete vy. Jak tomu má veřejnost rozumět?

To oznámení v médiích bylo následkem nešťastné komunikace ze strany bývalého vedení školy, které zveřejnilo informaci z průběhu konkurzu, jenž ještě nebyl uzavřen. Už jsme si to interně vysvětlili a nepotřebujeme se k tomu vracet. Záleží mi na tom, abychom fungovali jako jeden tým, pro který je na prvním místě Pražská konzervatoř.

Co byl ten impulz, který vás přiměl do konkurzu vůbec jít?

Když byl konkurz vypsán, vůbec mě nenapadlo se přihlásit. Mám sice na konzervatoři už od roku 2012 malý úvazek s jedním až dvěma studenty, nicméně těžištěm mého dosavadního zájmu byla koncertní kariéra a taky angažmá na HAMU. Na druhou stranu jsem nemohl nevnímat napjatou situaci, která na konzervatoři byla a která vyústila v odvolání pana ředitele Petra Čecha. Bylo zjevné, že některé skupiny pedagogů i studentů se na škole necítí komfortně. Pak za mnou přišel kamarád, bývalý absolvent školy, s tím, zda bych to nechtěl zkusit. Že škola potřebuje pomoct a nikomu se do toho nechce, protože je tam horká půda.

Musel vás hodně přemlouvat?

Nemusel. Ta výzva nasedla na mou přirozenou touhu vrátit po dvaceti letech hraní systému něco, co jsem si z něj kdysi vzal. Ruku v ruce s tím jde fakt, že česká hudební pedagogika má svou nespornou hodnotu, na níž lze stavět.

V čem konkrétně?

Konzervatoř není izolovaná jednotka. Máme unikátní, komplexní ekosystém vzdělávání, vyvěrající z husté sítě zušek neboli základních uměleckých škol. Je to naše specialita, kulturně-sociální fenomén plošně zušlechťující populaci, z něhož přirozeně vyrůstají excelentní talenty. Na ZUŠ působí pedagogové se skvělými výsledky, zásobují školu svěřenci, kteří pak mnohdy pokračují dál, na HAMU.

Takže tím impulzem tedy byla víra v systém?

Ano. I proto, že konzervatoř se v současné době stává jeho středobodem.

Jak to myslíte?

Začala pokrývat klíčový věk pro herce i muzikanty. Dřív dozrával umělec v pětadvaceti třiceti letech. Dnes, vinou bezprecedentní konkurence, musí být na kariéru špičkového interpreta připravený osmnáctiletý chlapec nebo dívka. A to je věk konzervatoře. Tam se rozhoduje o typu kariéry a uplatnění. Vysoká škola to pak obyčejně pouze stvrdí, ale už nezmění. Konzervatoř se stala bodem, v němž se nadějný talent mění v profesionála. A musí na to být připravena.

Je?

Doufám, že ano. Musíme poskytovat poměrně rozmanitý servis s ohledem na to, kam její studenti směřují. Zda k sólové kariéře, k orchestrálnímu hraní, nebo stanou-li se pedagogy. Přijde mi extrémně důležité, aby si ti, u nichž je jasné, že se neuplatní jako sólisté, co nejdřív vykolíkovali jiné hřiště. Aby přesně znali svůj cíl a věděli, jak k němu dospět. Pokud si tohle uvědomíme, zeslábne tlak vyvíjený na žáky, jakož i následné zklamání, že něco nevyšlo.

Mít dobrý cíl

Budete provádět revoluci?

Nejsem revolucionář. Jsem si vědom dvousetleté tradice té instituce, vím, že je na čem stavět. A taky je mi jasné, že je tu malý rybníček, kde každý zná každého. Budu hledat shodu se všemi zainteresovanými stranami včetně dosavadní paní statutární zástupkyně, kterou jsem přizval i do svého týmu. Sázím na postupné kroky, ale každopádně jsem rozhodnutý změnit klima školy. Od zákazů, příkazů a železné boty směrem k svobodnějšímu prostředí, založenému více na osobní zodpovědnosti studentů.

Vládne na škole tuhá disciplína?

