V oceánu názorů a provokací. I nad nepříjemným míněním je dobré se zamyslet, ale vše má meze

Rok 1993. Jsem mladý, trochu nafoukaný, pravděpodobně trochu pitomý. Na počátku mojí žurnalistické dráhy mě baví v názorových textech provokovat. Samozřejmě je vtipné, že ve svých jednadvaceti letech mám vůbec možnost psát vychytralé, tedy spíše domněle vychytralé, komentáře. Ale doba je taková: padl komunismus, staří žurnalisté, propagandisté režimu, odešli a uprázdněná místa v médiích, tehdy ještě klasických, neinternetových, zaplnili mladí nezkušení lidé.

Kolem roku 2013. Žánr – jdu svým názorem proti tomu, co pokládám za hlavní proud, hlavně abych štval jiné – provozuje čím dál více lidí, stačí jim všudypřítomné internetové sociální sítě. Většinou už takové zlobení není zábavné ani přínosné. Vrchním provokatérem je čerstvě zvolený prezident Miloš Zeman, který se zjevně baví a žije z toho, jak se jiní vztekají kvůli jeho výrokům.

Kolem roku 2021. Nadbytek provokatérů a skálopevně formulovaných názorů z té či oné strany vede ve veřejném prostoru k tomu, že – jak zjišťuji – se stále více vyhýbám diskusím na sociálních sítích. Což rovněž přispívá k tomu, že je mi nepříjemné vystupovat ze své bubliny. Tento jev posilují, jak se všeobecně ví, algoritmy sociálních sítí, které nabízejí lidem, co chtějí slyšet. Říkám si, že se musím aktivně starat, abych ve své bublině nezakrněl.

Květen 2025. Při četbě různých názorů, které mne překvapí nebo pozlobí, si opakuji svou, teprve nedávno jasně formulovanou, mantru: zastav se, uklidni se a polož si otázku – Co když na tom něco je? Stává se třeba, že se na první poslech naježím, ale pak si o věci něco nastuduji a zjistím, že se ono kontroverzní mínění nemíjí s realitou (jasně, někdy je taky naprosto mimo, ale aspoň jsem tomu dal šanci). A dalším mým osobním indikátorem je, kdo s názorem přichází. Beru vážněji ty, kdo jsou schopni otevřeně uznat, že se v něčem mýlili nebo že změnili svůj dřívější postoj. A taky ty, kdo umějí říct něco, co bych od nich nečekal a čím mě překvapí. Zas na druhé straně nutno dodat, že mám pořád své meze. Například projevuji nulovou toleranci k obhajobě agresivní diktatury. A taky k názorům tvrdícím – což je nyní dost časté –, že to s námi ten či onen nechutný tyran vlastně myslí dobře.

A jak to máte vy?

P. S. Další vydání Reportéra, prázdninové číslo, vychází už ve čtvrtek 26. června.