Válka se nevede proti jazyku. Ruštinu si nesmíme nechat vzít, říká běloruský spisovatel

Jaké bylo vyrůstat v Minsku v druhé polovině 80. let a v devadesátkách? Tedy v době Michaila Gorbačova, rozpadu SSSR a v roce 1994 i nástupu současného běloruského prezidenta Lukašenka?

Bylo to dětství – takže skvělé! (smích) Jsem jedním z dětí pozdního Sovětského svazu: v roce 1991, právě když jsem šel do první třídy, se rozpadl.

Dokážete si vybavit, jaká byla tehdy, zkraje 90. let, atmosféra v běloruské společnosti?

Bylo to ještě před Lukašenkovým nástupem, zbývaly tři roky. Byl to čas svobody a velkých nadějí, přestože naše země byla velmi chudá.

A jak rychle přišlo zklamání?

Z mého pohledu ihned po zjištění výsledků prezidentských voleb v létě 1994. Sledovali jsme to tehdy s otcem, bylo mi deset let. Otec prohlásil: „To je katastrofa!“ Přesně si to vybavuji. Bylo to jasné od prvního dne.

Jaké jsou vlastně vaše rodinné kořeny?

Mí předkové pocházejí z Ukrajiny, Běloruska, Ruska – typický mix všech těch sovětských zemí. Každý z mých prarodičů pochází odjinud. A někteří z intelektuálních kruhů.

Takže nepřátelé sovětského režimu?

Neřekl bych to tak úplně, jeden můj dědeček byl třeba v armádě, sloužil v Budapešti. V mé rodině je neuvěřitelná spousta pestrých příběhů, jeden příbuzný byl například v KGB, to je pro mě zatím naprosto nepředstavitelná skutečnost a určitě bych o tom chtěl v budoucnu napsat. Zatím sbírám co nejvíc informací o jeho životě a působení.

Začalo to cenzurou vtipů

Z Běloruska jste původně odešel za prací do Ruska…

Spíš jsem odešel kvůli tomu, že tehdy, v roce 2004, Lukašenko poprvé zavřel univerzitu. Už nějakou dobu mi jako studentovi bylo jasné, že je něco špatně. A tak jsem pak přešel na školu do Moskvy a psal scénáře pro ruskou státní televizi.