Umění je úzká lávka, z níž můžete spadnout do obou stran. Každý umělec potřebuje díl svobody, kterou tuhá disciplína drtí, z druhé strany však hrozí chaos. Jedna věc je jistá – klasická hudba vyžaduje ohromnou disciplínu, s níž je ale valná většina žáků zvyklá pracovat od raného věku. Myslím, že je namístě z nich do určité míry naopak sejmout velký tlak, pod nějž se studenti často dostávají, a přiblížit atmosféru ke svobodnějšímu prostředí vysoké školy. Jsem pro méně příkazů, které je ale třeba striktně dodržovat. Zodpovědnost za vlastní profesionální budoucnost by měla být v DNA školy.

České školství stále trpí tendencí k rovnostářství, což je ale v případě umělecké školy katastrofa.

Souhlasím, smyslem školy je, aby se na ní soustředil „créme de la créme“, to nejlepší z celé země, a ti lidé dostali prostor. Někoho glajchšaltovat u nás nedává smysl, jakkoli bývalé vedení k tomu do určité míry směřovalo. Samozřejmě, nelze se věnovat jen několika excelentním hráčům, nikdo nesmí mít pocit, že jede po vedlejší koleji. Toho lze dosáhnout pouze za předpokladu, o němž jsem mluvil: že škola umožní každému co nejdřív najít svůj cíl a metodu, která k němu vede, a přistoupit na filozofii, že nejsou horší a lepší cíle, je jen cíl každého jednoho mladého umělce. Nikdo se nesmí cítit jako outsider.

Opravte mě, jestli se mýlím, ale každý, kdo jde na konzervatoř, přece sní o sólové kariéře.

Během studia na londýnské Guildhall School of Music and Drama mě zaujalo, jak velmi vážně se i na takhle prestižní škole bere možnost pedagogické kariéry jako budoucí dráhy absolventů. U nás se „učení“ pořád vnímá jako plán B, kdyby nevyšel plán A.

Kdo neumí, učí…

Ano, tohle je opravdu strašidelná, škodlivá mantra. Pedagogika je vnímána bezmála jako hrozba, my klavíristé to cítíme extrémně, jelikož klavír je sólový nástroj, kde orchestrální hraní takřka nepřipadá v úvahu. V našem případě to leckdo vnímá jako všechno, nebo nic. A to „nic“ je učit. Je to úplně chybné uvažování s ohledem na to, že k sólové interpretaci se, už z prostých kapacitních důvodů, dostane jenom promile z nás.

Jak tahle falešná představa vůbec vznikne?

Sedmileté dítě vyhraje soutěž, všichni mu tleskají a řeknou jsi jednička, tohle tě vystřelí ke hvězdám. A umetají mu cestu. To je ohromně motivační, ale taky nebezpečné. Je to přesně to, čemu mentální kouč Marian Jelínek říká „cílové feťáctví“. To znamená, že pro to děcko se stane větší drogou potlesk než muzika samotná. A to je časovaná bomba. Tihle „baby bosses“ ze všech regionů se pak sejdou na konzervatoři, jako sólista se uplatní jeden a v ostatních se zahnízdí disonantní tón zklamání.

V cizině se to neděje?

V cizině se to děje méně, ale není to proto, že by byli méně ctižádostiví, ale že si stanovují reálné cíle. Neříkají dětem ty jsi jasný sólista, ale ty jsi nadaný, a když na sobě budeš pracovat, třeba se dostaneš do dobrého orchestru. Být členem orchestru anebo být dobrým pedagogem, to je dobrý cíl, sólová kariéra pak mimořádný bonus. Chtěl bych profilovat pedagogiku ne jako plán B, ale jako něco pěkného a smysluplného, protože vám pod rukama rozkvétají talentované děti.

Promazat systém

Dělají školy během rozvíjení talentu opakovaně chyby?

O talenty tu není nouze, ale často spoléháme na to, že si talent pomůže sám. Nebo že stačí pracovat pouze na té jedné hlavní činnosti. Což může být pravda, ale stojí to čas, který muzikant nebo herec dneska nemá. Slepé uličky zdržují a ve třiceti bývá pozdě. Kdo se snaží o sólovou kariéru, vedle hlavního oboru na konzervatoři by se měl starat i o fyzickou a mentální schránku.

