FEJETON

Ještě, že mám neviditelnou ruku. Vede mě džunglí možností, nutí mě vstát a žít

1. června 2025

Tisíce drobných či větších rozhodnutí utváří mé dny. Po matce dědím dysfunkci rozhodovacího „aparatua“ a dozrávám do extrémní patologické nerozhodnosti, která mě určitě jednou na nějakém dálničním sjezdu zabije. Možností je v dnešním světě zkrátka strašně moc a ženská část mé rodiny v rozhodování totálně plave, jsme pověstné permanentními změnami plánu. V kombinaci s ADHD impulzivností je můj život jedna velká jízda.

Neviditelná ruka vytáhla z postele mé PMS a kocovinou zmítané tělo přesně v tu poslední chvíli, kdy bylo naposled možné volit mezi možnostmi jet/vykašlat se na to a stihnout/nestihnout bus do Olomouce. Ono rozhodnutí zvednout se a opravdu vyrazit jsem během poslední hodiny v reakci na zničující procesy v mém těle změnila asi desetkrát. Těch pár piv po pětatřicítce už není jen tak, něco se sakra změnilo… Neviditelná ruka mě vlekla ulicemi Brna na autobusák, na rohu u Grandu jsem málem poblila Lukáše Hejlíka, určitě něčím velmi lahodným.

Přečtěte si také

Autobus jsem stihla, stihla jsem i přijímačky na psychologii, můj zatím největší úlet tohoto roku. Neviditelná ruka totiž v jiné kocovině pár měsíců předtím vedla mé odulé prstíky naťukat přihlášku. A nakonec opravdu sedím, sic úplně dead, v aule hotelu Clarion v Olomouci a píšu test studijních předpokladů. Pravděpodobnost úspěchu je vzhledem k mé přípravě téměř nulová, ale já mám ze sebe i tak velkou radost, z neviditelné ruky, která mě vede džunglí možností, pomáhá mi rozhodovat se, nutí mě vstát, zkoušet, ochutnávat, pouštět se do blbostí, neustrnout, žít.