Třídit začněte v kuchyni, sentimentální věci nechte na konec, říká autorka knihy o minimalismu

Kdybyste měla člověku, který si chce vystačit s málem, dát jen jednu jedinou minimalistickou radu, jaká by to byla?

Věci vás šťastnými neudělají.

Máte spočítáno, kolik jich máte vy osobně?

Minimalismus podle mě nelze měřit počty. Každý potřebuje jiné množství věcí podle svých potřeb a životního stylu. Jde o to, nastavit člověku minimalismus „na míru“, ne o konkrétní číslo.

Kdy jste si uvědomila, že jste minimalistka?

K jednoduchosti jsem tíhla odjakživa, ale zásadní to bylo po narození našich dvou dětí. V běžně velkém domě najednou začalo rychle přibývat věcí a tehdy jsem na internetu poprvé narazila na pojem minimalismus. Okamžitě jsem poznala, že je to přesně to, co už jsem v sobě měla, jen jsem to neuměla pojmenovat. Začala jsem téma studovat a bylo mi jasné, že tohle je moje cesta.

V knize píšete, že cesta k minimalismu přináší svobodu a spokojenost. Co konkrétně se u vás změnilo, když jste s tím začala?

Zjednodušila se mi domácnost. To je i hlavní důvod, proč se na mě ženy obracejí. Méně věcí znamená méně úklidu, méně přendávání a hledání, takže péče o byt či dům člověka tolik neobtěžuje. A tím se uvolní ruce i mysl pro další věci. Takže domácností to začne, ale potom se to přelije do celého života, který se tím také usnadní.

Kde radíte lidem začít?

Ideálně u věcí, o kterých rozhodujeme jen my sami. Typicky je to šatník, pracovní stůl, osobní knížky nebo třeba kuchyně, pokud v ní máme hlavní slovo. Kuchyně je navíc skvělá na začátek, protože když je přehledně uspořádaná a protříděná, výrazně nám to uleví v každodenním fungování. Na vlastních věcech si člověk může třídění taky nacvičit bez zásahů zvenčí. Nikdo nemá právo určovat, co smíme nebo nesmíme vlastnit. A důležité je i to, jak začít: v klidu, v dobré náladě, ideálně odpočinutá, najedená a třeba ve chvíli, kdy máte dvě hodiny sama doma. Pak je snazší udělat ten první krok.

Co lidem nejčastěji brání, aby tenhle první krok, o němž mluvíte, udělali?

Obav je víc. Vyrůstali jsme s rodiči nebo prarodiči, kteří zažili skutečný nedostatek, jenž se pořád nějak přenáší i na nás. Máme v sobě zakořeněné, že věcí by mělo být radši víc, že výběr je luxus. U oblečení máme třeba často pocit, že čím víc máme na výběr, tím líp se oblékáme. Ale to je iluze. Ve skutečnosti se jen ráno déle přehrabujeme ve skříni a hůř věci ukládáme zpět. Lidé se taky bojí, že jim něco bude chybět. Jenže většina věcí v domácnosti jsou položky malé hodnoty, když nepočítáme spotřebiče nebo elektroniku. A přínos toho, že domácnosti odlehčíme, bývá mnohem větší než riziko, že něco znovu budeme muset dokupovat. Navíc v dnešní době, kdy si cokoli objednáte a máte do druhého dne…

Kdy je to dost málo?

Jak poznáte, že už doma máte tak akorát věcí?

Třeba podle toho, že se vám doma pořád hromadí nepořádek, předměty se vám nevrací dobře na své místo. Děti třeba nejsou schopné samy uklidit, protože hračky musí cpát do už přeplněných skříněk. To znamená, že ještě nejste v tom správném bodě. A tak to vezmete znova – místnost po místnosti, kategorii po kategorii, v klidu. A sledujete, jak se vám s tím žije. Když to pořád není ono, tak zase ještě ubrat. Člověk si na to zvykne, začne přirozeně věci dávat pryč. A v podstatě úplně zapomene, co měl doma. To je na tom kouzelné. Sama nevím, co jsem před pěti lety vyřadila, ale byly toho hromady. Takže člověk si zvyká a je v dalším kole třeba schopen být radikálnější.