Poslední bouračka a za tmy do Ósaky: Řidiči číslo 279, zastavíš mi před nějakým barem?

Asi to tak bude: 279 řidičů se mnou překonalo zhruba třicet tisíc kilometrů, teď zbývá popsat poslední čtyři.

Když jsem se v úterý za svítání probudil v chatičce sloužící coby autobusová zastávka, byl jsem dokousaný od komárů a venku lilo, ale to už člověk neřeší. Věděl jsem, že to mám do cíle posledních čtyři sta kilometrů, které nějak dojedu. Tělo vydrželo; na rozdíl od poslední cesty přes Afriku, kdy jsem v Maroku tři dny bojoval s těžkou malárií…

Protože bylo potřeba nabít alespoň telefon, proběhl jsem deštěm do vesnice a narazil na otevřenou autodílnu.

„Můžu si sednout a nabíjet?“

Japonci jsou hodní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přinesli mi teplé kafe z automatu a já jim tam pak strašil čtyři hodiny. Když konečně vykouklo slunce, mezi terasovitými rýžovišti jsem se vrátil na silnici, kde zrovna jela opačným směrem moc hezká čtyřicetiletá Japonka se dvěma syny a spoustou košů, beden nebo plyšáků; malé auto bylo úplně narvané. Všimla si mě, tak auto otočila a za chvíli otevírala okno: „Kam máš namířeno?“

„No po pobřeží na sever.“

„My sice jedeme na úplný jih Japonska, ale chceme tě aspoň třicet kilometrů vzít, počkej.“

Starší syn si posadil na klín brášku, bráška si posadil na klín brontosaura, tak vznikla skulinka pro mě. Moře po levé ruce bylo plné ostrůvků, voda průzračná, nad hladinu skákali delfíni, krása.

„Už ale fakt jeďte dolů,“ přemlouval jsem je po těch třiceti kilometrech. Japonka mě normálně objala, dostal jsem i letmou pusu na tvář, nic podobného deset týdnů neproběhlo ani náznakem. Chvíli jsem byl v šoku, ale to už zastavila zvláštní osoba s rouškou přes většinu obličeje.

Japonské problémy

Bylo to drobné a hubené stvoření s delšími vlasy, takže jsem ho vyhodnotil jako mladé děvče. „Jo, je mi dvaadvacet a mám čas,“ prohlásila do překladače, „tak tě vezmu třeba šedesát kilometrů na sever.“

Ani ona tam původně nemířila, v tomhle je Japonsko pro stopaře výjimečné.

Zeptal jsem se, proč vlastně nosí tu roušku. (Nosí ji spousta zdejších lidí, to ano, ale rozhodně ne většina.) Odpověď mě překvapila: „Abych mohla vyjít mezi lidi. Od šestnácti let je to pro mě jediná šance, jak se socializovat, bez roušky bych ven nevyšla, nechci, aby někdo cizí viděl mou tvář.“

Japonsko je sice krásná země milých lidí, ale zároveň má taky spoustu problémů, které bychom měli ve vlastním zájmu studovat. Japonci stárnou a vymírají. Ekonomika se zastavila, což je pro nás mimochodem dobře: ta země je najednou pro českého turistu překvapivě levná. Zjevně tu bují byrokracie, a spousta lidí se živí nesmysly, třeba ukazováním směru řidičům a chodcům.

Laicky mám pocit, že jsou Japonci taky hodně závislí na mobilech, na elektronických hrách, a že mnozí z nich žijí až nezdravě introvertně. Je to brutální kontrast oproti všem mým předchozím asijským zemím, které jsou naopak družné, kontaktní a plné emocí.

I tak raději ještě jednou zopakuju: je to překrásná země plná skvělých lidí. Jenomže zatímco třeba v Malajsii člověk cítí ve vzduchu mladistvou energii, tady spíše klidné stárnutí.

No nic –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ holka s rouškou mě skutečně vezla hodinu, podle mě to pro ni bylo cosi jako zkouška ohněm. Snažil jsem se ji chválit, jak má dobré srdce a že je skvělá řidička, ale to jsem neměl říkat. Když mě konečně pustila ven z auta, tak jsem ještě zdvořile mávnul, ona recipročně zamávala na mě a já s hrůzou pozoroval, kterak nabořila auto před sebou, takže pravé zadní světlo odletělo o dva metry.

Možná jsem tam měl přijít a situaci řešit, Japonec by to udělal, ale já raději předstíral, že nic nevidím, a trošičku jsem zrychlil.

Tady se stopovat nesmí

V předposledním autě mě vezl pár moc milých seniorů. Od začátku jsem věděl, kde bydlí, a bylo zřejmé, že i oni si kvůli mně výrazně zajíždějí. To už jsme byli na placené, skoro prázdné dálnici. Na jednom odpočívadle mě pozvali na polévku ramen, tehdy byl čas vyjasnit si situaci: „Jste bezvadní,“ řekl jsem, „ale nelíbí se mi, že si kvůli mně tak zajíždíte.“