Když se potlesk stane pro dítě větší drogou než muzika samotná, je to časovaná bomba, říká Kahánek

Pražská konzervatoř patří k nejstarším v Evropě – v roce 1809 ji založili čeští šlechtici poté, co konstatovali, že v Praze není dost muzikantů ani na jeden jediný orchestr. „Dnes se Praha naopak může pyšnit tím, že má skoro stejně orchestrů jako Londýn. Pět stálých funkčních těles,“ říká Ivo Kahánek s tím, že zásluhu na tom má jedinečný ekosystém opírající se o hustou síť základních uměleckých škol. Konzervatoř je škola střední, studenti na ni přicházejí z deváté třídy. V době, kdy se o budoucí kariéře hudebníka rozhoduje už ve věku teenagera, se z ní stává doslova páteřní součást celé vzdělávací soustavy.

Stát se ředitelem školy je pro žádaného koncertního hráče zlomovým životním rozhodnutím. Něco skončí. Počítáte s tím?

Na piano hrát nepřestanu, jakkoli devadesát koncertů ročně už to nebude. Koncem června nastupuju do funkce, čemuž ještě předchází jihoamerické turné, ale od podzimu jsem vystoupení protřídil, víc než jeden dva koncerty měsíčně hrát nebudu. Vím, že možnost vést následujících šest let konzervatoř mám i díky své pozici v uměleckém světě. Nerad bych o ni přišel, ale jsem přesvědčený, že mise, která právě začíná, bude velmi výživná.

V novinách jsme si nejprve přečetli, že konkurz vyhrála bývalá zástupkyně ředitele Veronika Höslová, nakonec ale v čele školy stanete vy. Jak tomu má veřejnost rozumět?

To oznámení v médiích bylo následkem nešťastné komunikace ze strany bývalého vedení školy, které zveřejnilo informaci z průběhu konkurzu, jenž ještě nebyl uzavřen. Už jsme si to interně vysvětlili a nepotřebujeme se k tomu vracet. Záleží mi na tom, abychom fungovali jako jeden tým, pro který je na prvním místě Pražská konzervatoř.

Co byl ten impulz, který vás přiměl do konkurzu vůbec jít?

Když byl konkurz vypsán, vůbec mě nenapadlo se přihlásit. Mám sice na konzervatoři už od roku 2012 malý úvazek s jedním až dvěma studenty, nicméně těžištěm mého dosavadního zájmu byla koncertní kariéra a taky angažmá na HAMU. Na druhou stranu jsem nemohl nevnímat napjatou situaci, která na konzervatoři byla a která vyústila v odvolání pana ředitele Petra Čecha. Bylo zjevné, že některé skupiny pedagogů i studentů se na škole necítí komfortně. Pak za mnou přišel kamarád, bývalý absolvent školy, s tím, zda bych to nechtěl zkusit. Že škola potřebuje pomoct a nikomu se do toho nechce, protože je tam horká půda.

Musel vás hodně přemlouvat?

Nemusel. Ta výzva nasedla na mou přirozenou touhu vrátit po dvaceti letech hraní systému něco, co jsem si z něj kdysi vzal. Ruku v ruce s tím jde fakt, že česká hudební pedagogika má svou nespornou hodnotu, na níž lze stavět.

V čem konkrétně?

Konzervatoř není izolovaná jednotka. Máme unikátní, komplexní ekosystém vzdělávání, vyvěrající z husté sítě zušek neboli základních uměleckých škol. Je to naše specialita, kulturně-sociální fenomén plošně zušlechťující populaci, z něhož přirozeně vyrůstají excelentní talenty. Na ZUŠ působí pedagogové se skvělými výsledky, zásobují školu svěřenci, kteří pak mnohdy pokračují dál, na HAMU.

Takže tím impulzem tedy byla víra v systém?

Ano. I proto, že konzervatoř se v současné době stává jeho středobodem.

Jak to myslíte?

Začala pokrývat klíčový věk pro herce i muzikanty. Dřív dozrával umělec v pětadvaceti třiceti letech. Dnes, vinou bezprecedentní konkurence, musí být na kariéru špičkového interpreta připravený osmnáctiletý chlapec nebo dívka. A to je věk konzervatoře. Tam se rozhoduje o typu kariéry a uplatnění. Vysoká škola to pak obyčejně pouze stvrdí, ale už nezmění. Konzervatoř se stala bodem, v němž se nadějný talent mění v profesionála. A musí na to být připravena.

Je?

Doufám, že ano. Musíme poskytovat poměrně rozmanitý servis s ohledem na to, kam její studenti směřují. Zda k sólové kariéře, k orchestrálnímu hraní, nebo stanou-li se pedagogy. Přijde mi extrémně důležité, aby si ti, u nichž je jasné, že se neuplatní jako sólisté, co nejdřív vykolíkovali jiné hřiště. Aby přesně znali svůj cíl a věděli, jak k němu dospět. Pokud si tohle uvědomíme, zeslábne tlak vyvíjený na žáky, jakož i následné zklamání, že něco nevyšlo.

Mít dobrý cíl

Budete provádět revoluci?

Nejsem revolucionář. Jsem si vědom dvousetleté tradice té instituce, vím, že je na čem stavět. A taky je mi jasné, že je tu malý rybníček, kde každý zná každého. Budu hledat shodu se všemi zainteresovanými stranami včetně dosavadní paní statutární zástupkyně, kterou jsem přizval i do svého týmu. Sázím na postupné kroky, ale každopádně jsem rozhodnutý změnit klima školy. Od zákazů, příkazů a železné boty směrem k svobodnějšímu prostředí, založenému více na osobní zodpovědnosti studentů.