Jak konkrétně?

Jako příklad uvedu Alexandrovu metodu, techniku prožívání a prociťování svalových struktur. Fyzické prožívání hudby nebo mluveného slova je denním chlebem každého hudebníka či herce, jde o to, vědomě s tím pracovat a dokázat odstranit často banální pohybové zlozvyky. Anebo si někdy nevšimneme citlivosti jednotlivce, strach a trému bagatelizujeme tím, že odejde, bude-li hráč poctivě cvičit. Práce s psychologem je pořád něco dehonestujícího. I to by podle mě mělo být v možnostech školy. Ale těch věcí k osvojení je mnohem víc – sebeprezentace, sestavení vlastního CV, komunikace s agenturou, základy dramaturgie, abyste si uměli postavit repertoár, schopnost podívat se na sebe jako na zajímavý obchodní produkt, finanční i právní gramotnost při podpisu smlouvy. O nesnadném zlézání těchto světských užitečností bych sám mohl napsat knihu. Opravdu už to dnes nefunguje tak, že génius sestoupí z věže ze slonoviny, zahraje a inkasuje peníze.

Na Janáčkovu konzervatoř vzpomínáte rád, přesto bylo něco, co vás jako výjimečný talent systémově brzdilo?

Dřív jsem to tak necítil, ale zpětně viděno mají dnes mladí hráči podstatně lepší servis. Tehdy těžce dostupné „master classes“ neboli mistrovské kurzy jsou dnes snadno k nalezení na internetu, rovněž je u nás již mnohem bohatší sít mecenášů, cíleně pomáhajícím mladým talentům. Ať už je to projekt MenArt na úrovni ZUŠ, různé nadační fondy (např. Karel Komárek Family Foundation), těch impulzů, které může žák sbírat i jinde než u svého učitele, je nespočet. Na ZUŠ jde především o to, nastavit mix mezi čirou radostí z hudby, která se nesmí ztratit, a tlakem na profesionalitu. Ve světě, kde třeba Asijci jsou ochotni tvrdě cvičit od opravdu útlého věku a na profi úrovni jsou už ve čtrnácti letech, může i talentovaný jedinec záhy zjistit, že v jeho případě je deficit „skillu“ nedohnatelný. Na druhou stranu, pokud s drilem začneme příliš brzy, budeme – jako v některých sportech – vyrábět juniorské mistry světa, kteří se v dospělém věku nedostanou ani do stovky nejlepších. Stává se, že i úspěšní hudebníci ze dne na den končí, protože přestali mít radost z muziky.

V jakém poměru jsou na cestě k úspěšné hudební kariéře škola, talent a štěstí?

Poměry vám neřeknu, ale myslím si, že klíčové je chtění. Ti nejúspěšnější jsou v jednom stejní – dávají tomu sto procent. Japonská pianistka Mitsuko Uchida řekla, že touha je jediná nenaučitelná složka talentu. A když jste zmínil štěstí, tak velké štěstí je potkat kantory, kteří ve vás něco zažehnou a něco neuhasí, a dále lidi, kteří „promažou systém“ a pošlou vás dál.

Třeba do České filharmonie.

Co je zajímavé, když děláte konkurz do špičkového orchestru, musíte být nejen skvělý, ale ještě zapadnout svým stylem hry do estetiky tělesa. Třeba Česká filharmonie má svůj typický zvuk – také je to mimochodem jediný z prvoligových světových orchestrů, který není multinárodnostní – a vy musíte během konkurzu, kde v komisi sedí všichni členové souboru, přesvědčit, že do tohoto zvuku zapadnete a budete k němu přispívat tím správným způsobem. To, že dokážeme jako tak malý národ mít takovou hudební tradici, je obrovsky hodnotné. Kromě České filharmonie si vezměte třeba dirigenty. Petr Popelka nastoupil k Vídeňským symfonikům a bude debutovat s Berlínskou, Jakub Hrůša je minimálně ve světové top ten.

Nepřeháníte?

Nepřeháním, důkazem je, že mu nároční Londýňané svěřili koncepční vedení královského operního domu v Covent Garden, k němuž v září nastupuje. Je to, jako by český fotbalový trenér šel trénovat Real Madrid.