Půl dne před Ósakou. Cesta k cíli je lemována vyhřátými záchody

Nevím přesně, kde se nacházím, musím mrknout do mapy, takže moment. Jakási vesnice Kushirocho kousek nad městem Masuda, mezi rýžovými poli na břehu Japonského moře: jihozápad ostrova Honšú.

Do Masudy mě přivezl mládenec jménem Sakamoto Takumi, který jel přesně opačným směrem, ale otočil to a dal si se mnou čtyřicet kilometrů jenom tak – z radosti, že má v autě cizince. A za společnou fotku.

V té Masudě jsem si konečně koupil boty, protože celé poslední dva měsíce chodím v jedněch a těch samých, ostudně jetých sandálech. S novými křuskami na nohou jsem potom kráčel tmou a ptal se sebe sama, co je vlastně cílem. „Netuším,“ odpovídala stopařská část mého já té příčetnější. Ve skutečnosti jsem šel vstříc nějakému poslednímu zážitku dne, který se ovšem nedostavil – tato část Japonska je klidná, oproti celé mé předchozí Asii úplně mrtvá, je tady božské ticho. Lidé najednou nežijí na ulici, po setmění jsou všichni zavření doma.

Můj nevyřčený plán, že se vnutím k někomu aspoň pod pergolu, kde dostanu drink a nabiju veškerou elektroniku, neměl šanci vyjít; během své hodinové túry jsem vůbec nikoho nepotkal.

Naštěstí je Japonsko cestovatelsky luxusní, nádherně jednoduchou zemí. Takové autobusové zastávky, jaké stojí tady na zapadlé vsi, nemají ve světě obdoby, jsou to vlastně čisťounké chatky. 

Takže tam.

Nemaje žádnou funkční elektroniku, poslepu jsem vytáhl spacák a dlouho nemohl usnout, protože to takhle bylo naposledy. Už za pár hodin začne, vypadá to, obyčejný život.

Po svítání jsem netušil, jakým směrem se vydat, ale nové boty mě loužemi dovedly až ke garáži lomeno autodílně, kde už dvě hodiny sedím, pozoruju nekončící déšť a vzpomínám na předchozí dny.

Zajímavé je, že co bylo včera, připadá mi jako před týdnem, a co předevčírem, to jako před rokem.

Únava z Filipín

Musím uznat, že jsem se přecenil a promrhal tím dost peněz za letenku do japonské Fukuoky.

Coby optimista s velkým stopařským sebevědomím jsem nepochyboval, že těch 800 kilometrů z ostrova Samar na sever do Manily za jeden den zvládnu, ale dostal jsem se do pasti.

Na Samaru mě braly jen náklaďáky, přičemž každý druhý po chvíli zajel někam například pro cement, ať prý počkám, usmívali se řidiči, a pak sice vyrazili dál mým směrem, ale po pěti kilometrech byli v cíli a takhle pořád dokolečka – na mapě jsem se neposouval.

Do přístavu jsem se zdrchaný, zpocený a v nervech dostal za soumraku, loď plula až v osm, na ostrově Luzon jsem mohl začít stopovat chvíli před půlnocí. Jiskra naděje ještě blikla, protože jsem došel k dopravnímu policistovi, který mi ochotně zastavil kamion. Jeho šofér, Marlon, byl kupodivu nadšený, rozplýval se, ze ještě nikdy nebyl v tak blízkém kontaktu s cizincem, hned to volal ženě, namířil na mě displej, ať si povídáme, ona neuměla anglicky, já se křečovitě usmíval, hrůza. 

„Udělám všechno pro to,“ snažil se mě Marlon potěšit, „abys byl v poledne na letišti,“ ale já uz věděl, že lžeme sami sobě. Zbývalo šest set kilometrů a on jel nanejvýš padesátkou.

Mluvil na mě, já ale neudržel víčka. Někdy ve tři ráno jsem se probudil a vidím, že auto stojí a Marlon spí taky. Tak to je konec.

„Není,“ probral se. „Sice jsem zjistil, ze musím v příštím městě naložit zeleninu, ale zastavím ti rychlý autobus, uvidíš.“

Což splnil. Napůl. Autobus zastavil, ale o rychlosti nemůže být řeč. Bylo to vlastně strašné. Na místě pro dva zadky jsme seděli tři, v autobuse řval nějaký akční film. A pak druhý. A třetí…

Všechnu svou hotovost jsem dal za jízdenku, a tak nebylo za co koupit jídlo ani pití. Lidé okolo mě museli slyšet, jak mi kručí v břiše, ale nepomohli. Nic jim nevyčítám, jen konstatuju: jinde v Asii by se to nemohlo stát. Muslim, buddhista ani hinduista by takovou situaci nedopustil, ale my křesťané na pohostinnost příliš nedáme.

V poledne jsem nebyl na letišti, nýbrž dvě stě kilometrů před Manilou. „Tam se dostaneme tak v šest,“ vyděsil mě autobusák, a realita byla ještě horší. Stalo se, že jsme v příšerné zácpě zvládli za jednu hodinu přesně jeden kilometr, to jsem byl na hranici šílenství – pěstí jsem dokonce bouchl do reproduktoru nad sebou, ze kterého se zas už ozývala střelba. Bohužel vydržel…

V osm večer jsem vystoupil na jižním předměstí Manily, po Kinshase druhého nejošklivějšho města, které znám, vybral jsem peníze, zapadl do prvního bufetu a hodil do sebe něco černého a ne moc dobrého, asi prošlé ledvinky. Došlo mi, ze brzy budu potřebovat bytelný záchod. 

Vyloženě jsem se začal těšit na další den, do Japonska.

Jiná planeta

V menším měřítku jsem to už zažil po přesunu z Kalkaty do Bangkoku – v Thajsku byl najednou neskutečný klid.